Rudé mraky 01

Byla bouře. V tomto ročním období to nebylo žádnou zvláštností. Těžké kapky vody bičovaly bahnitou zem a tvořily špinavé louže. Listy se prohýbaly pod tíhou vody a tráva se vlivem větru divoce vlnila. Sem tam uhodil blesk a na chvíli ozářil tajemnou Skrytou Deštnou. Ocelové budovy smočené deštěm se ve světle měsíce hrozivě leskly a při každém uderu blesku, vykukovaly strašlivé chrliče, které v noci připomínaly pravé démony. Při nočních bouřích vesnice vypadala jako nekropole. V takovém lijáku jen málokdo vykoukl z okna. Vesnice vypadala mrtvá, ale na jedné střeše se přece něco dělo.
Dvě postavy stály proti sobě a držely si své slaměné klobouky s třásněmi. Oba měli oblečené pevné černé pláště zdobené temně rudými mráčky. Jedna byla o poznání vyšší a pas měla svázaný silným provazem fialové barvy. Ten druhý byl drobný a plášť na něm trochu odstával.
Když už ho nebavilo si přidržovat klobouk v silném větru, sejmul jej a nechal bouři, aby mu ošlehávala jemnou téměř dětskou tvář. Jeho krátké rudé vlasy měli podobnou barvu jako mráčky na jeho plášti a i oči měly slabý rudý nádech.
Muž, který stál proti němu, udělal totéž a odhalil dlouhé rovné černé vlasy, které vypadaly jako přemaštěné. Jeho kůže byla příliš bledá a oči měly hrozivou žlutou barvu. Na lících měl podlouhlé tetování, které mu opticky zplošťovalo nos, čímž mu dodávalo hadí vzhled. Červenovlasý chlapec se mu podíval do tváře a řekl: „Takže… To je konec.“ Jeho společník jen kývl hlavou.
„Víš, neříkám, že se mi po tobě bude stýskat, ale rád bych ti řekl, že si sobec, Orochimaru.“
Hadí muž se usmál a nepřirozeně dlouhým jazykem si olízl obočí.
„Sasori, ty jsi furt jenom malé dítě viď?“
Rusovlasý chlapec se napřímil a řekl: „Každý, kdo se přidá k Akatsuki sleduje svůj zájem. Ale všichni víme, že na naše požadavky přijde řada až po uskutečnění Vůdcova plánu. Jenom ty si musel za každou cenu předbíhat. Co sis sliboval, že jsi chtěl zabít Uchihu?“
Orochimaru se zatvářil jako rošťák a pravil: „Milý loutkáři nikdy jsem nebyl členem toho vašeho slavného terapeutického kroužku. Já si nepotřebuji půjčovat cizí moc kvůli vlastním mindrákům. Celou dobu jsem chtěl jenom Itachiho Uchihu.“
Sasori se zhnuseně otřásl a řekl: „Raději už jdi, a jestli na tebe ještě jednou narazíme, tak tě bez jakéhokoli soucitu zabijeme.“
Hadí muž se otočil a v obláčku bílého dýmu zmizel. Červenovlasý chlapec ještě dlouho pozoroval padající kapky a železné stavby před ním. Nějakou dobu s Orochimarem pracoval, tak si k němu vypěstoval určitý vztah a teď beze slova omluvy odešel. Jeho zrada se dotkla nejvíce právě Sasoriho. Na chvíli zavřel víčka a nechal na sebe padat déšť.
Ze zamyšlení ho probral tichý mužský hlas. „Máme se vrátit do konferenční místnosti, Loutkáři.“
Červenovlasý chlapec se otřepal a otočil se za hlasem. Spatřil stejně krojovaného mladíka s černými vlasy svázanými do culíku. Jeho oči byly sytě rudé, a přestože byl velice mladý, měl na lících vrásky.
„Itachi… Já… ještě chvíli,“ vykoktal ze sebe Sasori.
Černovlasý mladík si povzdechl a opřel se o střešní římsu. Přestože byla noc, nasadil černé sluneční brýle a zaklonil hlavu. Skrz brýle pozoroval padající déšť a s rukama za hlavou čekal na malého Loutkáře.
Sasori také zaklonil hlavu a zadíval se na cíp měsíce, který vykukoval z hustých mraků. Byl úplně promočený a zvlhlý plášť ho tížil, proto rozepnul zip a nechal ho volně spadnout na zem. Odhalil své dřevěné tělo bojové loutky. Své údy a hruď dávno nahradil protézami a svou duši zapečetil do svitku, který měl umístěný na srdci. Nepřítomně se dotkl svého zbytku lidství a padl na kolena. Nechal chladné kapky bubnovat na svá dřevěná záda a zíral na zvlhlý beton pod ním.
Itachi Uchiha to sledoval s naprostým nepochopením. Sasori nebyl ten typ, kterého by něco takhle vzalo. Alespoň si to myslel. Loutkář byl vrah stejně jako on.
„No tak vstávej!“ křikl nahlas muž s brýlemi. Sasori se konečně postavil a otřel si obličej hřbetem ruky. Poté si prohrábl promočené vlasy a hodil černý plášť přes rameno. Pomalu došel k černovlasému ninjovi a zašeptal mu do ucha: „O tomhle nikomu neřekneš, pokud nechceš mít ze života peklo.“
Uchiha se k němu líně otočil a jejich tváře se téměř dotýkaly. Jeho pohled byl znuděný a prázdný. Jeho emoce byly díky tvrdému výcviku ovladatelné stejně snadno jako pohyby rukou. Sálala z něj ignorance, když citově neutrálním hlasem pravil: „Nemám důvod se o tom někomu zmiňovat, jen jsi u mě velmi klesl v ceně, Sasori. Nikdy bych nevěřil, že jsi takový ubožák.“
Loutkář se oddálil a na jeho dokonale vypracované tváři loutky se objevila malá slza.
„Pojď, ty jedna hromádko neštěstí,“ pobídl ho brýlatý ninja. Sasori se naposledy podíval na měsíc a odešel za ním…