Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 4

Trénink

Uzdravil se poměrně rychle. Začal na sobě poznávat, že od té doby, co mu Vera z těla vyňala ten bílý „dáreček“ od Orochimara, jeho tělo opět začalo sílit a tím i rychleji se regenerovat. Pár dní ještě strávil v posteli a nepokoušel se o žádný rychlejší pohyb. Pak ale nastal čas, kdy už se musel přestat válet a byl tomu rád. Jediné na co měl z postele výhled byla buď pracující Vera nebo Kakashi, který se k němu stále choval dosti odměřeně po tom incidentu a vypadalo to, že mu jeho chybu jen tak neodpustí. Vera to všechno brala víc v klidu než by čekal a místy i mírnila Kakashiho nálady.
Týden po této události už stáli proti sobě na louce. Vera na sobě měla krátké černé kalhoty po kolena a černou halenu s bílým lemováním bez rukávů, kterou měla v pase převázanou rudým širokým opaskem. Dlouhé vlasy měla svázané do drdolu a odhalila tak bělostnou šíji krytou jen vysokým límečkem. Kakashi jen s velkou nevolí půjčil Itachimu černé, polosíťované triko a volné kalhoty.
„Tak čím začneme?“ promnula si zamyšleně Vera bradu a modrý pohled upnula do prázdna.
„Co takhle začít tvýma očima?“ řekl Itachi a proměnil svůj pohled v červený.
„Jsi nějak netrpělivý!“ zamračila se Vera. „To nejde tak lehce, jak myslíš. Dalo mi práci je skrýt a to víc je obtížnější je znovu obnovit k boji. Svoje oční techniky používám jen v nejkrajnějším případě.“
„Kakashi ale umí některé z tvých technik,“ oponoval neústupně.
„Ale Kakashi je můj manžel a na jiné úrovni než ty,“ usmála se nad tím jak rychle se muž nechá vyprovokovat k lepším technikám. „S tebou musím začít od začátku, jak jsem stihla vypozorovat. Díky své nemoci si ztratil většinu své síly a příliš si zlenivěl spoléhajíc se jen na své oči.“
„Když pominu to, že se ke mně chováš jako k dítěti,“ naštvaně nechal zmizet Sharingan, „čím chceš tedy začít?“
„Jak jinak než u každého začínajícího studenta,“ ušklíbla se, „Taijutsu!“
Postavila se do bojové pozice, napnula před sebe ruku a prsty mu pokynula.
„Do toho a zapomeň na to, že by sis vypomáhal nějakým ninjutsu!“ pobídla ho ještě a ušklíbla se.
Dopálilo ho to. Proto na nic nečekal a rozhodl se, že jí ukáže, jak moc se mýlí. Rozběhl se proti ní a napadl jí. Lehce se mu vyhnula a druhou rukou mu zkroutila pravou paži za zády. Protočil se jí v sevření a podkopl jí nohy. Pustila jeho ruku, dopadla zády na zem a kotoulem vzad se dostala znovu na nohy. Než se stačila vzpamatovat, zamířil pěstí přímo do jejího břicha. Odrazila ho loktem a pokusila se ho kopnout do boku. Chytnul jí za nohu, ale než stačila upadnout, rychlostí blesku ho druhou zasáhla do hrudníku a on dopadl tvrdě na zem. Hlasitě zalapal po dechu.
„To je všechno?“ zvedla pravé obočí pozorující ho na zemi.
„Ještě jsem nezačal,“ procedil přes zuby a zaútočil na ní znovu.
Po dvou hodinách oba ztěžka oddychovali v sedě a pot se jim perlil na zpocených obličejích. Itachi měl daleko víc šrámů než ona, ale jen tak svojí čest nedal.
„To by asi stačilo dneska, co se týče taijutsu,“ třela si bolestivě naraženou bradu Vera a vyplivla pár kapek krve.
„Zranil jsem tě moc?“ začal se najednou ustaraně zajímat Itachi.
„Ty? Ani náhodou!“ odfrkla popuzeně Vera. „To jsem se jenom kousla do jazyku, abych se nesmála nahlas, jak mizerně ti to jde!“
„Umíš vůbec někoho ocenit?“ zamračil se na ní uraženě.
„Ocením jen ty, kteří si to opravdu zaslouží!“ vrátila mu naštvaný pohled.
„Takže, co chceš zkoušet dál?“ nechtěl jí dál ukazovat slabost a znovu se postavil.
„Ninjutsu?“ pokrčila rameny a také si stoupla.
„Konečně něco zajímavého,“ podotknul suše Itachi, ale jen z důvodu, aby jí více popudil. „Nejdřív by mne ale zajímalo to tvoje tetování.“
Ukázal na její potetované paže a ona je instinktivně obrátila tak, aby na ně neviděl.
„Stydíš se za ně?“ sledoval její reakci.
„Ani ne, to byl jenom reflex,“ dala je zase zpátky.
„Ty katany už jsem měl tu čest poznat. Dárek od Orochimara?“
„Mimo jiné,“ nevraživě mlaskla.
„To je jediné tetování?“
„Samozřejmě, že ne. Mám dalších pět,“ odfrkla a natáhla před něj dlaně a ukázala mu tak uprostřed každé z nich malý černý znak. „S tímhle jsem schopná vytvářet ohnivé koule, vystřelovat je a držet je v dlani tak dlouho, jak jen budu chtít.“
„Zajímavé,“ přitáhl si její ruku blíž a zkoumal spletitý znak. „Nauč mě to!“
„Nemáš tetování,“ zavrtěla hlavou.
„Ale umím ovládat ohnivé techniky,“ namítnul.
„To ti nepomůže. Polovina úspěchu k téhle technice je umění soustředit chakru jen do jednoho bodu a to už jsem uměla díky tomu, že jsem se zabývala medicínou,“ rozhodila rukama.
„Nevěříš mi, že to zvládnu?“ upřeně se na ní zadíval.
„O tom to ale není,“ nadechla se.
„Tak věříš mi nebo ne?“ nenechal jí dál oponovat.
„Ano, ale...“
„Tak mě to zkus naučit,“ stisknul její dlaň.
Chvilku se dívali zblízka do očí a pak jen vzdychla.
„Jak chceš. Udělám, co budu moct,“ odfoukla hlasitě.
Posadila si ho naproti sobě, chvíli se drbala na hlavě, mračila se a když už myslel, že už z ní nic nevypadne, nadechla se.
„Fajn! Tohle bude hodně složité. Jsi zvyklý vyvolávat techniky pomocí pečetí a přitom mít ruce stále spojené. Musíme na to jinak. Ukážu ti sled pečetí, který je potřeba k vyvolání plamenu v ruce. Pak ale musíš ruku otevřít a soustředit se jen na malý plamen vyzařující zprostřed dlaně.“
„Půjde to bez znaků?“ podíval se na ní.
„Ne,“ podotkla, sebrala větev vedle sebe a jedním pohybem jí zapálila v ruce. Jakmile lehce shořela, rychle ji udusila a nechala vychladnout. Pak ohořelým koncem na jeho dlaň nakreslila příslušný znak.
„Je to jenom pokus, tak v tohle moc nedoufej,“ kousla se do rtu. Kývnul, ona mu ukázala správné pečetě a nechala mu prostor.
Složil je za sebou tak, jak mu ukázala, natáhl před sebe dlaň, soustředil se, jak nejvíc mohl a pak nechal chakru konat. Mělo to větší účinek než oba mysleli. Z dlaně mu vyšlehnul oslepující plamen a Veru to odhodila kousek stranou.
„Sakra!“ zaklel Itachi a začal zuřivě mávat dlaní ve vzduchu.
„Řekla jsem malý plamínek a ne plamenomet!“ rozčílila se Vera a začala si utírat očouzený obličej. Když zjistila, že jí shořelo i pár vlasů, začínala mít opravdu vztek. Itachi se ale stále křečovitě držel za tu inkrinovanou ruku.
„Spálil ses?“ přestala nadávat a zaměřila se na to, jak moc to poškodilo jeho.
„Možná,“ přiznal pomalu a ukázal jí ruku. Prsty měl kolem dokola opálené.
„Ukaž,“ chytla ho a podíval se na zranění pozorněji. „To nic není. Budeš mít pocit, že ti hoří ruka, ale není tomu tak. Ten znak ti má zároveň i chránit ruku před popálením, jen si na to musíš zvyknout a nedostat oheň za hranu dlaně. Tam už pečeť nepůsobí.“ Pak přejela lehce svou dlaní přes jeho a když se na ruku znovu podíval, nepoznal jedinou stopu po ohoření. Udivovala ho. Stejnýma rukama dokázala ničit a chvíli na to i hojivě léčit.
„Zkusím to znovu,“ zamračil se. Tohle ho přece nemůže odradit!
„Hned?“ vyjekla Vera a instinktivně ustoupila dozadu.
„Hned,“ zopakoval po ní, složil pečetě a Vera si zakryla oči. Když se ale dlouho nic nedělo, opatrně se podívala. Itachi tam stál a z dlaně mu tryskal malý ohýnek.
„Funguje to!“ vydechla překvapeně a usmála se. „Základ jsi zvládnul.“
„To protože jsi mi věřila,“ vrátil jí úsměv a jí to zaskočilo. Najednou ji napadlo, že mu úsměv sluší a než stačila tu myšlenku zaplašit, mírně zčervenala.
„Tak dál,“ odkašlala si a pokusila se dělat, že se nic nestalo. „Teď mě sleduj. Tohle už neumím vysvětlit.“ Vyvolala plamínek v dlani bez pomoci jakékoliv pečetě a pak ho postupně dostávala do pohybu.Oheň se začal točit dokola a za chvíli ji v dlani rotoval malý ohnivý míček.
„Jak to děláš?“ sledoval jí bezradně.
„Je to jen o manipulaci chakry. Když dokážeš, že umí prýštit, musí umět i rotovat. Je to ale složitější než se zdá. Teď ti nezbývá nic jiného než to pořád zkoušet a najít si svou vlastní cestu.“
„Tak tohle bude trvat asi dýl,“ utrousil Itachi, když mu první dva pokusy oheň jen uhasily než rozpohybovaly.
Po hodině toho už měl opravdu dost, ale nechtěl se jen tak vzdát.
„Nejsem si jistá, že ti to půjde,“ začala se Vera trochu nudit.
„Dej mi čas,“ odpověděl klidně, ale uvnitř něj to už docela bouřilo netrpělivostí. Po mnoha dalších marných pokusech vztekle bouchnul pěstí do země. Zlost za chvíli pominula a on se rozhodl, že si dá chvíli pauzu.
„Co tvé další tetování?“ zeptal se najednou.
„Co s nimi?“ probrala se z letargie Vera.
„Kde je máš?“
„Dvě mám na lopatkách. Ty jsou složitější,“ opověděla pomalu.
„Tuším na co jsou,“ přivřel oči. „To tvá křídla?“
„Ano,“ potichu odpověděla.
„Ukážeš mi je?“ zkusil.
„Ne!“ rázně zamítla.
„Proč?“
„Na něco se tě zeptám!“ tvrdě se mu podívala do očí. „Už tě někdo mučil? Zaživa ti operoval páteř a vléval do tebe jed, který ti po dlouhých a krutých bolestech sebere postradatelné množství vnitřku kostí proto, aby byly co nejlehčí?“
„Ne.“
„Tak potom asi nikdy nepochopíš, jak moc tuhle svojí vlastnost nenávidím a už vůbec se jí nehodlám chlubit. Zvláště ne potom, když jsem viděla po téhle přeměně umírat všechny ostatní a cítit vinu za to, že já jsem to přežila jako jediná,“ dořekla a v jejím pohledu bylo najednou tolik smutku, kolik ještě nepoznal. Vypadala najednou tak osaměle, že měl chuť ji obejmout.
„To jsou další dvě. A kde je to poslední?“ místo toho ale řekl a snažil se odchýlit o tohoto citlivého tématu.
Podívala se mu do očí a vypadal jakoby zvažovala, co mu odpoví.
„To ti nikdy neřeknu,“ tajnůstkářsky se usmála a zvedla se na nohy. „Už půjdu domů. Musím udělat večeři a Kakashi už by měl taky přijít. Jdeš taky?“
„Ne, ještě budu chvíli trénovat,“ zavrtěl hlavou a podíval se na svou narudlou pravou dlaň.
„Jak chceš, ale nepřežeň to,“ mrkla na něj a zmizela v lese. Díval se za ní a přemýšlel, kde to poslední tetování může být. Musí to být nějaká skrytá technika. Zaplašil ale vzpomínky a soustředil se dál na trénink.
Přestal až ve chvíli, kdy se začalo smrákat a vydal se na cestu zpátky. Doskočil na verandu už za tmy a zjistil, že v domě je tma skoro stejná. Nešlo mu to do hlavy. Měli by být přece oba už dávno doma. Sotva se ale dostal ke dveřím, zaslechl zvláštní zvuky. Instinkt ho přitisknul ke stěně a do otevřených dveří jen opatrně nahlédl. Roh pokoje se stolem byl ponořen to černoty a jediné vycházející světlo přicházelo od postelí. Doširoka otevřel oči a pak mu došlo, na co se dívá.
Dvě nahá, propletená těla, zvláštní vůně linoucí se od nich, tiché vzdechy, pomalé pohyby. V krku ucítil knedlík a okolo podbřišku ho zvláštně zamrazilo. Ač věděl, že to není jeho věc, nemohl se přestat dívat.
Vera ležela na zádech a Kakashi prozkoumával ústy každičký kousek jejího těla. Vzpínala se proti každému jeho polibku a pokaždé s vydechnutím vzrušeně zvrátila hlavu dozadu. Itachi ji mohl vidět v celé její kráse. Její boky, dokonalá prsa, ploché bříško, nejtajnější její křivky. Zrychleně dýchala a když se její a Kakashiho tělo spojily, tlumeně zasténala. Položila mu ruce na záda a ještě víc si ho k sobě přitáhla. Čím víc oba zvyšovali milostné tempo, tím víc se její nehty zarývaly do jeho zad. Její steny byly čím dál hlasitější, když v tom se v okamžiku propjala a do široka otevřela oči, které vpila do těch jeho, ústa mírně pootevřená. V tom jednom jediném okamžiku byli dokonale spojeni. Pak si on lehl na její rameno a ona ho objala.
„Lásko,“ zašeptal do ticha a ona ho políbila do vlasů.
„Nikdy mě neopouštěj, slyšíš?“ jen lehce zesílila objetí, položila si hlavu na jeho a pevně zavřela oči.
„Slibuju,“ otřel svou tvář o její hrudník a jeho obličej vyzařoval čiré štěstí stejně jako ten její. Itachi se konečně od toho pohledu odtrhl a zmizel za rohem. Stál opřený o dům a najednou se mu roztřásly kolena. Pomalu sjel po zádech po stěně a zůstal sedět nepřítomně zírající na postupně couvající měsíc. Cítil, jak mu buší srdce a při každé vzpomínce na to, co viděl, se roztřeseně nadechnul. Ne proto, že by snad viděl sex poprvé. Byl muž i se všemi potřebami tomu vlastními a měl své zkušenosti, ale tohle bylo jiné. Tolik vášně, vzrušení a touhy....její krása, dokonalost a upřímnost v každém jejím pohybu. Do srdce se mu zapíchla ostrá jehla žárlivosti. Najednou tolik zatoužil byl na Kakashiho místě. Mít dovoleno dotýkat se jí, hýčkat a laskat až do samotného konce. Nemohl uvěřit svým vlastním myšlenkám. Kde se v něm vzalo tolik závisti? Zatřepal rychle hlavou snažící se zaplašit jakoukoliv další podlou myšlenku. Nenechá se ovládnout jen ubohým chtíčem a nezničí tak závazek, který má vůči ní i jemu. Musí zapomenout na vše. Na její tělo, na ten divný pocit a hlavně na to malé tetování na levém třísle. Na to tolik známé a opovrhované znamení, které na ní vypadalo tak nepatřičně a přitom tak samozřejmě.
Potichu zavrčel a stisknul ruce v pěst. Netrvalo ani půl minuty, aby se znovu vrátil, tam kde byl! Ucítil, že když tu zůstane jen tak nečině sedět, nikdy nedostojí slibu, který si právě dal. Podíval se na svou pravou ruku a na ještě znatelný znak na ní.
„Ještě mám spoustu práce,“ řekl si pro sebe, přeskočil zábradlí a zmizel v temné neprostupnosti nočního lesa.
Ona patří Kakashimu a on s tím nikdy nic neudělá. Tak to má být. Musí se s tím smířit za každou cenu.....

Nikdy by ho ale ani ve snu nenapadlo, že tohle byla Kakashiho poslední noc v životě....