DeiDei-chan 3

Den dvacátý druhý:
Teprve dnes jsem si uvědomil, jak moc je Kočka nepostradatelná. Nemám koho prudit a otravovat. Je mi jí skoro, cituji skoro líto.
K. m. s. j. š...

Den dvacátý třetí:
Už mě to přešlo.
Dnes ráno přišli nějácí chlapi a namontovali nám satelit!! Máme přes 300 kanálů! Nějáké své oblíbené jsem ti chtěl napsat ale jsi ještě moc malý. Jashinžel, vždycky odpoledne musíme koukat na jednu pitomou telenovelu, dávají asi dvacet dílu po sobě. Jmenuje se Divoká Krása a je to děsná pí****na, pořád tam říkají věci jako: „Musíme si promluvit!“ a „Miluji tě víc než sebe!“ nebo „Jde o čest naší rodiny!“ a hlavně: „Jsi moje všechno!“
Jsi moje všechno? To si s ním i maže chleba?
Je to ubohost, ale neodvažuji se říct Mioko něco, co by jí mohlo rozlobit, nebo mrzet, radši předstírám, že se mi to líbí. Měla poslední dva dny hroznou depku a v noci mě tiskla pevně k sobě. Pak říkala věci jako, že je hrozně špatná a nemůžu jí věřit, tak jsem jí do rána opakoval, že je skvělá a nejlepší. A říkal jsem pravdu. Párkrát jsem si všiml, že už dávno spí a jen to furt ze sna opakuje. Kdyby to nebylo tak smutné, naštvalo by mě to, že mě budí. Vůbec nemůžu spát a musím se ti přiznat... cítím trošku vinu za Koččinu smrt. Naštěstí máme ten satelit!
K. m. p. š.

Den dvacátý čtvrtý:
Ráno jsem se vzbudil a Mioko byla pryč. Hrozně jsem se lekl, už jsem z té Divoké Krávy tak zmatený, že jen proto, že tam jedna nána spolykala plno prášků a chcípla, jsem měl hned hlavu plnou těch nejhorších scénářů. Vylétl jsem z postele jak nejrychleji jsem mohl, ale hned jak jsem přistál na zemi, zůstal jsem překvapeně sedět. Všude na stoly, na židle, skříně atd. byli přilepené malé žebříčky! Kusy látky a na nich spínací špendlíky, vlastně nic zvláštního, ale sálala z toho láska. Úplně jsem ji viděl, jak v noci vstala a PRO MĚ vytvořila takové roztomilé věcičky a usnadnila mi tak pohyb po domě. Ohromeně jsem se rozhlížel po nově upraveném domě a když jsem se přiblížil ke kuchyni, ucítil jsem krásnou vůni. Otočil jsem se za ní a uviděl, že Mioko sedí před troubou a nervózně na ní zírá. Šel jsem blíž, ale v půlce cesty mě trošku vyděsil zvuk kuchyňského zvonku až jsem přepadl na záda. Rychle ke mně přicupitala (nemůžu to nazvat jinak), chytla mě za pyžamo a odnesla ke stolu.
„Jdeš právě v čas,“ zašvitořila. „Un? V čas na co?“ zeptal jsem se nejistě. Místo odpovědi vytáhla z trouby veliký pekáč s placatým dortem a začala ho natírat čokoládovou polevou. Na stole byly ozdobné talířky, váza s novou kytkou a malé balíčky se žlutými mašlemi. Došlo mi to.
„Veselé narozeniny! Nevědela jsem kdy je máš tak jsem ti je udělala dnes!“
Vyhrkly mi slzy do očí. To jsou jediné dárky, jaké jsem kdy dostal! A taky jediné narozeniny, které jsem kdy oslavil (tedy když nepočítám, jak mi ve třetí třídě dali hobla o topení – stejně to nebylo ve správný den a rozhodně mě praštili víc jak osmkrát). Je tak hodná...
Dort byl skvělý a dali jsme si po něm ještě pudink. Potom vyhrkla: „A teď – dárky!“
Dostal jsem malou svítilnu původně na klíče, žebříčky po celém domě, pár malinkých slipů a ještě velikou krabici. Netušil jsem co v ní je, takže jsem se celkem těšil. Šok jaký jsem zažil, byl hrozný.
Chytil jsem zehora červenou mašli a zatáhl, potom jsem stáhnul zelený papír a najednou na mě ta krabice spadla! Vevnitř bylo kotě!!
„Viděla jsem, jak se ti stýská po Míce, vím že jsi ji měl moc rád. Tak jsem ti koupila tohle koťátko!“
Hm, příště zkus třeba napalm, ten mi udělá větší radost. Ale usmíval jsem se. Kotě bylo velké asi jako já a mělo ulámané drápky, to jsem uvítal, ale bylo super-mega-extra-hyperatktivní jako ten idiot Naruto. Jo, přesně ten! Prý ho koupila včera pozdě v noci v jakémsi útulku a jmenuje se Jashin. Myslím, že je to spíš bratr Mašín – hned jak jsem se pokusil o kontakt, olízal mi obličej a kousl mě do stehna. Připomíná mi Sasoriho
Musím spát s ním v pelíšku, takže už žádné noční tulení mezi ňadry mojí drahé Mioko. Ale jinak to byly krásné narozeniny, celý den jsem mohl vybírat program, až do chvíle než dávali Divokou Krásu. Samozřejmě jsem dělal že i tohle mě naprosto unáší a neuvěřitelně nadchlo. Dozvěděli jsme se, že jakýsi kněz – mladý, krásný, sexy, navoněný atd. - porušil celibát z hluboké lásky k hlavní postavě jménem Nataša, a dneska zrovna mu jeho matka poslala dopis, kde se přiznává, že dala k adopci po něm jedno dítě, jeho malou sestru.... že byste neuhodli, kdo to byl. Mno, já to uhodl, ale jemu to půl minuty nedocházelo. Potom mu došlo, že je to Nataša a on se tvářil, jakoby měl v duchu vydělit tisíc dvanácti – konečně přesvědčivý výkon, v téhle hrozně ubohé romantické srágoře. Jashín si celou dobu snažil hrát s mým pláštěm, potažmo se mnou. Po věčeři mě s ním Mioko uložila do pelechu v obýváku a sama šla do pokoje. Až teď, když jsem ležel na tom chlupatém Brutusovi mi došlo, jak moc mám Mioko rád a jak moc má asi ráda ona mě. Myslím, že kdybych tu nebyl natajno, tak by mě ukazovala všem svým přátelům, zatím mě viděla jen ta Brie nebo jak se jmenuje, ale ta mě asi považovala za přelud. Tak, už půjdu spát - jdou na mě dojímavé myšlenky.
PS: Už jsem si vzpoměl kde jsem slyšel to pitomé jméno Jashin! Toho přece uctívá Hidan!
Uff, neměl bych vzpomínat na Akatsuki...

Den dvacátý pátý:
Deníčku, je ze mě zachránce. Dneska ráno šel Jashin na dvorek, kde všechno včetně mě očichával, a najednou se z toho divného kurníku, co už týden podezřívám, vyřítil obrovský Kohout! Strachy jsem spadnul do trávy, kde jsem se celý zmáčel z té protivné rosy, ale Jashin se nelekl a zvědavě se k němu naklonil. Najednou ho ten sviňák začal klovat! Hrozně mě to vyděsilo, chtělo se mi utéct, ale musel jsem zakročit, než by Jashina úplně zabil, mám ho docela rád. Přiskočil jsem před ně a udělal to první, co mě napadlo: Kage Bushin no Jutsu. Já a mí kloni jsme se na něj vrhli a kousali ho, dokud Jashina nepustil. Potom mu jeden z nás dal pěstí přímo do oka a to ho zahnalo na ústup. Vítězně jsem se svalil mezi zrní a slepice okolo mě začaly kdákat. Všechny rychle zdrhli do kurníku a Jashin mě zase začal olizovat celý obličej. Nakonec mě vzal do tlamky (fuj, musel jsem se potom hodně drhnout) a odnesl k Mioko. Ta ležela rozvalená na posteli, vůbec si nevšímala, že možná umírám vyčerpáním!
Nakonec jsem po ní hodil pěticent, což jí vzbudilo, vstala a hned jak uviděla mě a Jashina, jak jsme byli zřízení, vyděšeně nás odnesla do koupelny, kde jsme dostali první pomoc. Skoro celé dopoledne jsem se hřál mezi prsy a Jashin jí ležel na klíně a příjemně vrněl. Pak jsme si dali oběd a koukali na Divokou Krásu. Při srdceryvných scénách, kde jí ten chlápek – Chujan – vykládal, že jí sice miluje, ale nikdy spolu nemůžou být, Mioko utrousila pár slz. Já i Jashin jsme si o tom mysleli své, ale nebrali jsme jí její zkreslené představy o světě. Co jsem byl v Akatsuki, věděl jsem všechno o každém v každé Ninja vesnici, takže jsem měl spisy i o všech těch četných pletkách lidí jako je Kakashi Hatake, nebo třeba Tsunade. Nezaplatitelná škola života. A navíc, četl jsem Icha Icha, všechny díly.*nosebleed*
Mioko ještě zašla nakoupit, dali jsme si večeři – velice divné jídlo jménem krupicová kaše – a šli spát. Jo a ještě než jsme usli, zkoušel jsem naučit Jashina, aby mě vozil na hřbetě – dopadlo to katastrofálně.

Den dvacátý šestý:
Ráno jsem se probudil brzo a Jashin nikde! Ten sviňák v noci utekl a rachtal v kuchyni až mě to probudilo. Hned jsem doběhl k chlupatému zdroji zkázy – v kuchyni byla pohazéná vajíčka a všechno bylo popatlané směsicí másla, mléka, soli a jahodového kompotu. Hodil jsem okem na troubu – můj dort byl v bezpečí – a na spíž, kde jsem spatřil čouhat z mísy s moukou zrzavý ocásek.
Ne, nebyl to Pein , ale to prašivé kotě! Hned jsem vylezl na okraj a začal s kázáním na téma: Proč je špatné začínat ráno koupelí v polohrubé mouce. Chvíli na mě jen zíral a pak začal pčíkat, takže mouka okolo vířila. Potom si všiml svého ocásku a začal boj. Mno, co jsem měl dělat? Šel jsem ho nabonzovat Mioko, ale byla zamčená v ložnici. Znervózňuje mě, že se tam na noc zamyká, co kdyby omdlela? Bušil jsem pěstmi na dveře, ale marně. Vrátil jsem se tedy do kuchyně, abych mohl být alespoň nečiným svědkem té apokalypsy mezi potravinami. Jashin nebyl k zastavení, právě když jsem přišel objevil faloze a rozhodl zkusit, jestli budou tancovat, když je pustí z výšky třetího patra naší spížky. Netancovaly. Zkalmáním spadnul dolů, přímo mezi ty neochotné luštěniny. Potom se vydal znovu prozkoumat lednici, vtom jsem mu nebránil, mám na ní špatné vzpomínky. Vyhodil ven okurky ve sklenici a (asi) sáček s olivami. Chtěl jsem se zeptat, jestli je zatížený na zelené věci, ale přímo na mě se z lednice vyřítil meloun. Utíkal jsem pod skříň, čehož si ten malý kazisvět všiml a začal mě honit. Pustil se za mnou, ale byl moc veký, takže na mě jen natahoval packy, které byly bez drápků neškodné. Sedl jsem si úplně do rožku a čekal, dokud ho to nepřestane bavit, což netrvalo dlouho. Viděl jsem, že vzduch je čistý, vyšel ven a ejhle! Byl schovaný v prvním patře skříně, pod kterou jsem byl schovaný já. Prudkým výpadkem mě praštil do hlavy, očividně ho to bavilo. Poskakoval okolo a mrskal ocáskem, ale neměl jsem náladu na hraní. To ho rozhodně neuspokojilo, tak do mě začal strkat. Vypálil jsem mu pěstí mezi oči a vysloužil si pořádné kousnutí do zápěstí. Utekl jsem do obýváku, naštěstí – centrum zkázy bylo pro dnešek v kuchyni, takže mě nenásledoval. Zapnul jsem si telku, zrovna začínala Kriminálka Konoha.
Mioko se vzbudila až skoro v poledne, přišla za mnou a hnedka jsem jí to nabonzoval. Usmála se, jemně zakývala hlavou a šla do koupelny. Po pár vteřinách ale vyšla pozpátku ven a s vyděšenou tváři se zeptala: „Cože?“ Znovu jsem zopakoval: „Jashin je v kuchyni a všechno ostatní na zemi! A hodil po mě meloun!“
Rozběhla se do kuchyně, musím si poznamenat, že vypadá moc hezky, když jen v noční košili pobíhá po domě, a začala hrozně křičet. Ztišil jsem zvuk, abych slyšel, co bude následovat, ale jen ho vyhodila ven. Pak se dala do úklidu. Chtěl jsem si trošku šplhnout, když měla tak pěknou, krátkou košili, hodilo se mi motat se pod ní a sbírat faloze (ne, stále netančily). Jashinžel si mě všimla, zrudla a oblékla si kalhoty od pyžama. Naštvaně jsem fazole hodil do pytlíku a pokračoval v práci. Když jsme tam konečně měli jakžtakž pořádek, sedli jsme si vysíleně na gauč a pustili si Divokou Krásu. Ona jí má natočenou na kazetách! Jakoby nestačilo, že u ní strávíme denně skoro tři hodiny, ona má dokonce všechny díly na VHS. Hrůza. Navrhl jsem, že bysme si po tom díle mohli pustit nějáký zajímavý film, takže jsem strávil celou erotickou scénu v seníku mezi DVDčky. Nevadí, už jsem jí viděl třikrát, a není tam Nataše vidět ani lem kalhotek, všechno se odehrává pod její velikou, španělskou nabíranou sukní. Vybral jsem Matrix, ale na to se Mioko jen mračila, takže jsem musel ustoupit na její výběr – Bílý oleandr. Vůbec se mi nelíbil ten název a byl jsem otrávéný z toho, že se jí Matrix nezdál, ale ten její film byl skvělý! Brečel jsem jako želva (nemůžu napsat jako krokodýl) a hrozně to na mě zapůsobilo. Seděl jsem jí na klíně a ani jednou jsem se nepokoušel dotknout horního lemu jejích tangáčů – to hovoří za vše. Nakonec si mě dala za výstřih a podala mi kapesníček, abych se mohl vysmrkat. Je to smutný, ale hezký příběh o jedné blondýně, které zavřeli mámu, protože otrávila jednoho chlápka jedem z bílých oleandrů a potom ona je u různých pěstounů a postřelí jí a jedna ženská spáchá sebevraždu a tak dál. Ale není to takový uboze dramatický jako Divoká Krása, je to uvěřitelný. A rozhodně je ta hlavní hrdinka hrozně hezká. Je blonďatá, ale má chlapeckou postavu a modré oči, Mioko má dlouhé černé vlasy, tmavé oči a postavu jako Gaarova Tykev. Obě jsou krásné i když Mioko určitě daleko víc. Cítím, že jí mám hrozně rád, ale taky z toho čiší děsná beznaděj – jsem malinký i ten blbec Jake je pro ní lepší chlap a to mu amputovali levé varle. Pobrečel jsem si dvojnásobně. Přišel ke mně Jashin a olizoval mi obličej. Chtěl mě asi utěšit, ale Mioko ho zase vyhodila ven a zatarasila mu ta malá dvířka hrncem. To mi připomělo starou kočku a plakal jsem trojnásobně. Mioko mě položila k sobě do postele a uvařila mi trošku čaje. Jím teď z nádobí které bylo v domečku pro panenky její Báby, je jen o trošku větší, než potřebuji, rozhodně lepší než jíst z talíře, který je na průměr větší než je celé mé tělo.
Trošku jsem tam chmuřil a potom mi řekla, že se jí zdá, že mám teplotu. Pravda – trošku mě bolela hlava, ale tvrdím, že je to z toho usedavého pláče. Začínám si dělat starosti o svoje duševní zdraví – stále břečím a hrozně mi teď na Mioko záleží, že bych se zamiloval? Nechce si mi tomu věřit. Myslel jsem si, že jsem spíš na jiné vlně, doufám že víš jak to myslím. Samozřejmě se mi líbili i holky, ale city? To nikdy!

Později téhož dne:
Usnul jsem u ní v posteli a vzbudilo mě až když šla ona spát večer. Lehla si vedle mě, dala si pusu na ukazovážek a potom mi ho přitiskla na čelo. Dělal jsem že spím a přitulil se k jejím prsům, s naprosto čistými úmysly. Už jsem skoro usínal, když jsem se truhnutím probudil. Dneska jsem prošvihnul Divokou Krásu! Teď nevím, co tomu dementovi na to řekla! Chvíli jsem zíral do stropu, s tím, že to má Mioko určitě nahrané, a začal zase usínat, když ten malý trapič začal venku hlasitě mňoukat, že chce dovnitř. Nechtěl jsem Mioko budit, tak jsem se vydal otevřít mu sám. Došel jsem do kuchyně a odstrkal ten hrnec pryč. Už se mi nechtělo spát a nehodlal jsem vystavovat se takovému pokušení dobrovolně, takže jsem si šel pustit televizi. Zrovna dávali pořady o kterých ti nebudu vyprávět, tak jsem nepřepínal. Jashinovi připadaly zábavnějíší dráty za televizí, takže mi sice neskákal před obrazovkou, za to mě ale rušil svým neustálým syčením na ''Měďeného nepřítele v PVC obalu''. Začal jsem ho buzerovat: „ To jsi takový idot, že...“ ale pak jsem si uvědomil, že mluvím s kočkou. Raději jsem už televizy vypnul a vydal se hledat zábavu jinam. První, co jsem uviděl byla veliká knihovna. Hm, proč bych si nemohl počíst? pomyslel jsem si a vydal se směrem k ní. Ještě jsem si v ložnici vyzvednul svojí malou svítilnu a šel hledat knížku vhodnou ke čtení. Byly tam samé knížky její Báby, Mioko žádné neměla, takže teď se hodlám dát na průzkum. Musím najít něco, co mě dostane z téhle hrozné nálady.

O něco později:
Deníčku, objevil jsem něco šíleného! Je tady plno pitomých kuchařek, knih o zdraví, slovníků a historických románů, ale mezi nimy se nacházela jedna poměrně tlustá kniha, která mě zaujala kresbou na hřbetě. Byla naní spirála s trojúhelníkem, a víš co to znamená...
Vytrhnul jsem jí z police a rychle v ní začal listovat. Ano, potvrdilo se, to, co jsem v podvědomí už tušil dříve: !!!Tohle místo je blízko Konohy!!!
Oh, můj gože, to je snad sen! Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Podle fotek, co mi Mioko ukazovala, když jsme se jsem nastěhovali, jsem poznal její rodiče mezi Ninji, vypadalo to, že její Bába je dokonce, mno to si podrž desky, Deníčku, příbuzná s Tsunade! Bylo tam plno fotek jí i tý ženský a taky jejich dalších příbuzných, dokonce i Prvního Hokage, Tsunadina Dědka. Koukal jsem na tu fotku snad půl hodiny, než jsem se konečně mohl odtrhnout. Takže Mioko je Tsunadina příbuzná?! Hm, teď, když o tom přemýšlím... Mají podobnou postavu, i oči mají podobné, ach, proč jsem si toho nevšiml dřív. Hned jsem si přečetl co u toho psaly. Vypadá to, že ta kniha je deníček nebo spíš Autobiografie té Báby. Byly to asi sestry Tsunade a Managa, což znamená, že Tsunade je prateta mojí Mioko! Uf. Dál jsem se dozvěděl, že žila v Konoze, a s ní i její syn, který později měl s jednou členkou vedlejíší rodiny klanu Hyuuga mojí spolubydlící, která tohle ani netuší a myslí si, že nikdy v životě nepotkala jiného ninju než jsem já! Ráno jí to všechno řeknu, ale teď si to musím všechno přečíst.

Den dvacátý sedmý:
Uf, Deníčku, včera byl náročný den, ale dneska to bylo ještě horší! Ráno jsem šel vzbudit Mioko a ona byla nemocná. Představ si, že má chřipku, chudinka. Šel jsem jí udělat kafe, už to umím, a potom jí donesl tu knihu a řekl jí všechno, co jsem se z ní dozvěděl. Měla přivřené oči a přikyvovala jenže mezitím co jsem hledal tu fotku její Báby Managy a Tsunade v první den školy usnula! Asi je opravdu moc nemocná, kafe jí vystydlo, pořád jen ležela a měla trochu teplotu. Cítil jsem se provinile a tohle všechno si schoval napotom. Nechal jsem jí spát, nakrmil jsem Jashina a pustil si telku. Konečně jsem dokoukal chybějící díl Divoké Krásy, asi půlhodiny si vyznávali lásku a Nataša potom nastoupila do vlaku do Ruska. Cestou se jí udělalo špatně, vsadím boty že je v jináči. Smutné, ale jediný kdo brečel byla ona a Jashin, když jsem po něm hodil ovladač. Potom jsem umyl nádobí, ještě trošku zkompletoval kuchyň po tom včerejíším náletu a pustil si ten Matrix. Čekal jsem, že to bude super vzrůšo, ale v půlce jsem to vypnul a znovu si pustil Bílý Olendr. Když jsem ho dokoukal, televizi jsem na chvíli vypnul, pustil Jashina ven a ještě jednou si přečetl celou tlustou knihu Báby Managy. Takže: Ona měla dítě s jakýmsi Shinobim, který brzy poté zemřel na misy, a to dítě byl kluk, který potom měl s Hyugovou Mioko. Ale než se narodila, opustili Konohu a rozhodli se žít mimo. Stále nechápu některé souvislosti, ale už mám celkem jasný obrázek o tom, co se dělo, než se narodila. Uf, je toho na mě opravdu moc.
V hlavě mi začala klíčit jedna myšlenka... Tsunade vyléčí cokoliv – mohla by mě zvětšit? Netuším.
Mioko jsem vzbudil až odpoledne, aby taky něco snědla, a už vypadala líp. Ustlal jsem jí v obýváku na gauči, bylo to dost těžké, a pustil jí Divokou Krásu. Když to skončilo, řekl jsem jí u šálku čaje o všem, co jsem zjistil o její rodině. Prohlédla si knihu i fotky, ale pořád tomu nemohla uvěřit. Hned jsem jí taky řekl, že Tsunade je teď Pátou Hokage a že umí vylěčit cokoliv a možná by mi mohla vrátit plnou velikost. I když vypadala vyčerpaně a přetáhnutě, oči jí zasvítili: „To by bylo super, ne?“ vydechla. Potom ale podezíravě dodala: „Ale neodejdeš, že ne? Zůstaneš se mnou?“ Myslím, že mě ta otázka překvapila víc než jí. Přikývnul jsem, ale je to pravda? Vážně dám přednost jí před mou kariérou v Akatsuki? Těžké, moc těžké, Deníčku. A taky mi vrtá hlavou, co jestli mě Tsunade pozná? Zabila by mě ihned. Už jsem přemýšlel, že si ostříhám vlasy, ale tak na dně ještě nesem. A mimochodem – u Bábinejch panenek jsem našel hřebínek přímo pro mě, ale Mioko jsem ho ještě nedal. Nechci mít copánky!
Celé dopoledne jsme se až do večera bavili o jejím původu a zkoušel jsem naučit jí probudit její čakru. Nešlo nám to, tak jsme se umyli a šli spát. Ležel jsem sice s Jashinem u něj, ale asi dvacet minut po deváté mě přišla Mioko požádat, jestli bych nešel k ní. Kupodivu jsem souhlasil . Leželi jsme vedle sebe celou noc a já jí říkal, co vím o Konoze. Brzo k ránu jsem jí dokonce přiznal vše o Akatsuki! Musí to vědět, jesli mě má krýt před tou svojí pratetou. Na chvíli se odmlčela, ale vzala to s klidem. Usnuli jsme přitisknutí na sobě.