SHINPI: 3: Maturity

Tora se s Kurai připravovaly na maturitu velmi pečlivě, ačkoliv to vlastně ani nebylo potřeba. Celý týden před ní svědomitě trénovala povinné techniky a pokoušela se zdokonalit vlastní dvě. Kurai jí pomáhala jak duševně, tak fyzicky, a představovala pro ni velkou oporu. Když už byla Tora naprosto vyčerpaná, skočila jí na rameno a předala trochu z vlastní kočičí chakry. A tím Toře přidala minimálně další půl hodiny tréninku.
Jejich společné útoky vypadaly přinejmenším efektivně. Stále ještě nebyly úplně dokonalé, ale obě dvě na nich pracovaly, seč mohly, a snažily se je vypilovat. A právě večer před zkouškami se jim to povedlo u jedné z nich.
Bylo to, jako kdyby dlouho ztracené kolečko v jejich mozku konečně zapadlo na správné místo. Obě dvě přesně ve stejnou chvíli věděly, v čem byla chyba, a perfektně ji zdokonalily. Kus klády, který používaly jako trénink, přelomily na dvě půlky a jednu z nich utopily ve vodě, zatímco druhou Tora ubodala kunaiemi.

Ten večer pak společně seděly na zídce, na které společně sedávaly každý večer, a dívaly se, jak se na obloze objevuje měsíc. Byly na sebe právem pyšné. Tora seděla na zdi bokem, jednu nohu přehozenou do zahrady a druhou ven z pozemku, hlavu měla zakloněnou a rukama se opírala na krajích. Na sobě už měla pyžamo, protože se často plížila z pokoje až po večerce, a vlasy typicky rozcuchané. Mezi nohama jí seděla Kurai, ocas měla stočený kolem těla a drápy vytasené, protože je téměř nikdy nezatahovala. Hypnotizujícíma očima si prohlížela měsíc.
Stejně jako i Inuzuka klanu, Nekohonno klan se svými zvířaty také mohl mluvit. Uměly to i Tora s Kurai, ale rozuměly si i beze slov.
Když spolu mluvily, Tora s Kurai mluvila jako s člověkem.
„Myslíš, že to zítra zvládneme?“ zeptala se tiše Tora. Opatrně se položila na záda a zahleděla se do tmavých mraků na noční obloze. Oklepala ze sebe zimu, která na ni šla, pak stočila oči k malému černému stínu, kterého by si nikdo kromě ní nevšiml.
Kurai pomalu otočila hlavu a zasvítila svýma očima do těch Tořiných. Jako by říkala „A ne?“
Tora se pousmála a dlouhými drápy se poškrábala ve vlasech. „Máš pravdu. Dřely jsme tak tvrdě. Jak by se nám to nemohlo povést?“
Ta neochvějná jistota, se kterou to Tora řekla, by pohnula i pomyslnou horou. Tora byla vždy velmi sebejistý člověk. Nikdy by si nepřipustila, že něco nemůže vyjít tak, jak to čeká. Dokonce, i když si byla nejistá, byl to jen letmý pocit, její mozek byl vždy skálopevně přesvědčený o opaku.
„Takže jim to zítra natřeme! A teď pojď, vypadá to, že bude bouřková noc.“ zazubila se Tora, zvedla se a začala po větvích šplhat do svého pokoje. Kurai ji mlčky následovala ve stínu. Tora brzy usnula a Kuraino vědomí putovalo do světa snů za ní.

***

Hikoka se na maturitu připravoval asi jen poslední tři dny před zkouškou. Trénoval pak dlouho do noci, ale když se druhý den snažil začít tam, kde přestal, skoro se nemohl hýbat únavou. Jeho trénink spočíval v tom, že se snažil převést povinné techniky a doplnit je svou. Občas se mu to povedlo, ale když to zkoušel po chvíli znovu, zapomněl, v čem byl ten rozdíl oproti špatnému a v dobrém.
Začínal mít strach. Nedaří se mu to. Co když propadne? Tohle není sranda. Předtím si byl vždycky tak nějak trochu jistý, i když si jistý úplně nebyl, vždycky trochu věděl, že se mu daří, i když to vypadalo třeba obráceně. Ale tohle…
Hikoka zatřásl hlavou, aby z ní dostal nepříjemné myšlenky, a udeřil hranou dlaně do kmene, až odštípl pár třísek. Do očí mu vrhly slzy, protože si nejspíš zlomil malíček – ale i přes bolest udeřil znovu.
A znovu.
A ještě jednou.
Pak se sesul na zem, z očí mu tekly horské potoky a on si jen držel pravačku a se zatnutými zuby se snažil překonat tu šílenou bolest.

Byl večer před zkouškami a Hikoka nemohl spát. Už udělal všechno proto, aby usnul – pevně si obvázal poraněnou ruku, která se nakonec ukázala jako pohmožděná, vypil tři hrnky horkého kakaa, které ho vždy spolehlivě uspaly, jenže pak začal nutně potřebovat na záchod, takže musel vstát a přeběhnout celý dům. Pak by tak čilý, že nemohl usnout, a když konečně zavíral oči, vzpomněl si, že venku zapomněl učebnici a jestli ji donese na maturitu porušenou, učitel ho seřve. To nechtěl, věděl, jak je Shirakaba-sensei nepříjemný, když se rozzlobí. A jelikož se rozzlobil často, jeho studenti zažívali perné chvilky.
Proto se vyplížil z pokoje a oknem z chodby vyšplhal na kovovou kontrukci, která chránila květiny před ptáky a nečistotami, které přivál vítr z pouště. Venku mrzlo, takže se musel rychle hýbat. Poté pomalu a opatrně slezl dolů, zatímco si poraněnou ruku opatrně snažil dát podél těla, a plížil se po pískové cestičce až k úplně holému stromu, který mu většinu času sloužil jako místo pro učení.
Učebnici našel hned, zkontroloval, jestli se do obalu a mezer mezi stránkami nedostalo příliš mnoho písku, případně jej vyklepal a zatímco zraněnou rukou opatrně a lehce držel učebnici, druhou se s obtížemi snažil vyšplhat po kontrukci.
Nadělal při tom takový randál, že se vzbudil jeho otec, vyběhl na zahradu a křičel na Hikoku tak dlouho, dokud opět nebyl úplně jako rybička. Ve svém pokoji pak čelil krátkému kázání o vylézání ze svého pokoje o půlnoci.
To ho probralo dokonale, takže Hikoka strávil zbytek noci tím, že seděl na posteli a přemýšlel o tom, jestli usne, jestli přijde pozdě, jestli bude mít dost chakry, jestli se mu zahojí ruka včas, jestli něco pokazí a jestli vůbec projde zkouškami. Usnul tři hodiny před budíčkem.

***

Malá holčička přešlápla z nohy na nohu a otočila se ke keři celá. Bylo pozdě v noci, ostré kapky ji bily do obličeje a byla promočená skrz na skrz. Měsíc stál vysoko na obloze a klonil se k ránu, pod nohama čvachtalo bahno barvy písku, všude se tvořily velké kaluže vody.
Na troud vyschlý keř se pohnul a zašustil.
Dívenka se unavenýma očima podívala dovnitř, aniž by se pohnula z místa. Přivřela oči, otevřela je a pozvedla jednu ruku, ale hned ji zase dala dolů, jako by si to rozmyslela. Pak se zase otočila a dívala se z útesu.
Z křoví vyběhl maličký fenek, začichal ve vzduchu a rozběhl se opačným směrem.
Vypadala, jako by chtěla spát, ale něco jí v tom bránilo. Zamrkala a hřbetem ruky si protřela oči, které byly únavou sevřené na polovinu a vypadaly, jako kdyby ani nic neviděla. Kolem jí zůstaly dvě červené šmouhy, které vypadaly jako válečné malování. Teoreticky také byly.

Oči jí utkvěly na jednom jediném bodě. Byl nedaleko pod útesem. Dala se do pohybu. Její kroky byly vratké, nejisté, krátké a slabé.
Odhodlaně však pokračovala, když scházela dolů kolem útesu. Krajina to byla špatná, kývající se kameny a drolící se písek, na kterém si nikdy nikdo nebyl jistý, kdy se pod ním proboří. Holčička však vypadala, jako kdyby to nevnímala. Jako kdyby nevnímala nic kolem sebe, jako kdyby byly její oči slepé ke všemu kolem ní.
Opatrně nahmatala vratký kámen a držela se jej přesně tak dlouho, dokud se nezačal kývat. Pak se posadila na zem vedle něj a vyhlazená stěna ji svezla o kus níž. Holčička se nepřítomně usmála, jako by ji to těšilo, ale zároveň o tom ani nevěděla. Byl to zvláštní pohled, a naháněl hrůzu.
Zachytila se uschlé větve, která pravděpodobně patřila stromu nad ní. Zlomila se jí v ruce a člověk by už normálně spadl, ale ona jen seděla na místě, jako by si ani nevšimla. Pak se pomalu vydala dolů, zatímco kolem ní byla černá tma. Písek byl stále ještě trochu teplý, ale byla velká zima. Holčička však působila dojmem, že nic z toho nepostřehla. Kráčela dál, za obzorem, ke svému cíli.

******

Tora se ten den probudila poměrně brzo, ale trvalo jí dlouho, než se přestala povalovat v posteli a začala vnímat okolí. Okolím se myslelo cokoliv, co nebyla postel. Tora měla vždy trochu problémy se vstáváním. Nikdy nebyla typ slavíka, byla spíš kočka, která celou noc křepčí jako divá a celý den pak vyspává a když nevyspává, polehává.
Probrala ji až Kurai, která začala tlapkou tahat za deku a nakonec ji z ní strhla. Tora sebou zaškubala, napočítala do padesáti a zase do nuly a pak se pomalu, ú-p-l-n-ě p-o-m-a-l-u zvedla a trvalo přibližně dvě minuty, než zvedla oči k hodinám a uvědomila si, že zkoušky začínají za půl hodiny a ona sotva vstala.
A proto se začala hýbat. Vlezla do koupelny a s velkou nevolí si stoupla do sprchy. Nesnášela vodu a bála se jí, proto se nikdy nechodila koupat, ani v největším horku, maximálně na sebe šplíchla malou vlnku. Nikdy nepoužívala vanu a ve sprše se vždy jen utírala navlhčenou houbou, proto jí vždy trvalo dlouho, než se umyla. Dnes to stihla docela rychle.
Došla si do jídelny, kde nalila Kurai misku kondenzovaného mléka a sama dopila krabici. Počkala, než se Kurai olíže, a zalitovala, že to tak nemůže dělat taky. Pak už jen doběhla do koupelny, kdy si pečlivě vyčistila zuby a učesala si vlasy do hladka, i když to tak nikdy nevypadalo. Pak si vytáhla ze skříně tyrkysové kimono, kratší pro lepší pohyblivost, černé rukavice bez prstů a černé tříčtvrteční kalhoty. Na záda si hodila batoh s učebnicemi, které měli odevzdat. Ujistila se, že je vše v pořádku, a společně s Kurai se vydaly do Akademie. Už se nevýslovně těšila, až bude se zkoušením na řadě.

***

Hikoka se probudil pozdě, ale vstal ve stejnou dobu jako Tora. Byl ohromně nevyspalý, měl velké fialové kruhy pod klížícíma se očima, vlasy zacuchané a cítil.
Mám málo chakry, neměl bych s ní moc plýtvat. Asi bych neměl zkoušet to kombo… Nebo možná ano? Je to těžké rozhodování a mám tak málo času! pomyslel si a vzdychl. Byl tak unavený, že neměl chuť se ani nasnídat. Měl dojem, že večeřel sotva před chvilkou, ale včerejšek byl před hrozně dlouhou dobou.
Nešel ani na snídani a nesprchoval se, protože se myl večer. Přišlo mu to užitečnější a neztrácel tím čas, když ráno vstával.
Proto si jen vytáhl z prádelníku tmavě červenou bundu a černé kalhoty. Rychle si na sebe všechno hodil, vzal si do batohu přes jedno rameno všechny tašky a dal vědět otci, že odchází. Vysloužil si letmý pohlavek a popřání hodně štěstí. A taky slova „Možná, že se ti to podaří.“
Nebyla to nijak povzbuzující slova, ale pro Hikoku hodně znamenala, protože pro něj znamenalo slovo „možná“ „určitě“. Proto si jen přehodil tašku na druhé rameno, mávl na rozloučenou a rozběhl se směrem, kde byla Akademie.

******

Zkoušky začínaly přesně v 10.00, v dobu, kdy se otevírala většina obchodů, a začínal všeobecný život v Písečné vesnici. Jídlo, oblečení, zbraně a trhy.
Trhy byly trvalé a dalo se na nich koupit všechno, od levných vějířů přes ošklivé oblečení po drogy a nelegálně přivezenou elektroniku a jedovaté hračky. Na trzích kupovali ti, kteří si nemohli dovolit luxus vil, kaviáru a bazénů v poušti. Na trzích kupovali lidé, kteří si mysleli, že s plastovým kunaiem se mohou stát ninji. Na trzích kupovali lidé, kterým se ani nesnilo o tom, že by mohli být vybráni na školu.

Bylo 9.59 a vteřinová ručička se blížila k celé. Shirakaba-sensei se rozhlédl po svých žácích. Vypadalo to, že tu byli všichni. Pečlivě si prohlédl všechna místa. Ani jedno nebylo prázdné a spíše to vypadalo, že jich tu je pár navíc, podle hluku a věčného brebentění. Shirakaba-sensei si umínil, že svou příští třídu žáků musí od začátku důrazně upozorňovat, že ninjové se mají chovat tiše, alespoň dokud budou pod jeho vedením.
Shirakaba-senseie už pomalu začínala bolet hlava.
Teď bylo přesně 10.00. Shirakaba-sensei se nadechl a křikl do třídy:
„Ticho! Buďte tady ticho! TICHO!“
Bezvýsledně. Shirakaba-sensei zuřil. Pomalu sáhl k pasu a vzal do dvou prstů kunai. Pohodil rukou, takže šel kunai špičkou dozadu, a zachytil ho v téhle pozici. Pak plynulým pohybem přitiskl hrot ostří k tabuli a pomalu jej táhl směrem dolů.
Ozval se kvílivý a skřípavý a ječivý a kvičivý a hlasitý a velmi nepříjemný zvuk, který pomalu sílil. Dostal se do všech uší a pomalu si propracovával cestu k mozku a do něj se zakousl. Tabule úpěla pod nátlakem kunaie a ten za sebou nechával tenkou řeznou ranku.
SKŘÍÍÍÍP!! SKŘÍÍÍÍÍÍP!!!
Několik studentů okamžitě zmlklo a chránilo si uši rukama, aby zastavili to nejhorší ze skřípotu. Dalších pár ještě šeptalo, ale křivilo pusu a třásli hlavou. Tora Nekohonno měla hlavu mezi koleny, v puse žvýkačku a usilovně žvýkala, aby se zbavila strašného jekotu, ještě zesíleného jejím bystrým sluchem. Její kočka, která Shirakabovi-sensei vždycky připomínala spíš mládě saharského geparda v černém provedení, krčila čumák, blýskala očima a syčela.
„Prosím, už toho nechte, senseii!“ vykřikl jakýsi kluk v tmavě červené bundě.
„Cože? Neslyším vás! Všichni tady moc křičí! Dokud tady nebude úplné ticho, neuslyším!“ odpověděl mu hlasitě Shirakaba-sensei a dál pokračoval ve skřípání kunaiem. On dobře věděl, jak si získat pořádek, třebaže za cenu poničení předmětů. No a co? Na začátku roku se stejně budou kupovat nové tabule, takže to nikomu nemusí vadit. On sám se stal proti podobným zvukům odolný, takže v nich mohl pokračovat celý den.
SKŘÍÍÍP! SKŘÍÍÍP!! SKŘÍÍÍÍÍP!!!
Poslední hlasy postupně tichly, dokud byl jediný zvuk ve třídě skřípění kunaie o tabuli.
„Tak a teď,“ prohlásil Shirakaba-sensei s jízlivostí v hlase, „snad můžeme začít zkoušku.“ Jedním pohybem vytáhl kunai z rýhy tabule, otočil ho a připnul na tenký kovový řemínek k pasu.
„Kým začneme?“ Shirakaba-sensei se rozhlédl po svých žácích. „Odzadu. První půjde Nekohonno Tora!“

Tora zvedla hlavu, párkrát mrkla a zorničky jejích očí se zúžily a protáhly. Vypadaly přesně jako kočičí. Kunai jí vyskočila na rameno a seshora pozorovala všechny ostatní, kteří na ty dvě koukali. Obě dvě se vydaly dolů před tabuli a jako na povel zvedly oči k senseiovi.
„Takže… Povinné techniky jsme zkoušeli včera. Řekl bych, že ty dnes předvádět nemusíte. Proto mi předveďte jen svou vlastní techniku.“
Tora přikývla. Postavila se do stabilní pozice, kdy měla levou ruku před obličejem, druhou si chránila břicho a nohy měla pokrčené a jednu trochu vzadu. Spojila prsty ve vlastní pečeti svého klanu a sklonila hlavu tak, že se čelem dotýkala špiček prstů. Když ji zase zvedla, vypadala mnohem bojovněji než předtím. Její oči podivně zářily.
„Technika pětadvaceti drápových nožů!“ vykřikla.
Dlouhé nehty na jejích rukou se zaleskly, zešedly do barvy kovu. Zaostřily se, byly najednou velmi tlusté a zužovaly se do špičky, která se podobala skalpelu už jen tím, jak se leskla. Její prsty se zkřivily, šlachy a jemné kůstky vystouply a všímavý pozorovatel je teď mohl postřehnout, jak se tlačí proti kůži v dlani. Tora ruce trochu stáhla, zapřela se do země a pak je prudce vymrštila proti volné stěně. Drápy vyletěly z jejích prstů a letěly po přímce ke zdi, do které se pevně zabodly. A pak znovu, jako kdyby to byly náboje. Trocha omítky se sesypala na zem a všech dvacet drápů vyvrtalo do zdi malé díry. Kurai se zhoupla na Tořině rameni, zvedla přední packy a švihla jimi proti zdi ve stejném pohybu jako Tora. Ke zdi letělo pět dalších drápků, tentokrát spíše podobných jehličkám než nožům.
Ozval se nesmělý potlesk, který si nejspíš nebyl jistý, jestli má tleskat, protože se mu to líbilo, nebo ne, protože by neměl. Tora se uklonila, ale ne příliš, aby neshodila Kunai, která si soustředěně olizovala packu.
„To bylo hezké, Toro. Na genina velmi slušné.“
Tořiny oči se na okamžik rozšířila, pak se jí na tváři rozhostil široký úsměv, který odhalil malé špičaté tesáky. Natáhla ruku a pevně do ní uchopila čelenku se znakem písečné vesnice, kterou si následně volně uvázala kolem krku. Tímhle pro ni dnešní zkoušky skončily. Ale hodlala si ještě prohlédnout ostatní studenty a jejich techniky. Bez ní jich tu bylo sedm.

Hikoka pozorně sledoval Tořino jutsu. Upřímně jí záviděl, že má jednak skvělou pověst klanu, pomocnou kočku a že bojovat umí. Co měl ve srovnání s ní on? Albinismus.
Hikoka sklonil hlavu a snažil se nebýt hned po ní.
Místo něj byl přivolán na řadu černovlasý kluk s hnědýma očima. Měl na sobě tmavě modré kimono s černými značkami něčeho, co mohlo za určitých okolností připomínat shuriken o třech ostnech, kdyby nebyl překřížený dvěma modrými svislými čárami a z každého hrotu visela kapka vody. Jmenoval se Gunki Curu.
Curu nikdy nečekal, až bude k něčemu vyzván. Jednal vždycky sám od sebe. Proto nenechal učitele ani domluvit a provedl pečeť.
„Technika létajícího jeřába!“
Nic se nedělo. Tedy alespoň to tak vypadalo. Všichni čekali. Curu vypadal, že se hodně soustředí. Nad očima se mu objevily dvě vrásky a pomalu se množily.
Pak najednou roztáhl ruce. Teprve teď si všichni všimli, jak vypadají. Byly pokryté peřím a prsty vypadaly jako ptačí pařáty. Curu přešel k oknu, přehodil nohy přes parapet a pak vyskočil.
Jedna dívka vykřikla a pokusila se ho zachytit, ale nepodařilo se jí to. Bylo pozdě, proto se všichni nahrnuli k parapetu a bez dechu sledovali, jak chlapec padá dolů z vysoké budovy. Viděli, jak jeho delší černé vlasy vlají ve vzduchu a kimono se volně třepotá. Byl ve výšce asi třetího patra, když začal reagovat. Roztáhl ruce a mávl jimi v souběžném oblouku směrem dozadu. Pomalu se začal zvedat nahoru, pak využil poryvů větru plného písku a začal plachtit ve spirále směrem k oknu. Jako by peří bylo magické, vycházela z něj slabá namodralá záře, která se přelévala kolem „křídel“.
Když opět stál v učebně, prudce vydechoval, jako by právě běžel Maratón, ruce měl opět normální, ale stále z nich vycházela slaboučká modrá barva. Zmizela až po chvíli.
„To je pěkná technika, ale měl by ses snažit neplýtvat tolik chakrou, nebo ti ublíží.“ řekl Shirakaba-sensei a podal Curuovi čelenku.
„Dobře, pane, budu si to pamatovat.“ řekl Curu, nevinně se usmál a šel si sednout, zatímco si vázal čelenku kolem levé paže.

„Na řadě je Geppu no Hime.“
Z lavice vstala drobná dívenka. Měla po pás dlouhé stříbrné vlasy, obočí stejné barvy a velké modré oči barvy noční oblohy, okolo nich měla namalované stříbřité třpytivé půlměsíce, které obkreslovaly kruh kolem očí. Na sobě měla tmavě modré kimono, které mělo na zádech stejný půlměsíc o průměru dvaceti centimetrů, který měla na obličeji.
Hime si rukou s černými nehty prohrábla vlasy a pomalu se se sklopenou hlavou vydala před tabuli, kde se toužebně zadívala na čelenky, vyrovnané do úhledných řádek. Připravila si ruce do pečetě.
Pak zavřela oči.
„Radím vám, abyste to udělal taky, Shirakaba-sensei!“ zašeptala.
Neposlechl ji. „Musím přece vidět tu techniku.“
„Dobrá. Technika měsíčního svitu.“ zamumlala téměř neslyšitelně. Na chviličku se nedělo nic, jak vstřebávala energii kolem sebe.
Pak explodovalo světlo.
Byl to hlasitý a přitom neobyčejně tichý zvuk, který pohltil a přinutil jas, aby se stáhl kolem dívky. Byl to opravdu výbuch, nejprve se jen posunul vzduch a pak se záře rozletěla kolem, během doby, která trvala jako mrknutí oka, se světlo zabodlo do světa. Hime zářila stříbrem a její světlo se dralo pod oční víčka, drásalo oči a bolestivě kvílelo. Shirakaba-sensei si nebyl jistý, ale měl dojem, že slyší otáčení stránek v učebnici. Co nejpevněji zavřel oči a snažil se přečkat tu minutu, kdy měl dojem, že přichází o všechny smysly.
A jak najednou to přišlo, tak to taky skončilo. Hime si odhrnula vlasy z čela a unaveně se nadechla. Ostatní se odvážili otevřít oči teprve po chvíli, kdy Hime držela v ruce čelenku se znakem své vesnice a vázala si ji jako velkou sponu do vlasů.

„Nara Hotai!“
Hotai otráveně vstal ze židle, protočil oči a postavil se na místo. Na dvanáctiletého kluka byl docela vysoký, měl světlé rozčepýřené vlasy, které měl stáhnuté do širokého culíku a černé oči. Na sobě měl khaki vestu bez rukávů, černé tričko a hnědé kalhoty. V obou uších měl maličké placaté náušnice. Byl to synovec Kazekageho, syn jeho sestry Temari a Nara Shikamara z Listové.
Dostal pokyn k provedení techniky. Hotai si odfrkl, obhlédl si prostor kolem sebe a pak začal techniku.
„Technika živého stínu!“
Jeho vlastní stín se pomalu začal zvedat. Nejprve se odlepil od země, pak se kymácivě zvedl, narovnal hlavu i ruce a prohlédl si Hotaie. Pak se černá temnota změnila v jeho přesnou kopii. Hotai zvedl ruku. Stín ji zvedl taky. Hotai směroval ruku ke kapse, ve které měl schovaný kunai. Stín ji směroval taky.
Teď přicházela chvíle, ve které teprve ukáže dovednost svého stínu. Otevřel kapsičku, vytáhl kunai a vzal prázdné desky ze stolu. Natáhl s nimi ruku a dal je doprostřed mezi ně. Pak se rozmáchli a oba dva kunai zabodli do desek. Zůstaly tam dvě dírky.
On umí donutit svůj stín, aby se stal druhým skutečným Hotaiem? Tohle je skoro jako Stínový klon! pomyslel si překvapeně Shirakaba-sensei a bez mrknutí oka podal klukovi čelenku.
Hotai se spokojeně usmál, čelenku si uvázal na čelo a šel si sednout.

„Tare Ringo!“
Tenhle kluk byl střední postavy, měl tmavě modré vlasy s ocelovým nádechem šedi a oči tak hnědé, že téměř přecházely v oranžovou. Na sobě měl tmavě žlutou bundu s vysokým límcem a černé kalhoty. Bunda měla na límci a obou ramenou znak bodce ve tvaru Y. Na zádech mu visel podlouhlý předmět tenkého průměru, který mohl být meč nebo něco jemu podobného.
Zvedl se a přešel k tabuli. Když dostal pokyn k předvedení techniky, pokrčil rameny.
„Já žádnou speciální techniku neumím. Ale bojuji s katanou.“ pochlubil se hlasem, který měl ponurý tón, a vypadalo to, jako by měl jeho majitel ustavičně špatnou náladu.
„Tak ukaž.“ pobídl jej Shirakaba-sensei.
Chlapec si sáhl na záda, plynulým pohybem pak hmátl po jílci a vytáhl z obalu lesklou katanu. Byla poměrně dlouhá, rovná a její rukojeť měla nazlátlou barvu písku, do kterého celý den pražilo slunce. Chytil ji do obou rukou, natáhl ruce před sebe a začal sekat a švihat plynulými pohyby do vzduchu, jako by před sebou viděl nepřítele. Shirakaba-sensei vyvolal zamumláním svého klona, který měl jeho vlastní katanu. Pak se pustil s chlapcem do boje, ale ten bleskově unikal a kryl všechny jeho výpady, přidával úkroky, posuny stranou a otočky, jako kdyby to byl nějaký speciální druh tance bez hudby. Klon ještě chvilku zkoušel vzdorovat, ale pak jej trefil přímý zásah katanou do hrudi a klon se rozpadl do písku.
Jeho klan byl pověstný svým skvělým citem pro zbraně, takže nebylo divu, že chlapec brzy držel v obou rukou novou lesklou čelenku a vázal si ji kolem obalu katany, která opět bezpečně odpočívala právě v něm.

Teď byl na řadě Hikoka. Zmocnila se jej panika. Co když to zvrtá? Všichni před ním byli tak dobří, a co umí on? Co když to nezvládne? Možná by měl ustoupit a ještě trénovat, aby požádal později o přezkoušení, ale neudělá to. Možná. Asi. Určitě.
Hikoka nečekal, až učitel zavolá jeho jméno, a tak vstal a sešel schody k tabuli. O tomhle okamžiku dlouho snil, a jak nadešel, cítil se trochu nervózní. Čím to, že všichni před ním byli tak… Tak klidní?
Nevědomky si zamnul poraněnou ruku a delší černé vlasy si zakryl límcem bundy. Jedno odvětví jeho klanu mělo vlasy čistě bílé, druhé ebenově černé. On patřil k tomu druhému. K tomu, co ovládal převážně podzemní vody.
Hikoka provedl dvě klasické pečetě a roztáhl ruce.
„Živel voda: Podzemní prameny!“ řekl napůl vzrušeným a napůl klidným hlasem.
Chvilku bylo slyšet temné dunění, jak si něco razilo cestu pod zemí. Za chvilku se země lehce zatřásla a z podlahy vyletěly tři prameny azurově čisté vody. Hikoka je ovládal pohyby rukou, které měl pevně sevřené, což pro poraněnou ruku představovalo malý problém. Tiše syčel bolestí, ale svou chvíli si nechtěl nechat jen tak ujít. Musí si ji patřičně vychutnat.
Máchl dlaněmi proti napůl zavřenému oknu, prameny se syčením ledově zmražené vody vyrazily, udeřily do něj a otevřely jej tak prudce, že ho málem vyrazily z pantů. Pak Hikoka pěsti rozevřel a voda spadla dolů na zem. S největší pravděpodobností skropila písečnou zahradu pod školou.
Pak ucítil v otevřené dlani něco lehkého a studeného. Otočil k dlani hlavu a všiml si, že v ní má položenou čelenku se znakem své vesnice.
On to DOKÁZAL!!! Měl takovou radost, že by se nejraději vrhl na všechny okolo a objal je. Ale musel si zachovat nějakou image, proto jen kývl svému učiteli na pozdrav a šel si sednout, aby si prohlédl posledního ze zkoušených.

Byl to kluk, jmenoval se Hagane Nihonkoku a seděl úplně vepředu. Měl krátké, světle hnědé vlasy a duchaplné šedé oči. Na sobě měl matnou, světle šedou bundu s kapucí, rozepnutý zip odhaloval čistě bílý nátělník, dále tmavě šedé kalhoty a pevné boty. Na rukou měl bezprsté rukavice a ke každému zápěstí měl silným řetízkem přivázané dvě těžké ocelové koule. Vypadal ale, jako by ani nevěděl, že je tam má.
Když byl zavolán, právě se houpal na židli a nohy měl opřené o lavici, koulemi pohupoval do rytmu houpání. Nihonkoku si nikdy nedělal starosti s poslušností, měl vždy milión otázek a pak stejně všechno dělal po svém.
Plynule se naposledy zhoupnul a v tom samém pohybu se zvedl a přešel před tabuli. Shirakaba-sensei ho pobídl ke své technice.
„Nemohl bych tohle raději předvést na volném prostranství? Nerad bych tu poničil nábytek.“ ušklíbl se Nihonkoku.
„No…“ zaváhal Shirakaba-sensei a pak zjistil, že všichni už se mezitím zvedli a následují Nihonkoku na písčitou zahradu.
Přibližně o pět minut později sešli všechny schody vysoké budovy, která měla ke své výšce oprávněný důvod – jedna z dun se táhla nahoru a aby byly všechny budovy s kulatou střechou v jedné rovině, tahle budova byla skoro deset pater vysoká.
Nihonkoku stál v pevném postoji s pokrčenými koleny a rukama nataženýma do stran. Ocelové koule se mu mírně kývaly ze strany na stranu.
„Technika ocelového kyvadla!“ vykřikl ze všech sil Nihonkoku a máchl levou rukou před a druhou za sebe.
Obě dvě koule se rozletěly určeným směrem a začaly vydávat slaboučkou modrou záři, která je obklopovala a přelévala se na nich. Nihonkoku koulemi mával v jakémsi předem daném rytmu, švihal jimi do různých stran a pod různými úhly a nikdy se ani jedna nedotkla ničeho jiného než vzduchu. Po celou dobu se otáčel na špičkách a postupoval ke skalce, o kterou se opírala budova. Jako by necítil váhu koulí, nebo ji cítil, ale uměl správně používat v letu, si jednu ruku přetočil přes hlavu a oběma najednou prudce udeřil do kamene.
Chvilku se nic nedělo. Pak se začaly po celém obvodu dělat pukliny a drolit se malé kousky. A pak najednou vypadly dva velké kusy a nechaly po sobě dvě vypoukliny dovnitř.
Nihonkoku naposledy naprázdno máchl rukama a pak je svěsil dolů. Koule přestaly zářit a opět vypadaly jako obyčejné koule.
Ani Nihonkoku ze svého snažení nevyšel naprázdno. Když se vrátili zpátky, Nihonkoku měl kousek nad levým zápěstím uvázanou ochranou čelenku.

Maturity skončily. Akademie skončila. Teď byli všichni geninové. Postupně si začali všichni pomalu vytrácet. Jen Tora ještě seděla na místě a prázdně zírala na tabuli. Pak se zvedla a vyšla ze dveří. Na prahu se ještě otočila a naposledy si prohlédla třídu.
Strávila tady skoro půlku života. Všichni hádali, že v tuhle dobu už mohla být dávno Chuunin a kandidovat na Jounina. V té lavici úplně vzadu sedávala každý den. Příští rok tam zase bude sedět někdo jiný.
Jenže Tora nebyla a nikdy nebude melancholik. Otočila se na špičkách a vykráčela ze školy.