SHINPI: 1: Bouře

V zemi Větru, oblasti Skryté písečné vesnice byla bouřková noc. Jako už celé poslední dva týdny léta. Každou noc pršelo a hrozily velké záplavy, pokud se rozlije koryto řeky. Jediné řeky, která v Zemi Písku byla. Několikrát se strhl falešný poplach, ale vždy byl na poslední chvíli odvolán. Zatím se nebylo čeho bát. Vždycky se déšť nějak stáhl, jako by si jen hrál. Nebylo to obvyklé, většinou pršelo jednou dvakrát za dva měsíce.
Tmavou oblohu, posetou zářícími hvězdami a řídkými bílými mraky, křižovaly bílé blesky, které osvětlovaly zemi pod sebou. Nedlouho po nich kdesi v dálce hlasitě zahřmělo. Velké kapky krutě bičovaly zmáčenou půdu a tvořily louže všude kolem. Na všech místech mlaskalo tmavé bahno, které neustále přibývalo. Nové koruny stromů šuměly a holé větve kvílely pod sílícím větrem.
Na samém okraji skály stála malá, hubená postava a jednou rukou se opírala o čerstvě vysazenou mladou břízu, která vyrůstala pár metrů pod ní. Vypadala velmi vyčerpaně, protože silně škubala rameny a chvěla se po celém těle, i přesto se však držela rovně a s hlavou natočenou k nebi. Po ramena dlouhé světlé vlasy jí vlály ve větru. Ve volné ruce až dosud pevně svírala dva shurikeny, až si zarývala ostří do dlaně. Nechávala si v ní uzoučké řezné ranky, ze kterých tekly tenké rudé pramínky. Nyní v ní držela červený klobouk čtyřúhelníkového tvaru s bílým závojem po třech stranách. Shurikeny ležely odhozené kousek od ní a táhla se od nich silná krvavá stopa.
Blesk proťal oblohu přímo nad ní a osvětlil osůbku. O chvilku později hlasitě zahřmělo.
Ta osoba byla malá holčička. Byla bosá, nohy měla zkrvavené, rozřezané a otlačené a měla na sobě potrhané šaty, které dřív mohly být moc hezké. Teď byly zašpiněné a plné sečných děr. Kolem nich se do látky vsakovaly krvavé skvrny.
To, co se jí lesklo na obličeji, nebyl déšť ani slzy. Byla to krev. Zkrvavené šmouhy, smíchané s hlínou a špínou, se jí táhly i po krku a pažích a pár kapek steklo až na záda a hruď. A ta krev nebyla její.
Dívka nepřítomně rozevřela pevně semknuté prsty a pustila klobouk. Okamžitě ho strhl vítr a pár chvilek si s ním pohrával nad zemí, než jej přebral druhý proud a strhl do propasti pod děvčátkem. Jako kdyby si toho ani nevšimla, zvedla hřbet dlaně k očím a otřela si špínu kolem otevřené pulzující rány nad jejím obočím. Očima zabloudila kolem a chvíli sledovala, jak déšť omývá růžové květy keře u cesty. Pak svůj zrak přenesla na klobouk a pozorovala jeho otočky ve vzduchu. Nakonec pomalu otočila hlavu za sebe.
O vteřinu později křoví zašustilo.