Světlo a temnota 4 - Je mi to líto...

Já vím, trvalo to dlooouho, ale když není inspirace tak se nedá nic dělat. Když pak není možný dostat se ani k internetu, je to ještě horší. Tak ještě jednou gomen za spoždění.

Neji právě odcházel z nemocničního pokoje. Zavřel dveře a dal se na cestu k východu. Po pár krocích potkal Ino se Sakurou.
„Tak co, už se probrala?“ zajímala se Sakura. Neji jen zakroutil hlavou.
„Už jsou to tři týdny... Může vůbec tak dlouho být v bezvědomí?“ ptala se Ino.
„Já nevím... Ty její zranění... jsou zvláštní. Co se vlastně stalo? Nikdo o tom nechce mluvit.“ vyzvídala Sakura.
„To Hiashi. Tehdy jsem slyšel hluk, tak jsem zapnul Byakugan a viděl jsem jak spolu bojují. Nechápu proč to udělal,“ kroutil hlavou Neji.
„Tak to je potom jasné. Říkala jsem si jak mohlo dojít k takovým zraněním...“ pochopila Sakura.
„Ee... Neji? Napadlo mě,... jen tak náhodou, víš... kdyby se Hiashi dozvěděl, že se Hinata do někoho zamilovala... Mno, jak by reagoval?“ ptala se opatrně Ino.
„Nevím, to je divná otázka. Záleželo by do koho. Musel by být podle něj pro ni dost dobrý a tak. Ale tohle by určitě neudělal, jestli ti jde o to,“ řekl a Ino si oddychla.
„Teda, pokud by to nebyl třeba Naruto,“ plácl Neji a začal se smát. Sakuru ta myšlenka taky pobavila a chytla výtlem taky. Akorát Ino to směšné nepřišlo. Za chvíli to těm dvěma přišlo divné.
„Ino?“ oslovil ji Neji.
„Ne,“ nevěřila Sakura, které to začalo docházet.
„No, jo,“ přiznala Ino.
„Ne!“ odmítal Neji.
„Jo,“ pokračovala Ino.
„Sakra, tak to už mám jasno. Ze všech kluků v Listové se musela zamilovat zrovna do toho o kterém Hiashi nemůže ani slyšet,“ mluvil Neji a nechápavě zakroutil hlavou.
„Tak... to je hustý...“ utrousila Sakura.

Mezitím:
Ve velkém sálu obří budovy tvaru hlavy s vyplazeným jazykem se konal rozhovor členů Akatsuki.
„Itachi a Deidara devítiocasého nenalezli. Ale, že zklame i Konan s Hidanem, to jsem nečekal. Jsem zklamán. Když jsme ho našli, tak jsme ho zase kvůli takové věci ztratili,“ kázal Pein.
„Nemohli jsme nic dělat, byla to past a-“ hájila se Konan.
„Tobě to nevyčítám, ale Hidan se mohl předvést lépe!“
„Běž se vy*rat ty otrokáři! Běž si to udělat sám a uvidíme jak to zvládneš! To mám nejradši, takový experty, který akorát melou pantem a sami umí úplný ho*no!“ nebrat si servítky Hidan. Pein to moc v klidu nevzal a ve vteřině tiskl Hidana jednou rukou pod krkem ke zdi.
„Než začneš s takovými řečmi, měl by sis uvědomit s kým mluvíš. Měl bys být vděčný, že jsem tě nenechal pod zemí. Když budu chtít, můžu tě zabít.“
„Už se bojím. Ale stejně bys to nedokázal,“ kecal Hidan, stále přitisknutý ke zdi. Pein to dál nehodlal řešit a tak ho pustil.
„Tak dobře, zdá se, že ho jen tak nenajdeme. Tak si zajdeme pro informace. To bude snazší než se za ním honit.“
„No jo šéfe, ale kam?“ ozval se Deidara.
„Do Listové, samozřejmě.“
„Hej šéfe, ale... no... co když nám to nebudou chtít říct?“ přispěl do diskuze Tobi.
„Hehé! Tak budeš muset přitlačit na pilu. Prostě to z nich vymlátíš, ne? Jsi přeci v Akatsuki.“ pobavil se Kisame.
„Ale... Tobi je hodný kluk!“ vykřikl opět Tobi. Deidara, Kisame a Hidan se dali do smíchu.
„Tak se můžete začít připravovat. Tentokrát půjde Kisame, Itachi a Tobi, když si o to tak hezky řekl. No a my ostatní budeme raději poblíž. Mám ohledně tohohle Jinchuurikiho špatný pocit,“ rozhodl Pein.
Pětičlenná skupina ANBU naslouchala skrytá za zdí. Teď byl cíl jasný – dostat se z Deštné a informovat Hokage...

O půl hodiny později leželo pět postav v krvi. Bylo to v jedné zapadlé ulici v Deštné. Pouze jediný z ANBU byl naživu. Jeho život byl u konce, přesto musel splnit svou povinnost. Utvořil několik pečetí, smočil ruku v kaluži své krve a položil ruku na holou zem. Přivolal malého a nenápadného ptáka, napsal vzkaz, uvázal ho ptákovi na nohu a poslal do listové. Tím splnil svou povinnost. Vlastně mu ještě poslední zbývala. Prostor naplnila modrá záře chakry a onen ANBU i se zbytkem týmu zmizel. Zůstaly jen opálené stopy po jejich tělech.

V Listové se právě konala dámská jízda v jedné restauraci a účastnila se jí Ino, Sakura a Tenten.
„Kdo by to byl řekl? Naruto nikdy nebyl ten typ na který by holky letěly,“ začala Tenten.
„Jo, ale když o tom tak přemýšlím, muselo to trvat už dlouho. Proto se vždycky tak červenala,“ pokračovala Sakura.
„Myslíte, že mu to došlo?“ ptala se Ino.
„Blázníš? Když jsme si toho nevšimli ani my tak Naruto těžko,“ mávla rukou Sakura.
„To je fakt. Tak to má Hinata opravdu problém, protože mu to bude muset říct,“ řekla Ino.
„Jo, to bude mít těžký. A ještě se bojím co jí na to řekne,“ utrousila Sakura a dál se rýpala v jídle.
„Taky pravda, jemu ses vždycky líbila ty, Sakuro,“ usmála se Tenten. Sakura se trochu začervenala. Vzpomínala jak jako tým sedm plnili mise. Ona milovala Sasukeho. Když bojovali s Gaarou neochránil ji Sasuke, ale Naruto. To on ji vždy chránil, chtěl s ní jít na rande, ale ona milovala toho, který nakonec zradil jejich vesnici. Právě si začala vyčítat, že se rozhodla špatně a byla si tím jistá čím dál víc. Když se dozvěděla, že ho miluje jiná, ten pocit se nedal popsat. Jako by právě něco cenného ztratila. Ano, rozhodla se špatně. Pomalu se zvedla ze své židle a odpověděla na tázavé pohledy.
„Půjdu se podívat na Hinatu. Už by se měla probrat.“

Procházela chodbou nemocnice a blížila se k pokoji Hinaty. Zanedlouho už brala za kliku. Otevřela dveře a pohlédla k její posteli. Jenže... tam nikdo nebyl. To Sakuru zarazilo. Bylo tam uklizeno. Že by se už probrala a pustili ji z nemocnice? Vyšla z pokoje a zastavila procházející sestru.
„Nevíte kde je ta dívka co byla na tomhle pokoji?“
„Ach... ano. Je mi to líto, ale dnes ráno podlehla zraněním.“
„C-cože?“

Mezitím:
Mladá žena utíkala chodbou sídla Hokage, svíraje v ruce kus papíru. Utíkala a omylem porazila Shizune nesoucí hromadu papírů. Vtrhla do kanceláře Hokage bez zaklepání. Teď nebyl čas na zdvořilost, tohle bylo až moc důležité.
„Hokage-sama! Přišla zpráva od týmu ANBU sledující Akatsuki!“ vykřikla ještě ve dveřích, rychle přiskočila k Hokage a podala jí papír se zprávou. Tsunade četla a s každým slovem se mračila víc. Nakonec papír ze zlosti zmačkala.
„Shizune!“ zavolala a jmenovaná se dostavila rychlostí blesku.
„Ano, Tsunade-sama!“
„Vyhlas poplach! Všichni Jouninové ať hlídkují okolo vesnice a ANBU taky! Chuuninové budou hlídat uvnitř vesnice! Geninové evakuují vesničany do skrýše v monumentu Hokagů!“
„A-ale co se to-“ lapala po dechu Shizune.
„Čekáme útok Akatsuki,“ odpověděla Pátá a zahleděla se z okna na horizont, po kterém se táhly zlověstně rudé mraky.

Naruto s Jiraiyou dorazili na ono místo. Scenérii rozryté a spálené země dominoval velký kráter a díra do podzemí.
„Tak jsme tady, Naruto.“
„To se dá těžko přehlídnout,“ řekl Naruto, došel k díře v zemi, sehnul se a snažil se zjistit co je dole. Byla tam tma a Naruto viděl jen část podlahy osvětlenou několika málo paprsky, které se onou dírou protáhly.
„Je tam tma jako v pytli. Nic nevi-“ nestihl doříct, když se propadla část země na které stál. Ještě že podlaha chodby nebyla hluboko, ale i tak se pěkně rozplácl. Dost ho to zabolelo, pár vteřin se proto nemohl hnout. Jak tam tak ležel na zádech, sledoval jak Zvrhlý poustevník nakoukl dolů.
„Hehé! Pěkně sis dal co? To si říkáš ninja, když si ani na tak jednoduchou věc nedáváš pozor? Vždyť to je úplně jasný, že tě to nemusí unést.“ bavil se poustevník na Narutův účet.
„Zvrhlý poustevníku, jak si můžeš říkat ninja?“ začal se smát Naruto. Než to Jiraiyovi došlo, už vykonával pohyb dolů. Nekontrolovaně a dost rychle. Zkrátka se pod jeho vahou urval další kus stropu chodby. V dalším momentě už leželi vedle sebe.
„Nedával sis pozor, co?“ chechtal se Naruto a začal se zvedat.
„Stalo se, no...“ přiznal Jiraiya a začal se taky zvedat. Pomalu se dali do prozkoumávání úkrytu. Ze začátku to byly jen samé chodby, pak objevili cely na Orochimarovy pokusné králíky. Nikde však ani živáčka. Jen pár kostí a několik lebek v rozích. Zdi podřené od nehtů, jak se vězni zoufale snažili dostat ven. Naruto to pozoroval a měl čím dál větší vztek.
„Orochimaru, ten hajzl!“ cedil skrze zuby. Jiraiya mu položil ruku na rameno a snažil se ho uklidnit.
„Klid, ono na něj dojde.“
„Jenže-!“
„Uvidíš.“

Tsunade se ještě dívala z okna, když přiběhl nějaký ninja. V ruce držel papírovou bednu velikosti krabice od bot. Ne, byla to krabice od bot.
„Co to má být?“ hleděla na to Pátá.
„Před chvílí u brány upadl nějaký muž. Když se nezvedal, tak jsem se šel podívat co se mu stalo. Už byl mrtvý. Vedle něj ležela tahle krabice,“ podal ji Tsunade. Ta si ji prohlédla. Na vrchu byl nápis „Pro Hokage“. Tsunade neodolala a podívala se dovnitř. To co viděla si nemohla srovnat v hlavě. Na dně ležela soška. Velmi nápadně se jí podobala. Vzala ji do ruky a sledovala tu podobu. Nebyl pochyb, tvůrce ztvárnil opravdu ji. Otočila ji podstavcem nahoru a pohlédla na jeho spodní stranu. Přečetla nápis, který tam byl vyryt.
„Pro velectěnou Hokage - mé nejlepší dílo.“
„Zmiz!“ vykřikla na ninju, ale to už bylo pozdě. Listovou otřásl silný výbuch. Obrovská ohnivá koule pohltila sídlo Hokage a plno dalších domů v okolí.