Světlo a temnota 3 - Střet zájmů

Naruto podstoupil výslech členy ANBU. I přes různé techniky bylo vše marné. Jeden ANBU se naklonil ke druhému a začal mluvit.
„To je divné, měl by si vzpomenout. Podle toho co jsme z něj dostali byl opravdu v nemocnici.“
Rozrazily se dveře a vešla Tsunade.
„Ztrácíte čas! On to nebyl. A jakto, že ho vyslýcháte bez mého vědomí?!“ sjela ANBU.
„Musel to být on, nebyl pochyb... Byla tam chakra devítiocasého!“ argumentoval další ANBU.
„Jo, to určitě! To už tu jednou bylo! Okamžitě ho pusťte!“ rozkázala a ANBU Naruta rozpoutali. Ten se s radostí zvedl z postele.
„Díky, bábi.“
„Za chvíli se u mě stav. Musíme něco probrat,“ prohodila, otočila se a odešla z místnosti.

U Tsunade:
„Jak jistě víš, potuluje se tu nějaký Jinchuuriki. Jelikož si ho s tebou už dvakrát spletli, je výjimečný. Podle svědků měl chakru devítiocasého. Naposledy bojoval s Hiashim a málem ho zabil. Ten je doteď v bezvědomí. Můžeš mi k tomu něco říct?“ vyzvídala Tsunade.
„Jako jestli na potkání nerozdávám Kyuubiho chakru? Tak to fakt ne, bábi.“
„Myslela jsem si to. Dobrá, přejdeme k té druhé věci. Akatsuki se na tebe chystají. Ví, že tě budeme chtít za každou cenu udržet ve vesnici a proto...“ odmlčela se.
„Proto...?“ polkl Naruto.
„...proto se budeš držet od Konohy co nejdál!“
„A-ale... to mám jen tak odejít a... už se nevrátit?“
„Budeme tomu říkat trénink,“ ozval se Jiraiya, právě vcházející oknem.
„Trénink? To zní líp!“ zaradoval se Naruto.
„Tak si běž sbalit. A neodflákni to, nevíme jak dlouho to bude trvat,“ poradil Jiraiya, načež Naruto zmizel jak pára nad hrncem.

Naruto seděl na lavičce u brány Listové a čekal na Ero-senina. Jeho pocity byly různorodé. Na jednu stranu byl rád, naučí se nové techniky. Na druhou stranu si připadal jako vyhnanec. Nedá se nic dělat. Jestli chce porazit Akatsuki a dostat zpět Sasukeho, není jiná možnost. Když Zvrhlý poustevník přišel, dali se na dlouhou cestu. Po dnech putování konečně nalezli místo, které se dá využít jako úkryt. Byl to starý opuštěný hrad. Jen co se trochu zabydleli, začali vymýšlet tréning.
„Co bude nejlepší trénink, co myslíš?“ zeptal se Jiraiya.
„Nauč mě nějakou super techniku!“
„Techniku říkáš? Jediný problém je, že si nejsem jistý, která by pro tebe byla ta pravá...“

Deidara a Itachi přecházeli velkou kvetoucí louku kdesi daleko od Listové.
„Nechápu proč musím jít pro devítiocasého zrovna s tebou! Ani spolu nejsme v týmu!“
„Deidaro, to mě vůbec nezajímá.“
„Víš co, Itachi? Nesnáším tě!“
„Taky tě mám rád.“
„Rrrr! A proč jdeme na takový pitomý místo jako je tohle? To je přeci jasný jako facka, že Jinchuurikiho schovají pěkně v Listové!“
„Taky jim je jasný, že si přesně tohle budou lidi jako ty myslet. Proto tam nebude. Zetsu řekl, že tohle je jedno z nejpravděpodobnějších míst.“
Po chvilce chůze stanuli u vchodu do podzemí.
„Tak jsme konečně tady,“ oddychl si Deidara a chystal se jít dovnitř. Na poslední chvíli ho Itachi zastavil.
„Počkej. Je tam bariéra.“
„Á, ty tvoje prokletý oči.“
„Někde musí být ukryté pečetě. Měli bysme je najít,“ navrhl Itachi. Deidara si nabral jíl a za chvíli vypustil vymodelované broučky. Nějakou dobu to trvalo, nakonec je našli. Jedna pečeť byla na stromě asi dvacet metrů od vstupu a druhá byla zahrabaná metr pod zemí a asi čtyřicet metrů od nich. Na strom šel Itachi a pod zem se hrabal Deidara. No hrabal... jeden brouček, výkřik „Katsu!“ a bylo vyhrabáno. Pečetě odstranili současně a tím zrušili bariéru, která jim bránila ve vstupu.
„Tak snadná věc! Jestli nás to mělo zdržet, tak to moc nevyšlo. Odkoukali to z našeho starého úkrytu a mysleli, že nás tím dostanou,“ kroutil hlavou Deidara, „Kdyby alespoň tu techniku dotáhli do konce, tak bychom teď museli bojovat proti napodobeninám. Takoví amatéři.“
Oba vešli do úkrytu. Po dlouhém pátrání se vraceli s prázdnou. Naruto tam nebyl.

Mezitím:
„Ale... Zvrhlý poustevníku, co má ta technika za smysl, když nic nechrání?“
„Nechrání, máš pravdu. Ani neměla. Akatsuki ji použila k zabezpečení jejich úkrytu. Vzpomínáš?“
„Jo, co má bejt?“
„A co se stalo potom co tým Gai odstranil pečetě?“
„No potom... potom se objevily jejich kopie a museli s nimi bojovat.“
„Nebyly to jen tak ledajaké kopie. Byli naprosto stejní a uměli jejich techniky.“
„No a...?“
„Když jsem vymýšlel co tě naučit, napadlo mě, že bude lepší, když tě bude učit přímo tvůj nepřítel,“ řekl Jiraiya, udělal pečetě a přiložil ruku na zem, „Kuchiyose no Jutsu!“
Objevil se Deidara a Itachi.
„Tady jsou ty kopie,“ řekl poustevník.
„Super! Oni se nevytvořili u nich, ale přivolal jsi je sem!“ žasl Naruto.
„Jo a teď budou dělat to co chci já. Takže,“ otočil se ke kopiím, „Budete Naruta učit všechny vaše techniky!“

Týdny plynuly a Naruto tvrdě trénoval. Jiraiya pro změnu tvrdě „sbíral informace“ u blízké řeky. Dalekohled v ruce a pozoroval koupající se dívky.
„Zvrhlý poustevníku, už zase?“
„Eh! Naruto, tys mě vyděsil! Já tu jen...“
„Šmíruju?“ dořekl Naruto.
„No když to řekneš takhle nahlas tak to zní... Co tu vůbec děláš? Nemáš trénovat?“
„Mám hotovo. Řekl bych, že to už umím líp než ti praví,“ usmíval se Naruto.
„No... když je to tak... Přejdeme k dalšímu kroku.“
„Co je další krok?“
„Něco speciálního. Něco přímo pro tebe...“ řekl Jiraiya, když vtom si něčeho všiml. Zvedl dalekohled a zadíval se na ono místo.
„Máme společnost.“
„Cože? Jakou?“
„Akatsuki. Musíme zpátky.“ rozhodl sannin. Došli do svého úkrytu a začali se připravovat k boji. Naruto teď dostal příležitost vyzkoušet co se naučil...

„Chvíli jsem zase na světle, čerstvě sešitej a už musím chytat démony! Mohl mi aspoň dát chvíli na odpočinek!“
„Neodpočinul sis snad pod zemí dost?“
„No jo, ale to je něco jinýho. Změníme téma. Konan, nepůjdem spolu na večeři? Víš co... abychom se víc poznali a tak,“ začal se Hidan trochu červenat.
„Kdyš jsem tě dávala dohromady, poznala jsem tě skrz naskrz.“
Pomalu došli k bráně hradu. Brána byla z masivního dřeva a oceli. Konan ji prohlížela a musela uznat, že dostat se dovnitř bude chtít sílu. Hidan začal řvát.
„Hej hej! Jdeme si pro Kyuubiho Jinchuurikiho! Kdopak nám otevře?!“
Naruto s Jiraiyou schovaní dost daleko, ale stále na dohled, pozorovali situaci. Přišla Narutova chvíle.
„Dále... Katsu!“ řekl a okolí brány vybuchlo. Byla to monstrózní exploze. Vidět to Deidara, končí s uměleckou kariérou. Jiraiya se chvíli vzpamatovával z toho šoku a nakonec pronesl: Naruto, říkal jsi, že jsi je asi překonal, ale tohle?“
„Ujde to, co? Myslíš, že z nich něco zbylo?“ usmíval se Naruto a dál sledoval doutnající trosky.
„Nevím, Akatsuki nebudeme podceňovat.“
Tohle místo už nebylo nadále bezpečné a tak se museli přemístit.
„Tak jo, máme po úkrytu. To abychom hledali jiný,“ konstatoval Jiraiya.
„Zvrhlý poustevníku, když jsem se tak rychle naučil ty techniky, tak by jsme mohli zajít na jedno místo. Chtěl bych se tam podívat.“
„Místo? Můžeš to upřesnit?“
„No, problém je... nevím kde to je. Orochimarovo úkryt kam vzali Hinatu. Třeba... třeba bych tam našel nějakou stopu po Sasukem.“
„Času teď budeme mít víc než dost, takže... Můžeme. Tsunade mi řekla kde to je. Možná tam budeme moct i zůstat. Orochimaru už se tam neobjeví, skryté je to ažaž, tak proč ne?“
„Super!“ jásal Naruto.

V Listové:
„Hiashi, tak vyklopte co se stalo. Myslím, že jste nám něco zatajil,“ rozčilovala se Pátá ve své pracovně.
„Už jsem vám to řekl! Šel jsem ven a ten liščí kluk na mě zaútočil! Nedal mi žádnou šanci, už byl přeměněný a chtěl mě zabít!“
„Už jsem vám říkala, že to nebyl on!“
„Mýlíte se! Kolik lidí s Kyuubim asi chodí po listové?!“
„Ano, Kyuubiho má jen Naruto, ale jak víte, že je to Kyuubi?“
„To je úplně jasné! Je to on!“
„Není! Ale chtěla jsem vědět něco jiného. Co se dělo předtím?“
„Nelíbí se mi jakým tónem se mnou mluvíte!“
„Já jsem Pátá Hokage! Můžu si s váma mluvit jak chci!! A neodbíhejte od věci! Co se dělo předtím?!“
„Co by se mělo dít? Povečeřel jsem se svou rodinou a pak jsem se šel projít.“
„Lžete! Máme svědka, který to viděl! Váš barák je rozmlácený na hadry, vaše dcera v komatu a vy tomu říkáte večeře?“
„Do toho vám nic není! To je záležitost klanu Hyuuga!“
„Do toho mi teda něco je! I kdyby jste byl stokrát vůdce klanu, já jsem stále Hokage!“
„Tak dobře, máte to mít! Dozvěděl jsem se, že si má dcera chce začít s tím démonem! To samozřejmě nikdy nedopustím! Tak jsem jí domluvil.“
„Máte divný způsob domlouvání. Takhle se otec nechová, tak se chová tyran! A víte co? Kdyby se chtěli vzít, tak se tak stane a vy s tím nic neuděláte! O to se postarám!“
„Pátá, já už vám řekl, že do toho vám...“
„ANBU!“ zavolala Tsunade a dva ANBU se hned dostavili, „Vyhoďte ho, než mu jednu vrazím!“
ANBU vzali milého Hiashiho a odvedli ven. Tsunade byla rudá vzteky. Vzala křeslo a prohodila ho oknem, aby si alespoň trochu ulevila. Trefila se dobře. Hodně dobře. Sejmula Hiashiho a poslala ho tím opět do bezvědomí.
„Tsunade-sama, jste si vážně jistá, že to nebyl Naruto?“ ptala se Shizune.
„Já už si nejsem jistá ničím. Všichni by přísahali, že to byl on. Jak by mohl být na dvou místech najednou?“ kroutila hlavou Tsunade a začala si nalévat saké.