Tatíček Šéfík - 31. kapitola - Svobodní

Strýčkové se často vytráceli ze sídla a vraceli se nezvykle pozdě nebo až další den. Dívky to neznepokojovalo, věděly, že tam venku je jiný svět plný práce a povinností. V takových chvílích společně seděly venku na dečkách, hrály hry a poznávaly jedna druhou. Akki protáhla nosem, rozevřela dlaně a přiložila si je k hlavě.
„Strejda Zetsu!“ vypískla Tenshi.
„Jo!“ přikývla mladší Peinova dcera a na řadu se dostala sestřička. Pokusila se usmát, jak mohla nejvíc.
„Já nevím,“ broukla Akki. „Strejda Deidara nebo Kisame.“
„Co to tu hrajete?“ Žralok se jim přitočil za záda.
„Hru,“ usmála se Tenshi. „Jmenuje se... Poznej, kdo jsem!“
„Tak to bych si zahrál s vámi.“ Muž s modrou kůží se zatvářil neuvěřitelně naštvaně, ale vraštit čelo mu moc nešlo. Přičítal to své až příliš veselé povaze.
Děvčátka na něho ukázala a naráz vykřikla: „Táta!“

Vůdce se přehraboval ve své tajné skrýši, opět něco hledal. „Zas už se něco ztratilo?“ ptala se modrovláska, i když už věděla, co jí odpoví.
„Měl jsem tu schované peníze,“ zabručel Velký šéf. „Ale jsou pryč.“
„Poslední tvou skrýš objevili asi po týdnu,“ uchechtla se a hned si za to vysloužila káravý pohled velitele Akatsuki.
„Až já zjistím, kdo to udělal…“
Konan pokrčila rameny. Po tom, co viděla jednu Kakuzovu lekci správného mafiánského chování, se už ničemu nedivila.

Akki visela maskovanému na rtech, Tenshi se chovala malinko zdrženlivěji. „Správná plíživá chůze je úspěchem každé akce,“ vysvětloval Kakuzu. „Představte si, že támhle u těch dveří někdo stojí a nevidí na vás. Vy se takhle pomalu a hodně nenápadně doplížíte až k nim a chytnete ho pod krkem… takhle!“
Názorná ukázka maskovaného ninji měla děsivé následky. Zaútočil totiž na modrovlásku, která měla tu smůlu, že zrovna procházela kolem. Ta se s hlasitým výkřikem skácela na zem, měla z něho málem nervový šok.
„A když žuchne na zem, tak se to povedlo.“ Kakuzu se omluvně zašklebil a začal Akatsuki dámu a příležitostnou „kuchařku“ křísit.

V organizaci platila dvě důležitá pravidla: Rodina na prvním místě a pak ještě to o tom, že třetí a čtvrté dveře u vchodu do sklepení jsou klíčem ke svobodě. Stávalo se často, že strýčci přivedli nějakého vystrašeného vesničana, kterého měli ušetřit, ale vymlátit z něho informace. Samozřejmě to mohli udělat venku a v tajnosti, ale řekli si, že by bylo dobré, aby si děvčátka vyzkoušela roli dozorkyň a výslechářek. Proto je vždy přivedli do sídla, omámené nebo oslabené, a zanechali v jedné z tmavých kobek, kterou zamkli. Pravidlo druhé platilo v případě, že svědek vypovídal a jenom v případě, že o jeho životě nebylo rozhodnuto už předem. I to se stávalo, ale naštěstí nikterak často.
Náhodně vybraní vesničané, z nichž se Shinobi z Akatsuki snažili vymámit poslední drby ve vesnici či městečku, byli zpravidla vystrašení a ve svém konání nejistí. Děvčátka dostala za úkol jemně upozornit přítomného „dobrovolníka“, aby raději svěřil informace jim než jejich předem vybranému týmovému partnerovi. Kakuzu měl dohlížet na Akki, žralok zas na Tenshi. Starší Peinova dcerka dostala přednost.
„Pane, slyšíte mě?“ Poklekla k vyděšenému staříkovi, měla o něj strach.
„Kdo jste?“ zamumlal a těkal nervózně očima.
„Tenshi,“ usmála se. „Já… tady bydlím.“ Polkla a pokračovala: „Říkali, že když mi řeknete, co víte, pustí vás.“
„Ale já nic nevím, proboha,“ dušoval se popletený vesničan.
„Tak to řekněte mně a já vás odtud dostanu.“
„A co když ne?“
Tenshi se zajíkla. „Až mě tu s vámi najdou, přivedou sem takového… zvláštního chlapíka. On se hrozně rád směje, ale… nechtějte ho vidět, když se rozzlobí.“
Muž se zarazil, zapochyboval na chvíli o své vlastní odvaze a pak kapituloval. „Oni přišli… chtěli předáka… někam ho odvlekli a zapřísahali nás, ať mlčíme!“
„Kdo?“ vyzvídala dívenka.
„Měli čelenky, jejich znak byl jako trs trávy. Ninjové, určitě to byli ninjové.“ Celý se rozklepal.
„Nebojte se, pane, a pojďte se mnou.“ Nabídla mu ruku, kterou se zdráháním přijal. Vyvedla ho ven, ale napřed se přesvědčila, že u dveří nikdo nestojí. Chápavý Kisame už je před pár minutami uvolnil. Jakmile byli za hranicemi sídla, jehož polohu si muž nezapamatoval, protože venku už nebylo vidět na krok, poděkoval chlapík děvčátku a utíkal pryč, jak mohl nejrychleji.
Tenshi se vrátila dovnitř a Kisame ihned vykročil k ní. „Pro příště… nikoho nejmenovat, ani sebe. Každá chyba může být pro nás osudná!“ upozornil ji. Přikývla.
„Co to tu máte za sešlost?“ vyptával se Pein, který si pod pláštěm schovával lahev, takže působil dojmem, že má jen jednu ruku.
„Někdo nám leze do zelí, tati.“ Tenshi věcně okomentovala situaci a vytratila se.