Bloom - 11. kapitola - Příšerka pomáhá

To, co se stalo, si Tobi samozřejmě nenechal pro sebe. Jakmile dostal příležitost, všechno svým spolubydlícím řekl. „Ten prcek z toho má radost, jako kdyby se podruhý narodil,“ poškleboval se Itachi.
„Se divíš? Taky bych nebyl proti,“ zachechtal se Hidan.
„Pozor, pane nesmrtelný! To by byl incest!“ upozornil ho červenovlasý mladík.
„Co zas kecáš, Sasori?“ vyjevil se bělovlasý.
„No,“ Loutkář se nadechl a vyzývavě hleděl do očí ninji, který tentokrát neměl u sebe svou nepostradatelnou kosu. „Přece byste byli otec s dcerou, ne?“
Akatsuki se rozchechtali, Hidan jen zavrčel něco v tom smyslu, že dřevo dobře hoří.
„Až budu chtít spáchat sebevraždu upálením, přizvu si Itachiho,“ prohlásil loutkář hlasem tak klidným a ledovým, až jeho spolustolovníky zamrazilo. „A jídlo mi taky otrávit nemůžeš, prokouk bych tě. Shrnuto, podtrženo… nic na mě nemáš!“ triumfoval Sasori.
Bělovlasý uznal porážku, než se někdo ozval, že kdyby do té nádoby s hromadou nejrůznějšího sajrajtu nablil někdo jiný, byl by nejspíš otcem Bloom on.
„Jo, tak si ty kecy nech,“ přidal se k Zetsuovi Hidan a už měl opět nad loutkářem navrch.

Bloom se objevila mezi stolovníky, ladně natáhla útlou ručku a nacpala si do pusy salát, načež začala dost hlasitě žvýkat, nejspíš aby na sebe upozornila. „Je tu nuda,“ prohlásila a všechny si prohlížela. „Co tu obvykle děláte?“
Ninjové se po sobě podívali a pak se jejich pohled stočil k loutkáři. Popravdě, jedině on zkoušel udržet Akatsuki domácnost v chodu, s občasnou pomocí Deidary. „Ptej se jeho!“ Namířili na Sasoriho prstem.
„Tak tobě se zachtělo dělat domácí práce?“ naklonil se k ní červenovlasý.
„Já… chtěla bych bejt užitečná!“
„To se dá velmi snadno zařídit.“ K překvapení všech se loutkář usmál, což nedělal právě často. Ale co se týče Vůdce, ten se v porovnání s ním nesmál už vůbec.
Zetsu se zakuckal a zvedl se od stolu s tím, že mu není zrovna dvakrát dobře. Ostatní se po sobě zaraženě podívali. Takhle se už dlouho nechoval. Začínali mít dojem, že veškeré změny v kanibalově chování mají nějakou spojitost s jejich zelenou „společnicí“.

Jestliže měl Sasori nějaké nekalé plány s Bloom, nikdo mu na ně dosud nepřišel. Ochotně souhlasil, že „květinku“ zaučí v umění domácích prací, a zdálo se, že se jí to zalíbilo. To však byla chyba lávky. Bloom si totiž uvědomila, jak může pánům z Akatsuki škodit a tím uspokojovat své dobré i špatné já, neboť obě toužila po zlomyslnostech.
Ne, že by jí to snad šlo nějak dobře, byla nemehlo, jako každý, kdo se ještě neorientoval v chodu domácnosti, nicméně se snažila, co to jen šlo.

Umývala podlahu, přesněji řečeno, máchala hadrem a zrovna rozstříkla louži, aby Itachimu podklouzly nohy a on upadl a narazil si pozadí.
„Tos udělala schválně, že jo?“ zavrčel vztekle.
„Nekřič na chudinku Bloom,“ zakňourala. „Ona se jenom učí,“ broukla, loupla po něm očima a dodala: „A neprovokuj, nebo tě sežeru!“
Ucouvl, znovu uklouzl a podruhé si narazil kostrč. Neuvědomil si, ne, spíš zapomněl, co se stalo toho dne, kdy si s její trpělivostí pohrál poprvé. „Tak mi aspoň pomoz se zvednout.“ Podala mu ruku, nečekal to, ucukl a znovu se svalil na podlahu.
Uchechtla se. „Tak fajn! Když nechceš, ať tě zvedá někdo jinej!“

Nechala ho tam ležet, pomohl mu vstát až obětavý žralok. „Vypadá to, že budeš mít pár modřin. Proč ses nezvedl sám?“ vyptával se.
„Pořád pode mnou něco klouzalo,“ přiznal Uchiha.
„Vážně, Itachi, už by sis měl na vodu zvyknout.“ Černovlasý po něm blýskl očima, ale mlčel. Jako vždy… mlčel.