Moriko - 12. kapitola - Návrat

Orochimaru jen velice nerad trpěl dívku v pokoji a měl tendenci jí neustále připomínat, že je v sídle nadbytečná. Jako například teď…
„Nemysli si, že tě tu Vůdce nechá natrvalo.“ Moriko upíjela z hrnku polévku a jen po něm střelila pohledem. „A to jak sem přišel Daisune, to bylo vážně dojemné! Tomu klukovi by měl někdo vrazit pár facek, aby se vzpamatoval! Flirtovat se služkou, to svět neviděl!“
Černovlasá něco zamumlala. Možná si myslela, že ji neuslyší, ale několik slov přece jen zachytil. „…že život… k ničemu… nejsem neužitečná, nejsem… služka.“
„Ano, přesně to si o tobě myslím!“ houkl na ni Orochimaru.
„Myslíš, že já se neumím bránit?“ vyštěkla, protože se přestala ovládat.
„Ty mi tykáš? Odkdy?“
Zarazila se. „Já… tady všichni chtějí, abych jim tykala. Já… se umím bránit, pane.“ Ponořila se opět do vzpomínek. „Šéf říká, že nikdo jiný neumí tak dobře leštit jeho boty,“ dodala po chvíli.
„No ano, to je skutečně neobyčejná schopnost!“ Orochimaru se rozchechtal.

Daisune a Sasori se ocitli před prostornou jeskyní. Museli se poohlédnout po něčem, čím by mohli osvětlit její vnitřek. Nakonec se jim podařilo zažehnout oheň a zapálit větve. Chvíli jim to vydrží.
„Musíme prohledat každý větší kámen, co tu máme,“ upozornil loutkáře hnědovlasý.
„Rozumím,“ zněla jeho odpověď.
Než mohli začít pátrat, zamotali se do spleti pavučin. „Nestal jsem se nájemným zabijákem, abych se musel potýkat s takovouhle havětí,“ zahuhlal Daisune a máchal kolem sebe katanou.
„Počkej!“ zarazil ho červenovlasý, když chtěl vykročit do tmy. Sňal ze zad svitek a vyvolal jednu ze svých loutek. Pak ji na chakrových provazech vyslal dopředu. Vzápětí ho musel ninja z Mlžné chytit, protože ho něco stahovalo dolů. Sasori trhl lanky a přivolal loutku k sobě.
„Je tam někde díra a pěkně hluboká.“
„Uf, jsi třída, Sasori.“
Během cesty museli ještě několikrát rozsekávat pavučiny, bloudit ve tmě, a když už neměli po ruce světlo, zkoušeli jednoduchý Katon a doufali, že se jim podaří něco zapálit. Díky nečekaným překážkám se jejich cesta poněkud prodloužila. Nakonec však našli, co hledali, pod jedním z větších balvanů, kterých museli během cesty přesunout větší množství. Skrýval se tam skutečný poklad… starodávná truhla. Když ji otevřeli, byla nacpaná k prasknutí zlatými mincemi.
„Páni! Nečekal jsem, že tu toho bude tolik.“
„Ani já. Ale tu truhlu neuzvedneme a rozhodně ji nedoneseme do sídla,“ mínil Sasori.
„A… co navrhuješ?“
„Jedna z mých loutek by takové množství zlata měla pobrat.“ Vyvolal dřevěný předmět, který připomínal obrovskou kouli nebo ještě lépe ovál. Nastrkali mince dovnitř, po pečlivém propočítání se tam vešly všechny. Aby ji mohli přenést s takovým nákladem uvnitř, bylo zapotřebí řádně ji zapečetit, což si vyžádalo několik hodin, během kterých musel Daisune vytvářet světlo, aby loutkář na svou práci viděl. Nakonec přespali v jeskyni. Je vcelku normální, že plivání ohně jednoho unaví.

Když se po několika dnech vrátili do sídla, zablácení, s plášti plnými pavučin a zbloudilých brouků, museli stejné úsilí věnovat i odpečeťování, než mohl Vůdce spatřit válečnou kořist. Hromádka mincí byla nespravedlivě rozdělena mezi všechny členy Akatsuki, každý z nich dostal jen velmi malý podíl, včetně Moriko, neboť jen její zásluhou mohla Akatsuki pokračovat ve svých velkolepých plánech.

Hnědovlasý ninja zaklepal na dveře jednoho z pokojů. Přišla mu otevřít usměvavá černovláska. „Už je ti líp?“ To byla první otázka, kterou jí položil. Přikývla a malinko zčervenala v obličeji. „A náš haďouš… nezlobil tě moc?“
„Ani jsem si nevšimla, pane.“
Ninja zavrtěl hlavou. „Prosím, abys mi tykala, Moriko, anděli z Akatsuki.“
Sedl si k ní a dlouze si povídali. Řekl jí vše, co měl na srdci a dal jí pár dobrých rad, aby se už mezi nimi necítila méněcenná. „Užívej si svobodu. Tohle je teď tvůj domov, tak se usměj na svět. A když se přece jen budeš trápit, tak tu máš mě.“
Nečekal, že ho obejme a poděkuje mu. Odhodlal se k odvážnému kroku. Vtiskl jí polibek na ústa.
Nebránila se, dokonce to vypadalo, že mu i oplácí. Ani jeden z nich si nevšiml, že je kdosi pozoruje.
„Neruším?“ zasyčel černovlasý Shinobi s nápadně bledou pletí.
„Ani ne, Orochimaru,“ zasmál se Daisune. „Jsem zrovna na odchodu.“ Ještě pohladil dívku po ruce, než ji s ním zanechal.