Moriko - 11. kapitola - Orochimarova výstraha

Třetí den, čas zúčtování a agónie. Sasori to rozhodně nechtěl dovést tak daleko, aby kvůli němu musela dívenka umřít. Přesto chtěl ještě počkat, protože dosud nedostal žádné potřebné informace. Nebo o nich alespoň nevěděl.

Do dívčina pokoje dorazil ten, o kterém se v sídle právě dvakrát nemluvilo, tajný špión z Akatsuki. Vešel, zavřel za sebou dveře a pohlédl na dívku, která ležela, a zdálo se, že spí. Nemohla hýbat rukama, ale kanibal se nechtěl uchýlit k tomu, že by na černovlásku zaútočil. Sklonil se nad ní, aby si ji prohlédl důkladněji. Neznámý zápach ji vzbudil. Možná chtěla křičet, každopádně byla strašně zesláblá, a tak jen třeštila oči. Zetsu začichal, cítil něco, co se linulo z dívčina těla. Něco, co tam nepatřilo. A potom… se na něj Moriko přestala dívat, zavřela oči a život z jejího těla pomalu unikal.
Zelený ninja vyhledal Sasoriho, jakožto vrchního lékaře v Akatsuki, a svěřil se mu s podezřením, že dívku někdo otrávil. Loutkář klidně prohlásil, že o ničem neví, ale jakmile ho Zetsu opustil, vydal se za Moriko s injekční stříkačkou. Vyléčí ji a pak se zastaví za Vůdcem, říct mu, že úkol nesplnil. Spala, ničeho si nevšimla, jen její tělo sebou divoce škubalo.
Vyšel ven a zamířil ke schodům. Nečekal, že ho zastaví právě Daisune. „Jak je jí?“
„Dostane se z toho,“ zarazil se loutkář.
„Jdeš za Šéfem?“ vyzvídal hnědovlasý.
„Jo, jdu, potřebuju s ním… něco probrat.“
„Vyšetřil by sis teďka chvíli? Mám v hlavě nějaký zmatky a nevím si s tím rady.“
„Migréna?“ zapochyboval Sasori, ale pak si všiml, že druhý ninja vrtí hlavou. „Tak dobrá. Uděláme si čaj a vezmeme si ho do některé z místností v přízemí.“

Upíjeli z hrnků. Daisune se rychle rozpovídal a loutkář ho ani jednou nepřerušil. „Vypadalo to, že se prodírá vzpomínkami. Pořád mi říkala tati.“
„A to tě potěšilo, co?“ neodpustil si Sasori.
„A potom… pak prohlásila, že nikdy nechce zklamat klan Ragashi.“
To jméno mladíkovi ze Skryté písečné nic neříkalo, rozhodl se však, že to prověří. Znovu se zaposlouchal do slov, která pronášel jeho kolega z Akatsuki.
„Popsala mi podrobně cestu k nějaké skrýši. Všechno jsem si to zapsal, jakmile to šlo. Je tam prý někde poklad obrovské ceny.“
„Řekla mi o tom,“ přiznal Sasori. „Ale tehdy zřejmě ještě nevěděla, kde ty peníze její rodina zanechala.“
„Nejspíš,“ přikývl Daisune. „Takže… co uděláme?“

Vůdce byl s výsledkem loutkářovy mise nadmíru spokojen. Rozhodl, že tichý zabiják z Mlžné a červenovlasý Shinobi se ihned vydají na místo, aby jim poklad ještě nezcizil někdo jiný.

Hidan probudil Moriko, sundal jí pouta, vzal ji do náruče a nesl pryč. „Co se mnou bude?“ zapípala.
„Říkali, že už ses z toho vykřesala,“ zabručel bělovlasý.
„A… kam mne nesete, pane Hidane?“
„Do Orochimarovy ložnice!“
Hadí ninja nepřijal příkaz Velkého šéfa právě klidně. „Proč jí dáváte ke mně?“ Upřímně se zděsil.
„Hm, řeknu to takhle… všichni krom tebe a Roya budou pryč. A jak určitě dobře víš, náš silák má vážné zranění a musí být v klidu. Neříkej mi, že nezvládneš jednu mladou holku, navíc zesláblou!“
Orochimaru si něco mumlal pro sebe, ale nemohl s tím dělat vůbec nic.
Jakmile uložil bělovlasý Moriko do jedné z postelí v Sasoriho a Orochimarově pokoji, okamžitě se zachumlala do peřiny. Nečekala, že se s ní Daisune přijde rozloučit a dokonce ji na důkaz přátelství políbí na tvář. Cítila se pak mnohem klidnější.

Orochimaru nesl její přítomnost ve svém pokoji velice nelibě. Po většinu času rámusil, protože prováděl některé své experimenty, které se bez hluku neobešly. Moriko se napřed mračila, ale pak potají vykukovala zpod peřiny, aby viděla, co hadí ninja provádí.
„My dva si teďka promluvíme, jo?“
„Jak si přejete, pane,“ kývla hlavou a čekala na ninjovy zvídavé otázky.
Ukázalo se však, že ninja se nechce ptát, naopak. Chtěl totiž z dívky vynutit slib. „Nepřibližuj se k Sasorimu,“ zasyčel na ni. „Ten kluk není nic pro tebe. Slib mi to, přísahej!“ Dívka byla zmatená. Proč by měla slibovat něco takového? „Jestli mi to neslíbíš, tak počítej s tím, že půjdu za tebou, kamkoli se hneš, stanu se tvým stínem. Rozumíš?“ Přikývla.
„Jsem unavená, promiňte, pane.“ Považovala to za dostatečnou omluvu, a když ninja viděl, že není teď schopná ani přemýšlet, přestal si jí všímat. „Jestli provedeš něco, co se mi nebude líbit, šeredně si to odskáčeš,“ vrčel Orochimaru, ale dívka už ho neslyšela. Usnula vyčerpáním.

Dva ninjové kráčeli dlouhými kroky po lesní stezce. „Tady někde to bude,“ prohlásil Daisune a zabočil doprava. Sasori ho následoval mlčky. Byl zdrcen tím, co provedl. Zjistil totiž, že klan Ragashi byl zhruba stejně významný jako rodina feudálního pána, jakási místní šlechta, kterou Shinobiové donutili nehorázně zchudnout. Stopa končila u Moričina bratrance z nějakého čtvrtého kolena. Místo zbylých členů zůstaly v rodokmenu jen otazníky. Přesto poznal dívčinu rodovou větev… linii tří otazníků, to byla Moriko a její dva mladší bratři.
Když si znovu přehrával, čeho se dopustil, styděl se sám za sebe. V duchu si však musel přiznat, že ta drobná černovláska o svém původu nejspíš ani neví. Je dobře, že ji Vůdce nechal v Akatsuki. Kdyby se o svém klanu zmínila před někým cizím, byl by její osud okamžitě zpečetěn.
Z rozjímání ho vytrhl až Daisuneho hlas: „Tak, tady to je! Jsme na místě!“