Dcera Jashinova - 7. kapitola - Tvoje dítě?

Blonďatý ninja seděl na zemi se zkříženýma nohama, cpal se odpornou zelenou kaší a při tom hlasitě mlaskal. Bělovlasé děvčátko právě usnulo. Moc dobře věděl, že pokud vezme za kliku, malá se okamžitě probudí. Jenže on měl hlad a po ruce neměl nic krom Prtiny večeře. Nejprve se otřásl, ale potom už do sebe cpal jednu lžíci za druhou, dokud nebyla miska prázdná. Vstal, říhl a položil ji na stůl. Chtěl se chvíli prospat, pro změnu na něj teď lezlo spaní. Sotva si lehl, zaslechl brumlání. Zoufale zakňoural a naklonil se nad dřevěnou bednou vystlanou látkami nejrůznějších barev. Holčička neměla hlad, žízeň, ani ji nebolelo bříško. Chtěla si hrát… s Deidarovými vlasy. „No tak teda jo,“ souhlasil nakonec a nechal jí nad hlavou viset několik pramenů. Chytala ho za ně a tahala ho. „Au, au! Hele, to by stačilo! Jauvajs!“ Těžko říct, od koho takové chování pochytila. Jisté bylo jen to, že se jí to děsně moc líbilo. „Jak je kruci možný, že tak malý dítě dovede tak hrozně zlobit?“ mumlal si pro sebe, když holčičku uspával, toho večera už podruhé.

Konan se hned dalšího rána ukázala jako nesmírně soucitná. Uvařila velké množství silného čaje a začala ho roznášet po pokojích, aby partička zabijáků měla nějakou tu vzpruhu po ránu. U dveří vedoucích do blonďáčkova pokoje se zastavila. „Deidaro? Máš chuť na čaj?“
„Jo! Nech ho přede dveřma!“
Modrovláska se už už skláněla, když ji napadlo, že by mu ho prostě mohla donést dovnitř.
„Řek jsem, abys to nechala na zemi a šla!“ zahřměl hlas, kunoichi se lekla a vzápětí už sbírala zbytky hrnečku z podlahy.
„Aha, ty jsi u dveří,“ hlesla. Uklidila nepořádek a vyndala náhradní nádobku, dolila do ní tekutinu z konvičky, položila ji poslušně na zem a rychle se vzdálila.
„Čert vem tyhle všetečné ženské!“ bručel si pro sebe Deidara, když si odnášel „válečnou kořist“ do pokoje.

I když by přísahal, že se to nikdy nemůže stát, bělovlasý pišišvor si ho velmi rychle získal. Snad to bylo tím rošťáctvím a šibalstvím, které vyzařovalo z každého Prtina pohybu. V den, kdy ji Hidan našel, byla ještě malinko roztřesená. Blonďáček si v duchu říkal, že kdyby ho matka jako malého pohodila u křoví, asi by z toho měl doživotní trauma. Hidan ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se vydali hledat dívčinu biologickou matku a „uzlíčku radosti“ se zbavili. Nesmrtelný trval na tom, že z dívenky vychová pravou jashinistku, a nedal si to vymluvit. Deidara například argumentoval tím, že je vyložená šílenost strkat dítěti do ruky zbraň, když ještě ani neumí chodit. Opak byl však pravdou. Prtě se učila velmi rychle, skoro by ninjové mohli říct, že to dítě je geniální, zázračné. Mluvit sice ještě neuměla, ale už zaměstnávala oba nájemné vrahy natolik, že vůbec nestíhali vlastní povinnosti.
„Jestli se Šéf domákne, že to nezvládáme, udělá strašnej kravál.“
„Žádný strachy, mladej! Ještě to s náma není tak blbý,“ utěšoval ho Hidan a třel si kruhy pod očima.
„Stejně si myslim, že čím dřív to praskne, tím rychlejš to budem mít za sebou,“ vzdychl blonďatý ninja.

Prtě se poměrně rychle zvládla postavit na vlastní nohy, a to doslova. S chůzí už to taková sláva nebyla.
Ten den se Deidara bavil tím, že pozoroval, jak holčička zápasí se světem. Pokusila se vstát, ale několikrát po sobě upadla. Nelíbilo se jí to, začala nabírat. „Ale! Snad nebudeš bulet?“ zlobil se ninja. Přece nebudou mít v sídle padavku! Trpělivě ji povzbuzoval, a to v děvčátku probudilo odvahu. Postavila se a po chvilkovém vrávorání opatrně vykročila. Deidara byl tak zabrán do počínání a povzbuzování děvčátka, že si vůbec nevšiml toho, že kdosi vešel potichu do dveří a stejně opatrně je za sebou zavřel. Dívenka konečně dorazila až k němu. Sevřel ji v náručí, plakala a on se rozbrečel s ní. Za ním se ozval chladný hlas: „To je tvoje dítě?“