Ještě nezmizela ze světa láska - 13. kapitola - Země blesku

Hinata musela neustále svádět boj se svým vnitřním já, které by nejraději pořád jásalo a výskalo, jakmile se Uzumaki objevil v modrovlásčině blízkosti. Jistě, obdivovala ho už od útlého dětství a obdiv se časem přerodil v tiché zbožňování, ale… bude vůbec schopná mu to někdy říct?
Uzumaki se objevil těsně za ní. Vypískla a vyplašila hejno ptáků, které se jako na povel vzneslo do vzduchu a začalo zběsile mávat křídly. Skupinka se po ní otočila.
„Prozradíš nás!“ zasyčel Kankurou.
„Já… ale já…,“ zapípala a ucouvla.
„Hele, nebuď na Hinatu zlej! Ještě v tom tolik neumí chodit, no.“ To promluvil Naruto.
Hinata ve tváři celá zrůžověla. Její princ se jí zastal, ale už si nepřipustila, že to celé bylo míněno jako výtka.
„No dobrá, ale uvědomte si, že tohle není naše země a že musíme být velmi opatrní.“ Loutkář důkladně sledoval pohyby svých spolubojovníků. „Nerad bych sám sebe pasoval do role vůdce, ale bude lepší, když se odteď budete řídit mými příkazy,“ povzdychl si.
Shino kývl hlavou a vzal Hinatu stranou. Blonďáček si však nemohl odpustit rýpanec do jejich nového „velitele“. „Hej! A proč bys nás měl vést ty, dattebayo?“
Maskovaný se posadil a zabořil ruce do vlasů. Pak se zahleděl do dálky a přitom dlouze vzdychl. „Poslyš, Naruto, já vím, že bratr má o sobě dost vysoké mínění, ale kdyby to záleželo na mně, nikdy bych tě do své eskorty dobrovolně nepřibral. Jsi příliš hlučný a zbrklý. Ale nechat tě s Temari, to bych si rovnou mohl začít kopat hrob.“ Uzumaki na něho podezřívavě zíral. „Prostě… vždycky jsme byli v klidu, když nás chránil sensei, protože by nedovolil, aby se nám, hloupým a nevyzrálým Geninům, něco stalo. A my dva jsme se o pár let později spoléhali už jenom na Gaaru, protože se na celém světě nenašel nikdo, kdo by ho dokázal porazit. Ale… proč ti to tu vlastně vykládám? Stejně to nepochopíš!“ Mávl rukou a přestal si blonďáka všímat.

O slovo se přihlásil Shino a popostrčil Hinatu dopředu. „Chtěla by si s tebou promluvit o samotě.“ Naruto se zamračil nejdříve na něj, pak i na ni. Kankurou vstal a nabídl jí ruku. „Není třeba,“ špitla. Pokrčil rameny a vydal se k nejbližšímu lesu.
„Naruto, měli bychom si promluvit.“
„Nevím, o čem,“ čertil se Uzumaki.
„Tvé chování se začíná vymykat kontrole a já se nechci snižovat k tomu, abych tě musel umravňovat. Ale pamatuj si, že tě budu sledovat,“ zachrčel Shino Aburame.
Naruto byl zmatený a naštvaný zároveň. Copak se proti němu všichni spikli?

Tu noc se utábořili na místě, které se snadno mohlo stát terčem nepřítele, pokud by si něco takového umanul. Rozhodli se držet zesílené hlídky. Shino a Hinata ji měli jako první. Kankurou se ke spánku musel přinutit, ale co chvíli se budil. Naruto se zabalil do deky a okamžitě usnul. Skupina se rozhodovala, zda by se neměla pokusit ztišit jeho chrápání. Loutkář byl kolem půlnoci probuzen jemným šťouchnutím. Poděkoval modrovlasému děvčeti a po zhodnocení situace mu zakázal budit Uzumakiho. Zvládne ohlídat tábořiště sám!

V temnotě se skrýval nepřítel, podle všeho ovládal zemské techniky. Kdyby ho někdo spatřil, jistě by se podivil tomu, že vidí ženu. Uměla na sebe vzít podobu tvrdého kamene i rozblácené půdy či vzrostlého stromu. Nepozorovaně se přiblížila k prvnímu spáči. Mladík v bundě se ve spánku ohnal. Nebyl důvod se znepokojovat, to plácnutí do vzduchu vůbec nic neznamenalo. Za pomoci dřevin a svých jutsu popošla ještě o kousek dál. Musela dávat pozor, aby ani jediný lístek nezašelestil. Kankurou hlídkoval právě na opačné straně tábora. Dívka se přitočila k batohu blonďatého ninji. Oči se jí rozzářily, teď byla zranitelná. Rentgenovým zrakem prohlédla obsah plátěného vaku a stačil jí jediný pohyb ruky, aby získala, co chtěla. Tiše se vytratila bez toho, aby se jí podařilo někoho probudit. Až se ráno tahle nedomrlá mládež vzbudí, měla by se rozhodnout pro rychlý návrat domů.

Naruto se vzbudil. Tyčily se nad ním tři postavy. Dívka, která se shovívavě usmívala, mladík s pomalovanou tváří, jemuž se vztekem ježily vlasy na temeni a málomluvný Shino, kterému nikdo nemohl vidět do obličeje a hádat, na co myslí.
Loutkář se neovládl a chytl ninju z Konohy za límec. „Kde jsi vytrousil tu mapu?“
„Jakou?“ zeptal se Uzumaki hloupě, ale jen tím přiléval oleje do ohně.
„Víš, Naruto, ztratila se mapa a my… my teď nenajdeme cestu.“ Hinata sklonila hlavu a upřeně zírala na špičky svých bot, přitom si pohrávala s drobnými prstíky.
„Ztratili jsme jedinou stopu, kterou jsme měli! Teď už bratra nenajdeme!“ Kankurou bolestně zavyl.
„Nemyslím si, že jsou naše vyhlídky až tak špatné,“ prohlásil Shino. „Vždy se můžeme zeptat náhodných kolemjdoucích.“
„Snad jsem ještě nezapomněl popis toho místa, kam jsme se měli dostat.“ Loutkář se začínal uklidňovat.
„Ta mapa tam není?“
„Ty už radši neotvírej pusu, Naruto!“ Kankurou mu sáhl do batohu a vzal si k ruce své cenné svitky. „A tohle…,“ zamával mu s nimi před nosem. „…si beru zpátky!“

Uzumaki remcal celou další cestu. Putovali už přes půl dne, ale vypadalo to, jako když se stále pohybují v jednom bludném kruhu. Hinatě se nakonec Naruta zželelo, nechala ho opatrovat krabici ovocných sušenek.
Shino a Kankurou směřovali k řece, hledali brod. Cesta je však nakonec zavedla k moři. Hinata upřela zrak do dáli a u očí se jí začaly rýsovat žilky. „V dálce je… je tam muž!“
Loutkář vydechl úlevou a setřel pot z čela. „Dokázali jsme to!“ Zemi blesku měli před sebou jako na dlani.