Ishidate

Kapitola třináctá: Pohřeb

Uběhly necelé dva týdny od napadení Konohy. Vesnice byla skoro zničená a o život přišlo mnoho ninjů i civilistů. Největší ránou pro Konohagakure byla smrt jejich Hokage. Zemřel při souboji s Orochimarem, který byl jedním z legendárních sanninů a zároveň vůdcem Otogakure no Sato.
Za těch pár dní se vše začalo postupně uvádět do původního stavu. Některé domy byly spravené úplně, některé jen z části a některé se musely začít stavět znovu. Všichni se snažili pomoct, jak jen to šlo. Vše se zdálo být na dobré cestě k lepšímu.
U Ishidateho tomu bylo jinak. Smrt Hokageho ho zasáhla stejně jako všechny ostatní, ale ještě ten den, kdy našli Sandaimeho mrtvého, se dověděl ještě horší zprávu. Oba jeho učitelé zemřeli. Když to všechno propuklo, byli zrovna v nemocnici a ta se stala prvním cílem útočníků. Podle ostatních přeživších z nemocnice prý drželi vchod do doby, než ten masakr skončil. Zemřeli na množství ran, které utržili. Nebylo jim pomoci.
Dnes se konal pohřeb všech padlých shinobi. Každou chvíli měl začít a před budovou Hokageho se začaly scházet davy lidí. Na takové události nechtěl chybět nikdo. Každý chtěl vzdát hold ninjům, kteří položili životy za ochranu vesnice.

*****

U stolu pro čtyři lidi seděl Ishidate oblečený v černém smutečním oděvu a přemýšlel. Dvě místa byla neobsazená a v místnosti bylo až moc ticho. Mladý ninja byl zvyklý poslouchat diskuze svých učitelů. Teď bylo všechno jinak. Už je nikdy neuslyší ani neuvidí a bude už navždy sám. Byli pro něj jako rodiče, které nikdy nepoznal. Ve vesnici znal dobře jen čtyři shinobi – všichni teď byli mrtví.
Po tom všem přemýšlení měl Ishidate největší chuť to skončit, ale náhle si vzpomněl na Kusushiho slova.

„Pokud se nám někdy něco stane, musíš se tady o všechno postarat. Může se stát, že zemřeme, ale ty nesmíš zemřít s námi. Překonej to a staň se dobrým ninjou, kterého budou respektovat. Slib mi, že to dodržíš za každou cenu.“

Mladík se pousmál a řekl do prázdna: „Slibuji,“ poté uchopil svou katanu, kterou měl položenou na stoličce vedle, zvedl se a pomalým krokem se vydal na pohřeb, který už dávno začal. Ještě přede dveřmi vzal ze stolu čtyři malé bílé květiny.

*****

Na střeše hlavní budovy ve vesnici stály bezmála dvě stovky shinobi. Zbytek ninjů, který se nevlezl na střechu, stál dole. Všichni netrpělivě přešlapovali v kapkách deště a čekali než se dostanou na řadu. Bylo povinností krátce se u rakve pomodlit a vzdát tak úctu mrtvému. Byl to starý zvyk, který se v Konoze dodržoval už od nepaměti.

Ishidate se obratně proplétal mezi lidmi dole. Jelikož byli jeho učitelé zaregistrováni jako jeho opatrovníci, měl právo být u jejich hrobů mezi prvními. Po chvilce šlapání do schodů se objevil na střeše. Usilovně se snažil najít místo, když si v tom všiml jednoho volného místa vepředu. Netrvalo to moc dlouho a ocitl se vedle známé tváře.
„Konnichiwa, Kakashi – san,“ pozdravil potichu mladík.
„Konnichiwa, Ishidate. Už jsem myslel, že se tu neukážeš,“ odpověděl ještě tišším hlasem jounin.
„To bych si nedovolil. Byli pro mě jako rodiče,“ řekl vážně hnědovlasý mladík. Šedovlasý muž jen pokýval na znamení souhlasu.

Za pár minut lidé začali postupně přistupovat ke hrobu Sandaimeho a po krátké modlitbě položili květinu k jeho fotce. Když se na řadu dostal Ishidate, jeho kroky nesměřovaly tam, kam kroky všech ostatních. Nejdříve zamířil ke třem hrobům napravo od Hokageho. Na třech fotografiích poznal mladík známé tváře. Na první z nich poznal ženu, která mu za krátký čas dokázala ohromně přirůst k srdci. Nejen, že byla přítelkyní Kusushiho, ale také mu pomáhala zlepšit jeho lékařské jutsu.
Na druhé ho uvítal Migakiho typický lišácký úsměv hodný malého dítěte, kterým vždy dobře maskoval své opravdové schopnosti.
A na třetí z nich viděl obvyklý výraz Kusushiho, který se vždy snažil být vážný a přísný, ale Ishidate moc dobře věděl, že je to jen taková skořápka.
Po krátké motlitbě položil k jednotlivým fotkám květiny a už chtěl odejít, když v tom se ještě otočil a pronesl se slzami v očích: „sbohem.“
Poté mu ještě zbývalo pomodlit se za Hokageho. Když mířil směrem k jeho hrobu přestalo z ničeho nic pršet a slunce osvětlilo všechny zúčastněné. Na většině tváří se objevil úsměv a někdo v davu pronesl nezapomenutelnou větu: „To nám jen dávají na jevo jejich díky.“

Po skončení obřadu se každý vydal za svými přáteli, jen Ishidate ne. Neměl také ke komu. Nezbývalo mu nic jiného než jít domů a trénovat. Při cestě si všiml známé čtveřice. Dívka s růžovými vlasy se na něj usmála a zamávala na znamení pozdravu. Odpovědí ji bylo to samé.
„Co se mu stalo Kakashi – sensei?“ zeptala se udiveně kunoichi.
„Zemřeli mu oba dva opatrovníci. Mnoho lidí to neví, ale není z Konohy. Před patnácti lety ho našli v lese nedaleko odtud,“ odpověděl se smutným výrazem na tváři jounin.
„Cože? On není odtud?“ vychrlil Naruto na svého učitele.
„Ne, podle záznamů se měl narodit v Kirigakure no Sato, ale není to jisté. Teď už dost o tom, pokud máte další otázky, zeptejte se přímo jeho,“ ukončil diskuzi Kakashi a vyzval ostatní k odchodu. Jen Naruto zůstal ještě chvíli pozorovat Ishidateho a evidentně nad něčím přemýšlel, po chvilce se ale vydal s lehkým úsměvem za ostatními.

*****

Hnědovlasý ninja byl už na půli cesty od domu, ale z ničeho nic se před ním objevilo pět shinobi v pláštích a s tvářemi zakrytými maskou.
„Ty jsi Ishidate?“ zeptal se jeden z nich.
„Ano, co se stalo?“ udiveně odpověděl mladík.
„Chtějí s tebou mluvit Koharu – sama a Homura – sama. O co jde se dozvíš až na místě, my tě máme pouze doprovodit.“ sdělil stále udivenému ninjovi druhý z pětice.
„Rozumím, tak tedy pojďme.“

***** Pokračování příště