Dcera Jashinova - 6. kapitola - Netykavka

Po dlouhém a kvalitním přemlouvání Hidan pochopil, že nemůže malou Prtě hlídat jenom Deidara. Bělovlasý se též zapojil do dění a brzy se přesvědčil, že starat se o malé dítě není žádná slast. Všichni tři si našli jednu z místností ve sklepení. Na plochém kameni stála holčička, nesmrtelný ji přidržoval a blonďáček držel za nohavice.
„Drž ji pořádně!“ funěl Deidara.
„Nekecej a tahej!“ vrčel bělovlasý.
„Už chápu, proč jsme lezli do sklepení.“ Blonďatý ninja pořádně zatáhl. „Kdo to moh tušit, že výměna plínek bude takový fuška, když je to dítě v plný síle?“
Holčička se rozkřičela a nepřestala, ani když už bylo po všem. Ninjovi ji nechali vřískat a padli oba na podlahu, vyčerpaní a zpocení. Neposedná Prtě ležela na placatém balvanu, vykopávala nožičky a dožadovala se pozornosti. Když viděla, že s jejími ochránci to ani nehne, protože oba tvrdě spí, přestala rámusit, strčila paleček do pusy a také se odebrala do říše snů.

Sasori už začínal být mírně netrpělivý. „Deidaro?“ Žádná reakce, jen souhlasné přikyvování. „Deidaro! Posloucháš mě vůbec?“ Blonďáček zašermoval rukou ve vzduchu a opět klimbnul. Loutkář s ním zatřásl. „To tě ty mise opravdu tolik zmáhají?“ zapochyboval.
„Já nikdy nechci mít děti!“ prohlásil Deidara opileckým tónem tónem a zachrápal. Červenovlasý si prohrábl vlasy. Teď už teprve ničemu nerozuměl.

Kakuzu a Hidan prožívali manželské období. Každou chvíli strávenou společně se vždy rozhádali až do krve. Maskovaný nehodlal uznat, že Hidanova výchova má smysl a bělovlasý byl rozladěný z toho, že se už několik dní v kuse pořádně nevyspal.
Napětí se odráželo i na jejich misích. Z Kakuzovy strany to byly nesmyslné oběti z řad náhodných civilistů, z Hidanovy zas poničené stromoví.
Vůdce se nakonec rozhodl pro radikální řešení a rozdělil je. Ke Kakuzovi přiřadil Zetsua a Hidan dostal na starost Tobiho. Kéž by se zklidnili! Modlil se v duchu, ale zatím ho nikdo nevyslyšel.

Nesmrtelný nedokázal pochopit, jak se takový pitomec jako Tobi vůbec mohl stát ninjou. A když už náhodou došlo k takovému zázraku, že mužíček s maskou misi nezvoral, jeho neustálé průpovídky už se o negativní výsledek postaraly. Hidanovi už pravidelné úlevy v podobě přívalu nejrůznějších šťavnatých výrazů ke zklidnění dávno nestačily. Pomalu doutnal a Akatsuki věděli, že Hidanův pověstný den D musí už brzy přijít.

„To už snad děláš naschvál! S větším dřevem jsem se v životě nesetkal.“ Na Tobiho připomínku, že přece ještě není tak starý, reagoval bělovlasý zlověstným vrčením. „Modli se, ale to ti říkám, ty neskutečný hovado, modli se, aby ti Jashin-sama tuhle tvou vrozenou tupost odpustil, nebo se já neudržím a střihnu tí jí takovou, že se už z tý země nezvedneš!“
Tobi se nechápavě rozhlédl kolem sebe, načež prohlásil: „A vy ho tu někde vidíte, Hidane-san?“
Tahle jediná věta stačila k tomu, aby ninja po skrčkovi skočil.

Konan našla krčícího se Tobiho, jak fňuká v jedné z chodeb. Podivila se, když postřehla, že má jejich nejhloupější člen fialový monokl. „Kdo ti udělal tu parádu?“ zajímala se, ale Tobi dokázal jen vzlykat a opakovat: „Tobi neví proč! Opravdu, opravdu ne!“

Akatsuki už o celé té tragikomické příhodě věděli. Tragické proto, že skrček nebyl k utišení a chytila se ho deprese, a komické proto, že nikdo z ninjů zabijáků nedokázal pochopit, jak se Hidanovi podařilo uhodit Tobiho a nezničit mu masku a přitom nezjistit, co že to pod ní vlastně má. Nesmrtelný jim to sice ochotně povyprávěl, ale oni si to stejně rádi poslechli znovu.
„Hele, tak naposledy. Chyt jsem ho zezadu, vytáh mu tu jeho masku nahoru a praštil do něj. Chtěl jsem mu zlomit nos, ale ten mrňavej šmejd mi uhnul. A když jí pak dostal, tak si hnedka zas tu škrabošku natáh a do pěti minut byl v tahu,“ zakončil nesmrtelný vyprávění.
„Stejně to zní neuvěřitelně,“ ušklíbl se Itachi Uchiha a dál už se o celé té věci nemluvilo.