Světlo a temnota 2 - Byakugan versus Byakugan

Naruto se probral. Pomalu otevřel oči a začal se rozhlížet po pokoji. Za okny svítilo slunce. Vedle postele stál stolek a na něm váza s květinami. Než se stačil zamyslet nad tím, kdo je asi přinesl, rozlétly se dveře pokoje. Než se vzpamatoval už dostal do huby od přiběhnuvšího Kiby.
„Ty debile! Jak sis mohl dovolit udělat takovou blbost?! Málem jsi nás zabil!“
„C-co? Vo čem to...“ bránil se Naruto když v tom dostal další ránu.
„A Hinatu málem taky!“
„C-co je s Hinatou?!“ vyhrkl Naruto. Kiba se chystal, že mu ubalí další, ale zachránil ho Neji, který právě dorazil a Kibu na poslední chvíli odtáhl.
„Co to děláš Neji?! Nech mě mu dát ještě jednu!“
„Uklidni se! To nebyl Naruto.“
„Ale říkal jsi...“
„Já vím! Ale Naruto byl celou dobu tady a v bezvědomí.“
Kiba se uklidnil a tak ho Neji pustil.
„Co se to tady děje? Co se stalo Hinatě?“ dal Naruto vědět, že je tam také.
„Ty se taky zklidni! Musíš mít klid, jsi po těžké operaci! Ještě tři dny máš ležet!“ křičela Sakura už ode dveří.
„Já sem nevlítnul a nedal si pěstí!“ ušklíbl se Naruto. Kibovi došlo co udělal a začal se všemožně omlouvat. Nakonec řekl, že ho vezme na do Ichiraku na Ramen.
„Tak už mi někdo řekne co se stalo?“ přerušil Naruto chvilku ticha. Sakura se ujala slova.
„Nejdřív řekni co víš ty.“
„Hmmm...“ zamyslel se Naruto, „Trénoval jsem. Pak jsem šel na ramen, ale asi v půli cesty jsem narazil na Hinatu a Kabuta jak spolu bojují. Hned jsem jí šel pomoct a málem jsem Kabuta dostal, ale... potom tam přišel...“ posmutněl a zavřel oči.

„Sasuke-kun,“ dořekla za něj Sakura, které došlo koho měl na mysli.
„Sakuro-chan, já... já jsem ho chtěl zastavit, ale byli dva a já...“
„To nic, to nevadí. Byl jsi vyčerpaný po tréninku,“ řekl Sakura jako že se nic nestalo. Ve skutečnosti ji ranila skutečnost, že Sasuke udělal něco takového. Navenek na sobě nedala nic znát.
„Měl bys být rád že žiješ,“ poznamenal Neji.
„Našel tě Lee. Ten hajzl Kabuto ti něco provedl. Vypadalo to s tebou hodně špatně a jediný člověk, který mohl pomoct byl v bezvědomí. Tsunade-sama byla otrávena. Hned jak se probudila šel jsi na operaci. Kdybys nebyl Jinchuuriki, už bys byl... Mezitím šel Kakashi-sensei, Gai-sensei s ostatními pro Hinatu.“
„Tady bych pokračoval já,“ vzal si slovo Neji, „Našli jsme přesné místo úkrytu. Když jsme se chystali vniknout dovnitř, někdo se objevil. Byl to Jinchuuriki. A já... já jsem hned poznal chakru toho Bijuu. Byl jsem si jistý, že je to Kyuubi.“
„Neji? Jsi si jistý?“ ptala se Sakura, „Naruto tu celou dobu byl.“
„Byl jsem si jistý. I když... jeho chakra byla stejná... a přeci trochu jiná. To se nedá popsat.“
„Takže to pak nedopadlo nejlíp.“ pokračoval Kiba.
„Našli je ANBU u vstupu do úkrytu. Nikdo jiný tam už nebyl, kromě Hinaty,“ zakončila to Sakura.
„Jak je na tom?“ zeptal se jí Naruto.
„Hodně dobře. Rozhodně líp než ty. Touhle dobou už si užívá volnýho času,“ odpověděla.
Narutovi spadl kámen ze srdce, ale stále ho něco tížilo. Kvůli němu ji dostali. Kdyby byl silnější...

Druhý den:
Hinata procházela uličky Konohy a přemýšlela nad celou tou věcí. Bohužel, poslední co si pamatovala byl Narutův boj s Kabutem. Vyčítala si, že kvůli ní málem zemřel. Musí se změnit. Už by mu také měla říct, že pro ní je více než jen kamarád. Je to ale tak těžké. Ne, jestli se chce změnit, musí mu to říct.
„Čau Hinato, jak se máš?“ optala se Ino, která se právě vynořila z jednoho obchodu.
„Ahoj. Jde to,“ odvětila.
„Ale moc na to nevypadáš. Děje se něco?“
„Umm... totiž... ne... nic...“
„To bude asi vážný nic, když tě to tak trápí. Budu hádat! Problémy doma?“
„Ne... vlastně... jako vždycky.“
„Dobře takže jinak... Jsi zamilovaná?“ řekla Ino a naladila šibalský úsměv. Hinata se začala červenat.
„Jak jí to napadlo?“ říkala si v duchu.
„Hehé, já to věděla!“ vykřikla Ino vítězoslavně a hned to začalo.
„Tak kdo je to? Povídej! Mě to můžeš říct!“
„Ale... tak to není...“ snažila se Hinata vykroutit, ale marný pokus.

„Tak schválně! Kdo by to tak mohl být...? Shikamaru?“
„To ne...“
„Dobře, tak třeba... třeba... Lee!“
„Ne...“
„Nebo... Sai?“
„Sai-kun... ne, ale já stejně...“
„Uf, to jsem ráda... Víš já... Já jsem se do Saie zamilovala! On je tak... cool. Sice nemá city, ale... to mě na něm tak přitahuje...“ mluvila Ino tak zaujatě, že si nevšímala okolí a Hinata vycítila příležitost zmizet. Pomalu couvla, otočila se a potichu odcházela.
„STÁT! Myslíš, že tě nechám zdrhnout?“ ozvala se Ino, když už si Hin myslela, že to vyšlo.
„Ještě jsme neskončily. Tak už mi to řekni. No tak... Počkat! Už to mám! Vždyť je to jasný! Je to... Naruto!“ udeřila Ino hřebíček na hlavičku. Chudák Hinata nevěděla co má dělat. Byla to holt pravda a tak přikývla na souhlas.
„Přišla jsem na to!“ radovala se Ino a Hinata se nestačila červenat.
„Řekni mi jednu věc. Proč zrovna on? Vždyť je takový... rozeřvaný, nemá talent, já to nechápu.“
„Naruto-kun má... něco, co ostatní nemají. Tam kde se ostatní vzdávají, on začíná bojovat. A já... také jsem nikdy neměla talent a šlo to se mnou z kopce, ale když jsem ho viděla, ukázal mi správnou cestu. Díky němu jsem se... alespoň trochu... zlepšila. Dodal mi sílu zkoušet to dál. To je jeho síla.....“

Pár metrů od dvojice dívek se někdo schovával za rohem budovy. Opíral se o zeď a bedlivě naslouchal. Byl v nesprávný čas na špatném místě. V jeho očích byl vidět Byakugan a ve tváři zlost největší. Dnes večer bude rušno...
Večer přišla Hinata domů. Už když vkročila do dveří byly cítit problémy. Objevil se Hiashi a začalo to.
„Jak sis mohla dovolit něco takového?!“
„O-otče, co tím myslíš?“
„Víš moc dobře co tím myslím! Myslíš si, že tě nechám stýkat se s tím démonem?!“
„Naruto není žádný démon!“
„Je nebezpečný! Copak nevíš co se před patnácti lety stalo?!“
„Co to s tím má společného? Naruto přece není Kyuubi. Jen je v něm zapečetěný.“
„Právě! Jen! Přestaneš se s ním stýkat. Půjdu za Hokage ať ho dá pod zámek. To se stejně mělo udělat už dávno,“ rozhodl se Hiashi a rázným krokem zamířil ke dveřím. Hinata mu skočila do cesty a zaujala bojový postoj.
„To myslíš vážně? Chceš bojovat?“ divil se Hiashi.
„Nedovolím ti to udělat.“ řekla Hinata. I když byl vítěz předem daný, nehodlala to vzdát. To ji Naruto naučil.
„Jak chceš, ale nemáš nejmenší šanci.“
Začal boj Byakugan versus Byakugan. Při boji létaly třísky ničeného nábytku a i zdi začaly být trochu děravé při bitvě jako byla tahle. Po několika minutách byl boj u konce. Hinata ležela na zemi, z pusy jí tekla krev a její chakrové body byly uzavřeny. Nemohla se ani hnout, natož zvednout a zastavit Hiashiho.
„Vidíš k čemu jsi mě donutila. Zase za to mohl on. Bude bezpečnější se ho rovnou zbavit.“ řekl Hiashi a odešel. Hinata ležela a sotva dýchala. Nemyslela však na vlastí zranění, myslela na Naruta. Hiashi ho chce zabít a on je ještě v nemocnici. Chtěla by tomu zabránit, hrozně by chtěla, jenže to nejde. Nemůže se ani hnout. Síly ji začaly opouštět ještě víc a za chvíli už o sobě nevěděla...
Hiashi vycházel na ulici ze sídla klanu, když někoho zahlédl.
„To jsi ty! Ulehčil jsi mi to. Teď tě zlikviduji a je mi úplně jedno, že jsi nějaký Jinchuuriki! Na klan Hyuuga nikdo nemá!“ řekl a vyřítil se do útoku.

Naruto se probudil. Dnes konečně mohl opustit nemocnici. Konečně! Už měl takovou chuť na ramen. Otevřel oči a chystal se zvednout z postele. Jenže chyba lávky! Nebyl v nemocnici, ale v nějaké tmavé místnosti. Byl k posteli přivázán řetězy tak dokonale, že se nemohl ani hnout. Vůbec se cítil nějak hůř. V zápětí zjistil, že za to může velký svitek s pečetí pohlcující chakru, rozložený přes jeho tělo.
„Probudil se,“ ozvalo se odněkud.
„Co se to... Kde to jsem?“ začal se vyptávat. Pak je zahlédl. Místnost byla plná ANBU.
„Uzumaki Naruto, včera večer jste napadl Hyuuga Hiashiho. Bude lepší, když nebudete klást odpor.“
„Co? Já nic neudělal!“
„Svědci vás viděli bojovat. Byl jste přeměněný.“
„P-přeměněný?“ nechápal Naruto. Jak se to mohlo stát? Vždyť si nic z toho nepamatuje! Večer usnul a tím to zvadlo. Tak co se stalo? „...Kolik? Kolik ocasů...?“
„Čtyři,“ odpověděl jeden ANBU.

Daleko od Listové, uprostřed lesa, stála žena v obleku Akatsuki. Přímo před ní se nacházela čerstvě vykopaná jáma. Udělala několik pečetí a za chvíli se z jámy vynořily útržky papíru, které nesly lidskou hlavu.
„Konečně vidím světlo! Komupak se to odvděčím? Hmmm... Papírová technika... Konan?“
„Pein mi dal úkol tě najít, tak jsem tady,“ odpověděla Konan.
„Ještě bych potřeboval zbytek,“ dal Hidan najevo, že jen hlava mu nestačí.
„Pracuju na tom...“ řekla a pokračovala ve vytahování kousků Hidanova těla.
„Co Kakuzu? Stýskalo se mu?“ ušklíbl se Hidan.
„Bude mě muset sešít,“ zadíval se na hromadu kousků svého těla ze které trčelo několik žeber.
„Kakuzu padl.“
„Cožéé? Chudák Kaku-chan... Ale kdo mě sešije?!“
„Budu ti muset stačit já,“ odpověděla.
„Stačit? Ne, to mi vůbec nevadí...“ začervenal se Hidan.