Jen normální holka - 6.Večer u ohně

Až druhý den dopoledne narazila na místo, kde ji vychovávali její únosci s láskou a péčí, jim nepodobnou.
Prošla celý velký dům, ale na nic známého nenarazila. Vše si odvezli do nového úkrytu po tom masakru před jedenácti lety.
Dlouho vymýšlela, jak je přilákat. Nakonec jí došlo, že by se měla snažit být co nejnápadnější. Určitě kontrolovali místo jejich dávného osídlení.
Proto si venku naprosto nepokrytě rozdělala oheň a v lese si ulovila srnku a prskající ji začala opékat na ohni. U toho si prozpěvovala. Ale zvuky jiných lidí uslyšela až navečer.
Nedávali si pozor a pod nohama jim nečekaně praskaly větvičky. Věděli, že je ta osoba slyšela, ale přesto pokračovali. Uviděli ji sedět u ohně, jak večeří pečínku. Nevěděli jestli je to muž nebo žena, protože na sobě měla temně modrý plášť s kápí. Netušili jestli je to ninja. Ale stejně vstoupili na louku a nechali se osvítit světlem ohně. Ta osoba v nich vzbuzovala důvěru a domnění, že se znají.
„Nenajde se u vás ještě kousek masa pro dva zbloudilé poutníky?“ ozval se najednou za Ant povědomý hlas a ona se pomalu otočila a usmála se, když uviděla kdo jsou. Oni neviděli, že se usmála, proto je to neudivovalo.
„Klidně i pro vašeho přítele, co je skrytý v keři naproti mně,“ odpověděla Antisha hlubším hlasem než ve skutečnosti měla.
Vysoký blonďák a menší červenovlasý muž se na ni překvapeně podívali, ale to už se dívala do plamenů a jedla. Kývli tedy a z toho keře vylezla žena s modrými vlasy a velkou kytkou ve vlasech. Všichni tři na sobě měli dlouhé černé pláště s rudými mraky, které je halily od hlavy až k patě.
Kývli na sebe, nepolevovali v ostražitosti a posadili se naproti ní. Ant jim bez jediného slova podala kousky pečeně a oni kývli na výraz díků.
„Tak nám povězte, co tu děláte. Nikdy dřív jsme vás tady neviděli,“ vyzval ji blonďák, když dojedl.
„Chodíte sem často?“ odvětila Antisha.
„Každý den,“ kývl hlavou muž s červenými vlasy. Připomínal jí Gaaru, ale tento mistr loutkař se jmenoval Sasori. Avšak byl také ze Skryté písečné.
„To musí být otravné,“ prohodila ledabyle Ant. Snažila se na ně navést řeč. Chtěla o nich vědět něco víc. Aby se pak nespálila.
„Ještě jste neodpověděl na mou otázku,“ řekl blonďák se jménem Deidara.
„Jsem žena. A někoho hledám,“ odpověděla konečně Antisha.
„Koho?“ zajímalo Deidaru.
„Nyní už nikoho. Našla jsem vás,“ zasmála se zvonivě, ale přitom ledově Ant. Oni se ihned zvedli a tasili své zbraně – Sasori loutku, Deidara sošku z jílu a Konan (ta žena) papír.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí nebezpečně Sasori.
„Mé jméno je Antisha… Antisha Uchiha,“ prozradila Ant a sundala si kápi. Oni jen zalapali po dechu.
„Skutečně jsi to ty?“ nevěřila jí Konan.
„Dej mi otázku,“ vyzvala ji Ant.
„Jak jsi mi říkala?“
„Ty jsi pro mě byla jako matka, tady Sasori jako otec a Deidaru jsem štvala tím, že jsem mu říkala chůvo,“ prozradila Ant. Konan se Sasorim se rozesmáli a nadšeně ji objali, zatímco Deidara si ji naštvaně měřil, ale pak ji taky objal.
„Kam jsi se tehdy poděla?“ zeptal se jí Sasori, když opět usedli k ohni a pohodlně se tam uvelebili.
„Ztratila jsem paměť. Ujala se mě jedna rodina ve městě, pak jsem šla na Akademii do Listové, kde jsem se vypracovala na ANBU. Pak jsem vesnici na čtyři roky opustila a nedávno jsem se vrátila. Stala jsem se jouninem, byla dva týdny v Písečné a došla k závěru, že s těmi nulami a zrádci se nedá žít. A tak jsem tady,“ řekla jim to ve zkratce Ant.
Pak se celou noc bavili a ráno se vydali do nového sídla organizace.
Oni totiž poznali, že jí můžou věřit.
„Jak je to daleko?“ zeptala se jich Ant, když už běželi pár hodin a nějak nezpomalovali.
„Takhle běháme, abychom unavili nepřátele. Ale už nás to taky nebaví, a tak tam budem brzo,“ odvětil Sasori.
„Jak se vlastně všichni máte?“ optala se jich Antisha, když pomalu zpomalovali.
„Dá se to. Zatím všichni žijeme. Teda až na Kisameho,“ odpověděla Konan a všimla si Antiina zblednutí, když vyslovila to jméno.
„Co se děje? Víš něco o tom, jak zemřel?“ nevěřícně si ji měřila její náhradní matka.
„Víc než bych chtěla,“ posmutněla Ant a když se Deidara nadechoval k otázce, tak mávla rukou a řekla: „Povím vám to, až budeme u vás. Měl by to vědět hlavně Děda šéf.“
„Neříkej mu dědo,“ doporučila jí Konan.
„Však on to přežije. Když ty jsi máma, Sasori taťka, Deidara chůva, Hidan strýček, Kakuzu strejda, Zetsu Strýček-stromeček a…“ chtěla doříct Ant, ale Deidara ji zastavil tak, že zůstal stát na místě.
„Zaprvé – o zbytku naší bandy nemluv a zadruhé už jsme tady,“ prohlásil blonďák a mávl před sebe. Před ním stál větší dům s nenápadnou krémovou omítkou, pěti okny v každém ze dvou pater a krásně zdobenými dveřmi.
„Tý jo. To se nedá s tím minulým srovnávat,“ vydechla překvapeně Ant a zírala na budovu.
„Taky bych řekla. Nezapřela se ženská ruka, co?“ usmála se na ni Konan a položila jí ruku na rameno.
„Oni ti do toho nekecali?“ divila se Ant nahlas, když vcházeli do domu.
„Jasně, že jo. Ale já mám vlastní způsoby jak ty mužské přesvědčit,“ mrkla na ni Konan.
„Jaké způsoby?“ zahřměl před nimi vysoký muž s čupřinou rudých vlasů na hlavě. který měl na obličeji děsnou spoustu piercingů.
„Ahoj, Peine,“ zazubila se na něj Konan a on kývl. Pak sestoupil za schodů a podíval se Ant do tváře.
„Jsi mi povědomá. Jak se jmenuješ?“ optal se jí vůdce Akatsuki.
„Antisha Uchiha, dědo,“ usmála se Ant a on ji objal.
„Říkal jsem si, co se s tebou stalo, Antie. Co tu děláš? Tak najednou,“ optal se jí.
„Nedávno se mi vrátily vzpomínky. A tak jsem tady,“ odpověděla.
„Jsem rád, že jsi se vrátila. Chlapi, pojďte sem!“ zařval najednou Pein na celý dům a o pár minut později dolů přiběhli tři muži. Jeden byl vysoký a kolem hlavy měl podivnou past, jako mají masožravé rostliny. Obličej měl dvojbarevný – polovina byla černá a ta druhá bílá. Na sobě měl černý plášť s rudými mraky, stejně jako ostatní. Druhého byl jen nejasně vidět obličej a oči. Zbytek jeho těla zakrýval plášť a šátek ve vlasech. Poslední měl podivně krémově šedé vlasy a zvláštní oči. Na zádech si nesl trojsečnou kosu.
„Co se děje?“ zajímalo zeleného.
„Vrátila se nám naše „dcerka“!“ prohlásil Pein a odstoupil, aby mohli na Ant vidět. Chvilku si ji prohlíželi, a pak sevřeli v náručí.
„Tak ráda vás zase vidím!“ vydechla Ant s knedlíkem v krku. Pak, objímajíce kolem pasu Zetsua (ten s tou zelenou pastí na hlavě) a Kakuzu (ten ukrytý), se vydala Ant za Peinem a Konan do kuchyně.
„Pověz nám jak jsi se měla, když jsi byla pryč,“ vyzval ji Zetsu, když se usadili kolem jídelního stolu. Ant si všimla, že si ji Hidan stále zaraženě prohlíží.
„Jsem to já, Hidane,“ kývla hlavou Ant a najednou měla u krku tři čepele jeho kosy. Ale ani se nehla.
„Jen jsem plnila misi. Až později se mi vrátily vzpomínky,“ zašeptala Ant. Nechtěla se moc hýbat, aby se nenabodla sama. Ostatní se na ně vystrašeně a zároveň překvapeně dívali.
„Zabila jsi ho?“ zeptal se jí a hlas se mu třásl vztekem. Údiv ostatních se ještě zvýšil.
„Ne. Ale mluvila s ním těsně předtím než umřel. Něco mi dal. Ale až si vyslechneš můj příběh, tak ti to ukážu,“ odvětila Antisha a po pár sekundách kosu dal pryč a opět se posadil. Ant se úlevně usmála a začala vyprávět. O strastiplném studiu a tréninku. Když se dostala k tomu, jak pomohla Narutovi a ostatním v souboji se Shukaku, tak se na ni udiveně podívali.
„Takže to díky tobě jsme přišli o jednoho ocasného démona?“ optal se jí káravě Zetsu.
„To nebylo díky mně. Neměl se do toho plést,“ namítla Ant a pokračovala v příběhu. Když se dostala k tomu, jak ji Sanata odsoudil k smrti, tak se pořádně naštvali, ale jakmile věděli, že se jí nic nestalo a utekla, tak se uklidnili. O čtyřech letech mimo vesnici se jim moc nezmiňovala a vynechala spoustu věcí o svých schopnostech. Nechtěla na sebe moc upozorňovat.
Nakonec jim vyprávěla o souboji s Kisamem. Pak všichni pochopili, proč se na ni Hidan vrhl. Ale ona jim vysvětlila všechno i s prstenem, ale zatím ho nevytahovala a pokračovala. O svém vztahu s Kakashim se jim nezmiňovala, ale matně uvedla, že měla přítele, který ji zradil a proto utekla. Tak její příběh skončil.
„Ukaž mi ten prsten,“ vyzval ji Pein a Ant vytáhla Jižní hvězdu ze skryté kapsy v plášti a podala mu ji. Chvilku si prsten převracel v ruce, než se tázavě podíval na ostatní, kromě Ant. Ti kývli. Ant nevěděla o co jde.
„Antisho Uchiha, tímto dostáváš nabídku stát se členkou Akatsuki,“ pronesl slavnostně Pein. Ant překvapeně vykulila oči.
„To jako fakt?! Vy mě vezmete vedle sebe?! A budu moct chodit na nebezpečný mise?“ odvětila a měla by víc otázek, kdyby se neotevřely dveře a dovnitř nepřišel černovlasý mladík se stejně barevnýma očima, přeříznutou páskou Konohy na čele a naštvaným výrazem ve tváři.
„Ti debilové, co si říkají ninjové a přitom jsou to jen larvy se pořád motaj kolem…“ nedořekl, protože si všiml Antishi. Podíval se jí do očí a ztuhl. Vypadala jako jeho matka. A byla dost podobná jemu i jeho bratrovi.
„Asi bych vás měl představit,“ stoupl si mezi ně Pein.
„Antisho, toto je Itachi Uchiha. Tvůj týmový partner, spolubydlící a bratr. Itachi, tohle je tvá mladší sestra Antisha Uchiha. Dnes se k nám po jedenácti letech konečně vrátila,“ představil je šéf Akatsuki. Očekával, že si podají ruce, ale nic takového se nestalo. Itachi se tvářil šokovaně a Ant jen tak seděla na židli a prohlížela si ho.
„Ještě jsi mi neodpověděl na mé otázky,“ vyjela Ant na Peina, když ji to ticho omrzelo.
„Ano. Přijímáš?“ odvětil Pein. Byl překvapený, že k sobě ti dva neprojevili nějaký cit. A ostatní taky.
„Jasně,“ usmála se Ant.
„Tak tady máš svůj prsten,“ podal jí Pein Sagitarius a Ant si ho nasadila na levý prsteníček.
„Vypadá to, jako kdybys byla zasnoubená s Akatsuki,“ ušklíbl se Kakuzu.
„Odpusť si komentář, strejdo. Já nejsem tak majetnická jako ty,“ odsekla Ant.
„Já nejsem majetnickej!“ namítl Kakuzu.
„Tak ti víc záleží na penězích než nám ostatním. To se taky počítá mezi majetnický vlastnosti,“ vítězně se usmála Ant.
„Ale mně nezáleží na penězích!“ bránil se Kakuzu a podíval se na ostatní, ale ti mu nepomohli a jen se na ně zvědavě dívali.
„A proč asi tak bojuješ?“ odsekla cíleně Ant. Tak vyprovokovala i Hidana, aby se ozval.
„Já to říkám pořád! Ant má pravdu,“ prohlásil Hidan.
„Nemá,“ odsekl Kakuzu.
„Ale má. A už dost řečí,“ vmísil se mezi ně Pein a oni se uklidnili.
„Nudím se. Dědo, nemáš misi?“ optala se Ant Peina a zívla. Už ji to tam nebavilo.
„Nějaká moc hrrr. Na misi si budeš muset nějaký čas počkat, než se secvičíš s Itachim. Měli byste fungovat jako dobrý tým,“ odvětil Pein.
„Ale já nepotřebuju tým. Jsem dost dobrá na to, abych to zvládla sama,“ namítla Ant. Tou stejnou větou (i když notně klidněji) Peinovi odporoval i Itachi.
„Právě proto budete vy dva tým. Společně toho zvládnete víc. A žádné dohady!“ odsekl Pein.
„To není fér,“ urazila se Ant.
„Nejsi malé dítě, tak se laskavě uklidni. Ty nemusíš mít na krku otravnou malou puberťačku, co si nevidí dál než na vlastní nos!“ prohlásil chladně Itachi na Antiinu adresu.
„Lepší než být se sobcem, co si pořád dokazuje svou sílu. A začalo to vyvražděním jeho rodiny,“ odsekla Ant. Zatím byla klidná. A on taky.
„Nebylo to vyvraždění. Přežili jsme dva.“
„Mě nepočítáš?“
„Ne. Nežila jsi s námi.“
„A jakou to v tom hraje roli?“
„Takovou, že jsi mi za to neslíbila pomstu, stejně jako Sasuke.“
„A proč bych měla? Rodina mě nezajímá.“
„Protože jsi ji nikdy…“ nedořekl Itachi (už na ni křičel), protože ho Ant přerušila (spíš si stoupla a začala na něj řvát jako na malé dítě): „Zmlkni nebo přijdeš k úrazu! Nic o mně nevíš, takže mě okamžitě přestaň urážet a mlč o věcech, kterejm nerozumíš. Seš sobec. Nic o mně nevíš a navážíš se do mě. Vím moc dobře, že ses Akatsuki nikdy na osud své mladší sestry, tedy mě, neptal. Ani na to nezavedl řeč.“
Itachi se uklidnil a zmlkl. Mírně se zastyděl. Přece jen byla poslední člen jeho rodiny, který ho nechtěl zabít. Tedy jeho jediná rodina.
„Tak začneme od začátku?“ usmála se na něj mile Antisha a nabídla mu ruku. Překvapeně ji stiskl.
„Dobře, promiň,“ oplatil jí úsměv Itachi.
„Já na tebe taky křičela. Omlouvám se,“ odvětila Ant a pustili se.
„Takže budete spolupracovat?“ zeptal se jí s nadějí v hlase Pein.
„Moc bych na to nespoléhal,“ řekl Itachi, prohlížeje si Ant.
„A to jako proč?“ zúžila oči Ant a přísně se na něj podívala.
„Takový párátka nesloží na lopatky ani králíka,“ ušklíbl se ošklivě Itachi a sledoval, jak se jeho mladší sestra vzteká. Ale pak se najednou uklidnila.
„Nesuď své okolí podle sebe,“ oplatila mu to stejnou mincí Ant a slavnému kliďasovi naskočila na čele žíla a začal brunátnět.
„Antisho!“ křikl na ni a rozběhl se. Prohnal ji po celém domě, až skončili na půdě.
„Odtud už mi neutečeš,“ posmíval se jí Itachi, když ji natlačil na jednu stěnu. Vedle ní bylo okno, ale bylo zatlučené dřevem a v dost velké výšce, takže to za únikový východ nepovažoval.
Ale když se Antisha rozhlédla kolem sebe, aby si obhlédla situaci, tak se při pohledu na okno usmála.
„Myslíš?“ opáčila vyzývavě a stoupla si blíže k oknu.
„Ne. Vím to,“ prohlásil klidně Itachi a vyšel proti ní.
„Tak si pořiď nový mozek!“ zasmála se Ant. Pár ranami svou chakrou rozmlátila dřevo a vyskočila z okna. Poslední, co Itachi viděl byl cíp jejího pláště mizící pod oknem. Neuvěřitelně se lekl.
„Antisho!“ vykřikl vyděšeně a vrhl se k oknu. Už už ji tam dole viděl rozmázlou, ale ona se na něj namísto toho ušklíbla z protějšího stromu a jen tak vyskočila znovu na okenní parapet a mile se na něj usmála.
„Rychlá jsi. A silná možná taky,“ připustil Itachi a podal jí ruku. Přijala ji a on jí pomohl z parapetu na zem. Pak se oba vydali zpátky do kuchyně.
„Co se tam nahoře stalo?“ zeptal se ji starostlivě Sasori, který tam jako jediný zůstal. Ostatní si šli po svých.
„Jen jsem skočila z toho okna na půdě,“ pokrčila Ant rameny a z ledničky si vzala pití.
„Ale to je zabedněné,“ podivil se Sasori a zvedl hlavu. Doteď se totiž díval na své loutky, které myly nádobí. A on je řídil pomocí svých chakra provázků, jež mu šly z prstů.
„Už není,“ usmála se Antisha.
„Itachi, ukaž Antishi váš pokoj, dům a okolí. Máte na to celé odpoledne. Zítra budete trénovat a chci vidět výsledky. Později si o tom s vámi promluvím blíž,“ prohlásil Pein, který se tam najednou objevil, podal Ant její Akatsuki plášť a zase zmizel.
„Máš jiný plášť než my,“ poznamenal udiveně Itachi, když uviděl černý plášť pouze s jediným obrovským rudým mrakem na zádech a mini mráčky po okrajích.
„Určitě ho vymýšlela Konan,“ odvětila s úsměvem Ant. Pak se oba sourozenci rozloučili se Sasorim a vydali se do svého pokoje v prvním patře. Měli tam výhled přímo na hlavní cestu k vile.
„Pravá polovina pokoje je tvoje. Ale ještě jsou tam Kisameho věci. Nechtělo se mi je uklízet,“ řekl Itachi, když tam vešli. Ant jen kývla. Věděla, že na něj v dobrém vzpomíná. Byl to skvělý tým.
Černovláska si tedy do skříně vybalila své oblečení, a pak se usadila na posteli. Bez mrknutí oka se poddávala třasu postele. Byla totiž vodní.
„Tobě nevadí?“ zeptal se jí Itachi udiveně, když si na postel lehla a zadívala se do stropu.
„Ne. Jako malá jsem si v ní ráda hrála. Ale Kisame mě odtud vždycky vyháněl. A pak s nadáváním vyhazoval moje mini zbraně z okna. Jednou z toho měl dědula málem šok. Šel se ven projít a najednou mu kolem hlav začaly lítat mini kunaie a hvězdice. To ještě bral s klidem. Ale když na něj letěla menší katana, tak se naštval a pomocí chakry vyhodil Kisameho z okna. Pěkně si namlátil, ale přežil to. Od té doby přede mnou zamykal svůj pokoj a věčně mi schovával hračky,“ vzpomínala Ant a zasmála se při vzpomínce na Kisameho letícího z okna. To Itachi se rozesmál naplno.
„S tebou teda musela být legrace,“ podotkl, když se aspoň trochu uklidnil.
„Si jo. Zeptej se jich někdy. Mají víc podobnejch zážitků. Ukážeš mi zbytek?“ zajímalo Ant.
„Jasně,“ kývl Itachi a pak jí ukázal dům. Až do večera pak byli venku a jen tak se poflakovali.