Kolik příležitostí má růže?: 02- Konečně jsem poznal, jaká je láska...

Když se Deina ráno probudila, bylo ještě šero. Okamžitě se rozhlédla, ale on už v jejím pokoji nebyl. Dlaní přejela po posteli, přesně v místech kde ležel. Bylo ještě teplé, což znamenalo, že odešel před chvilkou. Hodiny ukazovaly 5:21, pro Deinu už nemělo smysl spát. Vzala si ze skříně čisté oblečení a vydala se do koupelny.

Proudy horké vody ji masírovaly na tvářích, ale ona je nevnímala. Stále myšlenkami bloudila kolem něj. Naruto? Kdo vlastně jsi? Proč nemám odvahu se tě zeptat? Z přemýšlení ji vytrhl domovní zvonek. Hodila na sebe oblečení, župan a seběhla dolů. Když otevřela, vrhla se do náruče svému tátovi.
„Mami, tati? Jste zpátky!“křikla radostí.
„Ano zlatíčko a máme úžasné zprávy!“řekla Deina matka. Na rozdíl od své dcery, měla plavé vlasy, mírně zvlněné a krásné zelené oči. Zdálo by se, že ani není její matkou.
„Zprávy? Tak se pojďte si sednout do obýváku,“vybídla je Deina a společně si sedli kolem konferenčního stolku.
„Zlatíčko, jsi už skoro dospělá a moc dobře chápeš situaci naší vesnice,“začal mluvit otec.
Ano, znala tu situaci. Skrytá vodopádová vesnice byla na pokraji sil. Přesto se všichni tvářili, jako by to nic neznamenalo. Potřebovali bychom ochranu a pomoc jedné z pěti hlavních ninja vesnic, ale ani jedné jsme nestáli za nic.
„Našemu vůdci se podařilo získat si náklonnost Skryté Listové vesnice, chtějí s námi uzavřít spojenectví, ale..“
„Co ale?“
„Jako uzavření spojenectví, považuje Konoha manželství mezi dvěma nejvýznamnějšími klany nebo rodinami vesnice.“
Deině svitlo. Chtějí mě provdat?!
„Cože??? Nemyslíš tím, že já…“
„Ano, myslíme,“vložil se do debaty otec.
Ne, ne, ne! Křičela vnitř, ale nedokázala ze sebe nahlas dostat ani jediné slovo.
„Deino, miláčku, za měsíc dorazí z Konohy, nejlepší ninja. Říká se, že všichni jeho přátelé padli ve Velké válce, kterou vyhrála Konoha jen díky němu. A také se povídá, že musel zabít svého nejlepšího přítele, ale kdoví kolik je na tom pravdy. Říká se, že je sám….“
Vzít si, někoho, koho jsem nikdy neviděla…Vraha?! Deině vhrkly slzy do očí a rozběhla se do svého pokoje. Matka se za ní chtěla rozběhnou, avšak ruka otce ji zastavila.
„Nech ji, musí si to utřídit.“

Deina ležela na posteli. Slunce už vycházelo, ale ona ho nevnímala.
Kruci, je mi sedmnáct a musím si vzít člověka, kterého jsem nikdy neviděla. Nechci si zkazit život! Navíc teď, když jsem potkala nejúžasnějšího muže na světě!

Znovu se jí chtělo brečet, ale ona už neměla sílu. Byla vyčerpaná a to bylo teprve ráno. Vstala a vyšla na balkón. Teprve teď pochopila, proč jí její „kamarádky“ tenhle pokoj tak záviděly. Výhled byl opravdu nádherný, pokoj prosluněný a obrovský. Tak obrovský, protože tady bydlela téměř sama. Nadechla se čerstvého ranního vzduchu. Vzpomínala, jak krásné to byly chvilky, kdy se probouzela pod širákem a věděla, že ji dnes bude čekat náročná mise. Možná bude muset obětovat život..

Zavrhla vzpomínky a svlékla si župan. Stála tam, jen v letních šatičkách, ale přesto jí bylo horko. Chtěla se ještě víc svléknout, třeba až do naha! Nakonec od té myšlenky upustila. Ne, nevezmu si ho! Přece mě nemůžou nutit k něčemu, co sama nechci!
Zbytek dne prožila v jakémsi transu, který ne a ne skončit. Probrala ji až světla, která se na ulicích rozsvěcela. Byl znovu večer a Deině zakručelo v břiše. Od rána téměř nic nejedla, pokud nepočítala to, co našla ve svých tajných zásobách. Rozhodla se vydat do kuchyně „ulovit“ něco k snědku. Na kuchyňském stole našla jenom lísteček:
„Vrátíme se až k ránu, jsme na výletě, pac a pusu Máma a Táta.“

Takže jsou pryč, skvělý..
„Zase tu budu sama!“mluvila si pro sebe dívka.
„Sama, to už mě tady nechceš?“ozvalo se od okna. Na parapetu seděl blonďatý ninja a pohrával si s okenní kličkou.
„Přišel si..“zašeptala do ticha a tmy kuchyně.
„Neměl jsem?“otázal se mírně dotčeně.
„To ne, já jsem moc ráda, když si tady...“řekla a rozběhla se k oknu. Poté se vrhla muži do náruče. Konečně se po celém dni, zabitém přemýšlením o tvrdé realitě, cítila bezpečně. Jako by vstoupila do nějakého snu.

Chytila ho za ruku a zavedla ho do svého pokoje. Na hlad úplně zapomněla, její tělo naplňoval pocit štěstí z někoho blízkého.
„Chci, abys mi toho o sobě víc řekl,“začala Deina opatrně, protože tušila, že by to mohl být problém. Narutovy oči na okamžik ztvrdly, změnily se k nepoznání, pak se ale zorničky ustálily a vše bylo při starém.
„Vím, že tohle asi nepřispěje k vzájemné důvěře, ale neřeknu ti o své minulosti ani přítomnosti víc než tohle: Mé jméno je Naruto Uzumaki, věk dvacet-jedna let, stav, no momentálně svobodný, ale kdoví co se může za pár okamžiků změnit…“ řekl a mrkl po Deině. Ta se jen prudce začervenala, myslí tím mě?
Chystala se něco říct, ale muž ji předběhl.
„Teď bych chtěl vědět něco o tobě. Něco víc..“vyzvídal.
„Nechci nic ví povídat, já nerada se svěřuju někomu, v koho nemám plnou důvěru..“
Tohle neměla říkat. Muž na chvilinku svraštil obočí, ale pak se jeho kůže opět napnula.
„Nevěříš? Možná tě přesvědčím…“řekl, naklonil se k dívce a vášnivě ji políbil. Deina se prohla v zádech, jako by ho sváděla, aby si k ní přilehl, to nakonec udělal…

Chtěl tomu zabránit, ale tělo ho neposlouchalo, když jí rukou zajel do vlasů. Věděl, že ona zakázané ovoce. Mohl mít kteroukoliv dívku, na kterou by si ukázal. Byl si vědom své přitažlivosti pro ženy, jako mu už kdysi řekl jeho učitel. Ale on až teď poznal, jaká je láska sv*ňa.

„Věřit ti? Znám tě až moc málo a krátko, na to, že bych ti mohla plně důvěřovat, ale tímhle sis získal část mé důvěry,“ řekla Deina, když se od něj odtrhla. Ne rtech cítila stále chuť jeho rtů, chtěla víc. Vrhla se mu kolem krku, ale on ji od sebe odtrhl.
„Proč si…“
„Protože tě tolik chci a nemůžu ti ublížit!“řekl a zmizel v obláčku dýmu. Deina zůstala sedět na posteli, nechápala…