Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 12 - Trápení

Jaden si sedl ztrápeně na zem.
„Proč…“ řekl smutně.
„Ty za to nemůžeš, Jadene. Je to tvoje povinnost!“ sedla si vedle něj Nami.
„Nechci aby mě nenáviděla!! Nechci aby si myslela že jí nevěříme!!! Je to naše přítelkyně!!!“ podíval se na ní smutně Jaden.
„Časem jí to zase přejde, musí pochopit, že to děláme pro její bezpečí a pro bezpečí každého tady!!“ řekla Nami a vzala ho za dlaň.
„Máš pravdu…jako vždy.“ Pousmál se na ní Jaden.
„Ale zajímalo by mě, proč ho kryla.“ Řekl Jaden zamyšleně.
„Na to mě napadá jediná logická odpověď.“ Pousmála se na něj chápavě Nami.
„Jaká?“ podíval se na ní Jaden.
„Nic tě nenapadá?“ řekla Nami.
Jaden se zamyslel a po chvilce vzhlédl.
„To snad ne!!??“
„Třeba je jiný.“ Namítla Nami.
„Akatsuki jsou všichni stejní!!!!“ stoupl si Jaden.
„Každý má právo na druhou šanci!!“ řekla Nami.
„To je možný, ale oni dělají strašné věci!!!! A jdou po Narutovi!!! Jejím bratrovi!!! To jí je to jedno??!!!!“ rozhodil rukama Jaden.
„To nevím!!“ řekla Nami taky už trochu zvýšeným hlasem.
„Uklidni se!!! Promluvím si s ní. Snad se to všechno spraví.“ Řekla uklidňujícím hlasem.
„Dobře. Budu ti za to vděčný.“ Usmál se na ní Jaden.
„Čau lidi. Co se děje?“ ozvalo se za nimi.
„Ahoj Hiro…nic zvláštního.“ Nasadil Jaden veselý výraz.
„Neviděli jste Nano?“ optal se jich Hiro.
„Utíkala k hlavám Hokage.“ Řekla Nami.
„Díkes!“ usmál se Hiro a rozeběhl se pryč.
Jaden s Nami se za ním dívali.
„Tak se mi zdá, že se nám zamiloval, co?“ pousmála se Nami.
„Jo, ale doufám že se nespálí.“ Řekl Jaden.

V Naniný hlavě se vířili myšlenky o sto šest. Přemýšlela nad sebou i tím do čeho se dostala…
/Co mám dělat? Jak se chovat? Je mi smutno … Chci ho zas vidět?/ neví, kdo jí na tyhle otázky odpoví … vždyť ani sama neznala odpověď. Chtěla být sama a tak seděla neviděna v koruně velkého stromu. Skrze větve pokukovala po Paovi, který si lízal své tlapky a po krásném výhledu na Konohu.

Hiro vyšlapal schody na vyhlídku a rozhlédl se.
Něco se asi stalo… ten Jadenův úsměv nebyl jeho typickej co znám.
Zamračil se Hiro.
Potom zahlédl Paa pod stromem.
Tak se rozhodl, že bude dělat že o něm neví a vydal se k zábradlí.
Došel až k němu a opřel se o něj.

Panter blýskl očima směrem ke stromu, kde se nacházela Nano.
/Ale ne … ach jo,/ pomyslela si v duchu. Chtěla být sama. Pomalu a co nejtišeji seskočila ze stromu s úmyslem nenápadně se vytratit mezi stromy, co měla za zády.
„Neměl jsem sem chodit, co?“ řekl Hiro, zatím co se stále díval na Konohu.
Nano sebou trhla.
„Hm … nemohl si vědět, že tu budu,“ broukla tak potichu, že jí skoro nebylo slyšet.
„Nemusíš odcházet. Já se sem podívám jindy.“ Otočil se na ní s mírným úsměvem a vydal se zpět ke schodům.
Poznal že jí něco trápí, ale kdyby si o tom chtěla promluvit, tak by to už udělala.
Pootočila mírně hlavu směrem k Hirovi. Měla jí smutnou… z jejích, teď už skleněných očí, se vytratila ta dřívější šibalská jiskřička. Tvář měla ještě mokrou od slaných slz.
„Nebo mám zůstat?“ zeptal se jí opatrně Hiro.
Nano přikývla a sedla si do stínu pod kmen stromu. Zadívala se skrz zábradlí do Konohy.
Hiro se vydal k ní, cestou si sundal katanu a opřel jí o zábradlí, a pak si sedl vedle ní.
„Co se stalo?“ podíval se na ní.
Povzdechla si … nechtěla říct přesně co a tak se snažila to vzít co nejvíc oklikou.
„Něco co mě trápí, ale nevím jak to říct tak, aby to vyhovovalo mě i tobě … zkrátka tím, že jsem byla o samotě s Rogenem – tím z Akatsuki, mě podezírají, že … patřím k nim …“ podívala se do země a pokračovala : „Nechal mě prostě žít a to oni nedokážou pochopit.“
Hiro se zatvářil zmateně.
„Akatsuki tě podezírají že patříš k nim?? Není to trochu hloupost?“ řekl a povytáhl obočí.
„Ale ne oni … ale Jaden s Nami,“ úsměv jí z tváře opět zmizel. Nakopla kamínek před sebou.
Nano se pousmála …
„Ale ne oni … ale Jaden s Nami,“ úsměv jí z tváře opět zmizel. Nakopla kamínek před sebou.
Hiro se zarazil.
„Cože??!! Jak na takovou hloupost přišli??!!“
Nano mlčela a hleděla nepřítomně do země. Opět si vzpomněla na Rogenův polibek. Po tváři se jí skutálela slza.
/Už se s ním nemůžu vidět … / věděla, že by to nebylo dobré a to jí dralo srdce. Zamilovala se do něj … stačilo jedno setkání …
„Co se stalo při tvém boji s tím klukem…?“ podíval se jí starostlivě Hiro do očí.
Nano se na něj podívala prázdnýma očima.
„ … nechal mě žít. Měl mě radši zabít.“
„Co to říkáš za nesmysli??!!“ podíval se na ní vyčítavě a trochu zmateně Hiro.
„Neměl jsem tě opouštět…mohla jsi kvůli mně zemřít.“ Řekl po chvilce a sklonil hlavu.
„Nemůžeš za to … trvala jsem na tom …“ položila mu hlavu na rameno.
„Ty si jediný kdo mě chápe …“ pousmála se trochu.
Hiro se také pousmál.
„Prosím tě, nezlob se na Jadena s Nami…oni musí být tak opatrní! Jsme Stopaři a zodpovídáme za bezpečí Konohy. Je jedno o koho se jedná ale každého musíme prověřit.“ Podíval se na ní pohledem, žádajícím o odpuštění.
Kývla … Panter se jí mezitím uvelebil na klíně, když ho hladila, spokojeně vrněl. Pao je místy pozoroval. Jenže Nano kámen ze srdce neopadl. Zůstalo stále stejně těžké. Ale už jen to, že tu s ní Hiro je jí uklidňovalo.
Hiro se podíval do země. Přemýšlel o tom všem co se událo a co se dělo teď.
Podíval se na Nano a po chvilce jí obejmul.
Něco mu říkalo, že jí to pomůže.
„Víš Nano…kdybys byla u Akatsuki…nebo kdybys byla nějaký špeh…asi bych tě stejně nepřestal mít rád…“
Nano se rozesmála a přivinula se k jeho tělu. Ta vůně … bylo jí v jeho náručí tak dobře… bezpečně …
„Já taky ne … vždyť si můj nejlepší přítel Hiro …“
Hiro se pousmál, lehce jí položil hlavu na její a zavřel oči.
Taktéž zavřela oči a nechala se ovívat lehkým vánkem. Poslouchala zvuky okolí … všude byl slyšet zpěv ptactva a šumění listů v korunách stromů. Takhle tam mohli být snad dvě hodiny a ani jim to tak nepřipadalo. Otevřela oči a povšimla si, že Hiro usnul. Pomalu se zvedla, aby ho nevzbudila a šla se projít po boku svého přítele Paa.

Co jsem to udělal…??!!
Jak se mi tohle mohlo stát…??!!
Rogen seděl na skále a prohlížel si čepel svého meče.
Ještě ho ani nestihl vyčistit a tak se jeho pohled zastavil na menší krvavé skvrně, na černé čepeli.
Rogen ho setřel prstem a zadíval se na něj.
Ani nevím, jak se jmenuje!! Zamračil se a sevřel flek v dlani.
Od té doby mám myšlenky jako v tornádu!! To se nedá vydržet!! Promnul si sklíčeně oči.
Musím si to ujasnit!!! Zadíval se do dálky.

Nano zamyšleně procházela mezi stromy. V tom na ní skočil někdo ze zadu. Pao jí povalil na zem a kouknul se jí do očí.
´´´ Nepřemýšlej tolik …´´´olízl jí tvář jazykem. Nano se rozesmála, protože jí to lochtalo.
„Pao … nech toho … si těžkej!“ říkala mezi smíchem.
´´´ Mě nepřepereš …´´´v jeho rudých očích se mihotalo světélko.
„Ne jo ?“ usmála se tajemně. Vyklouzla zpod jeho těla a uskočila od něj.
„Heč !“ vyplázla na něj jazyk.
´´´ No počkej!´´´ rozeběhl se na ní panter. Takhle tam začali dovádět. Nanina tvář nabyla opět jejího úsměvu.

Hiro stál skrytý ve stínu stromů, opřený o kmen a sledoval Nano s Paem, jak lítají po louce a válejí se po trávě.
Konečně po dlouhé době slyšel a viděl Nano zase se smát.
Její veselý a zvonivý smích ho hřál u srdce.
Pousmál se a odešel.

Postava probíhala korunami stromů. Byl z ní vidět jen temný obrys, který způsobovali listy a stín. Cestoval celkem dlouho na to, aby byl u cíle. Taky že ano. Pomalu dorazil tam jak chtěl. Zmírnil tempo a odteď si dával větší pozor. Byl v pozoru a tiše pokračoval v před.

„Tak dobře …vzdávám se!“ dala ruce nad hlavu, když jí Pao zalehl a začal si lízat tlapky.
´´´ Vidíš … měl jsem pravdu ´´´
„No jo no … jsem kaput …“ dala ruce za hlavu a pořádně ulehla do trávy, když z ní panter slezl. Jak tak poslouchala okolí, všimla si, že někde kolem zašustilo křoví. Ihned byla na nohou v pozoru a už sahala po kunai.
„Nech ho v kapse!!“ ozvalo se za ní a v ten okamžik ucítila pod krkem ostří meče.
Osoba za ní byla tak blízko, že ucítila vůni dotyčného .
/Tuhle znám …/ pomyslela si. Ruce tedy svěsila podél těla.

Stačí jí zabýt a je to!! Žádný trápení!! Žádný bolesti hlavy!!! Konec!!! Přemýšlel Rogen.
Ale…vážně to chci…??!
Po chvilce se mu lehce roztřásla ruka a on svěsil svůj meč od Naniného hrdla.
Nano se na dotyčného otočila. Byl to on. Před ní stál Rogen. Poskočilo jí srdce radostí … jenže vzpomněla si na Konohu.
/Je to nepřítel !!! Vždyť jdou po Narutovi !!/ zamračila se.
„Neměl si sem chodit …“ řekla potichu.
Rogen pomalu zvedl zrak ze země.
„…Co jsi mi to udělala…??!!“ řekl trochu trpce.
„Spíš co si to udělal ty …“ vykročila k němu. Zastavila se těsně před ním a pohlédla mu hluboce do očí.
„Neměl by si tu být… není to dobrý ani pro mne ani pro tebe …“ zašeptala.
„Právě… Od minule mě jenom bolí hlava!! Ať se podívám kamkoliv, stále se mi zjevuješ před očima…!!“ řekl Rogen.
„Řekni mi… co mám dělat…?? Jak se mám toho utrpení zbavit…??!!“ sevřel jí kolem ramen.
Dívala se na něj … poté položila svou dlaň na jeho tvář.
„Já nevím … nevím sama jak tak nemůžu poradit ani tobě …“ sklopila smutně zrak. Byla nešťastná … vždyť se tu teď baví s nepřítelem!!! Jenže ona ho miluje …
„Po pravdě…mám neskutečnou chuť tě zase políbit…ale pak…pak už bych nemohl dál žít…“ řekl a jeho ruce sjeli Nano z ramen.
Pod jeho dotyky se Nano celá chvěla a když jí jeho ruce opustili zachvěla se. Zvedla k němu pohled ze kterého by se dalo vyčíst, že netouží po nic jiném než po jeho dotycích a polibků. Chtěla ho vyhnat pryč… / nemůže tu být./
Už se nadechovala, ale ústa se jí opět zavřela.
/Nedokážu to …/
„…Zabij mě…“ řekl najednou Rogen.
Nano se zděsila.
„Ne !!!!“ vykřikla. Dívala se na něj ustrašeně.
„Jak chceš dál takhle žít??!! Nedokážu tě opustit a nedokážu žít s tebou!! To nepočítám kam patříme!!! Já jsem tvůj hlavní nepřítel!!! Správně by jsi mě měla zabít!!“ řekl.
„Já vím !!!!!!“vykřikla. Zhroutila se na zem s hlavou v dlaních. Už zase jí po tvářích stékaly proudy slz. Bylo toho na ní moc … dneska ráno a teď když to začalo být v pohodě tak se to zas kazilo. Nezvládala to.
„Já nemůžu …“ vzlykala.
Rogen jí smutně sledoval.
Klečela pod ním a plakala.
„Tak pojď se mnou…“ dřepl si k ní.
„Nemůžu … mám tu přátele … bratra …“ zvedla k němu uplakaný smutný pohled.
Rogenovi se objevil na tváři stejně sklíčený pohled jako Nanin.
„Tak na mě zapomeň…!! Najdi si někoho jiného kdo tě bude milovat!! Protože se mnou, by tě čekala jenom temná budoucnost, plná krve!“ řekl a zvedl se.
Taktéž se zvedla. Její tvář se změnila byla kamenná, ale v jejích očích se odrážela ohromná bolest. Ne fyzická, ale u srdce.
„Nikdo takový není … Nikdo tě nemůže nahradit a nevím jestli to dokážu …“ vrhla se mu do náručí a pevně ho objala.
„ … jinak to nejde … musím se o to pokusit, ale prosím … polib mě ještě …“ propalovala ho pohledem.
„Utrhne mi to srdce…“
„…ale nezabije…a to je špatně…“ řekl Rogen a vzal jí za bradu.
Naklonil se k ní a vtiskl jí polibek.
Vychutnávala si ho co nejvíc, protože byl zřejmě poslední.
/Tohle nemůže dopadnout dobře …/ pomyslela si smutně. Když konečně od sebe odlepily rty. Podívala se na něj a poté sklopila zrak k zemi. Draly se jí pomalu do očí slzy, ale ona nechtěla před ním brečet … už ne.
„Jestli se ještě někdy uvidíme…tak mě přísahej…že nebudeš váhat!!“ řekl Rogen.
Neříkala nic … /Já to ale nedokážu …/ zatnula ruce v pěst.
„Sbohem…“ řekl Rogen a otočil se k odchodu.
„Pokusím se o to …“ šeptla do vzduchu a otočila se k němu zády.

Je to tak lepší…pro oba…
Zamračil se Rogen, když se vzdaloval od Konohy.
Nechal jsem tam svoje srdce…a bez něj…se alespoň nebudu trápit…
Sedla si na zem a pozorovala trávu pod sebou.
/Tak a je pryč …/ nepřítomně pohledla mezi stromy.
„Sbohem …“ stekla jí poslední slza po tváří.
/Další už nebudou … nikdy!!!/