Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 3

Pravda konejšivější než lež

„Ale, ale, milý Itachi!“ řekla ponuře se stále svěšenou hlavou. „Takhle se vítá pokrevní příbuzný?!“
Itachi se nadechnul k odpovědi, ale v tom ona zvedla hlavu a k zemi ho přišpendlily dvě rudé oči tolik podobné jeho s jednou jedinou odlišností. Znaky v rudém poli nebyly černé, ale zářivě bílé!

Stál proti ní a nebyl si jistý, zda má věřit tomu, co vidí. Z druhé strany pokoje v tom nejtemnějším koutě na něj zářily dvě zběsilé oči toužící po krvi.
Tohle není možné! To nemůže být Vera! Ta krásná a dobrosrdečná, co mu zachránila život.
„Nechápu, co tím myslíš!“ začínal mít opravdu vztek. Očividně si s ním někdo právě nepěkně zahrává.
„Ale prosím tě, nedělej, že nevíš o co tu jde!“ naklonila hlavu a ironie z jejího hlasu téměř odkapávala. Když se nedočkala odpovědi, jen se ušklíbla a postavila se na nohy.
„Nech mě tedy ti to vysvětlit,“ stoupla si přímo proti němu, založila si ruce a bosýma nohama začala pomalu pochodovat po dřevěné podlaze.
„Žili, byli dva mladí lidé, ona a on. Milovali se, jak jen to vůbec je možné, ale nebylo jejich lásce přáno. Byli totiž z nepřátelených klanů,“ mluvila a nasadila ten nejpohádkovější tón. „Jejich otcové měli dávno mezi sebou při a tak bylo naprosto nemyslitelné, aby oni mohli kdy žít šťastně a tak se tajně vzali,“ řekla a popošla k němu blíž. „Znáš tuhle pohádku?“
„Jistě,“ kývnul stále zamračený Itachi. „Je to stará báje našeho klanu.“
„Jak to tedy pokračuje dál?“ zastavila svoje pochodování a zadívala se na něj.
„Na tom snad nezáleží,“ přestal mít chuť vést tenhle prapodivný rozhovor.
„Jak to pokračuje!!!“ zařvala a vší silou praštila do stěny, která se jí rozsypala pod pěstí a zanechala uprostřed velkou díru.
„Jejich rodiny přišli na to, že jsou spolu a že je ona těhotná. Rozkázali jí zabít a jeho vyhnat. Jejich propojené geny by totiž nemohli přinést nic dobrého,“ vycedil přes zuby Itachi a na mysl mu přišla vzpomínka, jak je jako malé tímhle strašili. Důležité bylo zachovat rod a nemísit se s ostatními klany. Každého, kdo pravidlo poruší čeká buď smrt nebo vyhnanství.
„Čistota krve je nejdůležitější,“ jakoby slyšel ještě teď hlas starého učitele.
„Správně ale nepodařilo se jim to,“ vylítnuly jí koutky úst nahoru. „On patřil mezi nejlepší v Hyuuga klanu a tak se mu podařilo jí ochránit a společně prchli do jiné země.“
„Pleteš se, oba zemřeli,“ ucedil.
„To máš pravdu, ale daleko později,“ nepřestávala se usmívat. „Jsou pohřbeni v zemi Větru.“
„Jak to víš?“ začal konečně tušit.
„Dodnes nosím květiny na hrob svých rodičů!“ stiskla ruce v pěst a kolem nich se žlutě zablesklo.
Sledoval jí a bránil se překvapenému výrazu. Mohl to ale čekat. Že by ona vlastnila polovinu z každého rodu? Půl Byoukuganu a půl Sharinganu?
„Nicméně nevadí,“ mávla rukou a pohodila hlavou. „Teď mi jde o tebe, bratranče!“
„A co chceš?“ kývnul k ní bradou.
„Co jiného než tvou sílu,“ chtivě se usmála a pomalu si olízla jazykem horní ret.
„K čemu ti bude?“ snažil se získat trochu času, protože začínal mít tušení, že bez boje se tato rozmluva neobejde. Těkal očima po místnosti a hledal nějakou zbraň. Pohled mu padnul na odhozené řetězy s pouty.
„K větší moci přece,“ zavrčela a strhla si rukávy kimona. Odhalila dlouhé bělostné paže s výrazným tetováním od zápěstí až po rameno.
Pomalu došel k řetězům a zvedl je ze země.
„Tak to si je budeš muset vzít násilím,“ pronesl a cvičně řetěz protočil kolem těla.
„S největší radostí!“ její oči nabyly ještě divočejšího pohledu. Složila rychle pár pečetí a z jejích tetování se od rukou vyloupnul pár středně dlouhých katan s černou rukojetí, které jí padly přímo do dlaně.
„Jsi můj!“ sykla a vrhla se proti němu. Nastavil proti ní řetězy a zbraně o sebe zařinčely. Nedala se a zaútočila z druhé strany tak neuvěřitelnou rychlostí, že ani jeho rudé oči chvíli její běh nestačily sledovat. Boj byl neuvěřitelný. Nikdy nebojoval s někým tak rychlým a hbitým. Dokonce ani ty nejlepší z jejich klanu neměly takové schopnosti jako ona. Kromě něj a tohle bylo jako bojovat sám proti sobě. Rozhodl se pro malou lest. Nahrál škobrtnutí, ale než mu stačila zarazit poslední ránu, obmotal řetězy obě katany a vytrhnul jí je z rukou. Ona ale jen mírně zavrčela a okolo pěstí se jí znovu nebezpečně zablýsklo. Než si stačil uvědomit, co se děje, natáhla před něj dlaň a vyslala proti němu malou ohnivou kouli. Vyhnul se jí a plamen lehce prošel tenkou zdí do noční tmy. Přimhouřil oči a vpil se do těch jejích. Zvrátila hlavu a oba se ocitly ve zvláštním světě. Obloha byla krvavě rudá a zem na uhel spálená, ale znovu měl ten zvláštní pocit jako předtím při boji s Kakashim. Když se před ním objevila na kříži se strnulým výrazem, ani se nepokoušel otestovat účinky.
„Nehraj to na mne,“ vyslovil a schválně se od ní držel stranou. „Vím, co se děje. Naučila jsi Kakashiho pěknou techniku.“
Ona získala znovu přítomný pohled a víc než zklamání teď na ní byl vidět vztek.
„To ne já. To ta mírumilovná čubka!“ zasyčela, odvolala iluzi a veškerou silou kopla do břicha ještě zmateného Itachiho.
Ten proletěl po zádech zdí a pokračoval strmým pádem přes větve do tmavé prohlubně. Jak padal, postřehl nad sebou tmavší stín, který letí za ním. Složil své pečetě a poslal proti stínu pár svých ohňových koulí. Tím tak odpoutal od sebe pozornost a vyvolal svůj klon, který nechal dál volně padat. Sám se zachytil tlusté větve a vyhoupnul se ke kmeni velkého javoru. Skryl se v listí a čekal na prosvištění svého protivníka kolem. Věděl, že začíná být v úzkých. Všechny jeho sebedokonalejší techniky na ní nezabíraly a navíc se ještě plně neuzdravil a docházely mu síly. Odkud se ale tahle stvoření vzalo a co pohledává tak blízko Konohy? On na svých technikách musel pracovat sám, ale ona musela dostat výcvik někde jinde. Ale kde?!
Tok myšlenek přerušila temná postava směřující za jeho klonem.
„Skočila na to!“ bleskla mu hlavou naděje. Sledoval dopad svého klonu, ale jakmile doletěl i druhý stín, oba zmizely. Itachi doširoka otevřel oči.
„Jak mohla....?!“
V tu chvíli se mu hrdlo sevřely čísi prsty.
„Ani za milion let bych na tohle neskočila!“ zasyčela osoba a do tmy zasvítily bílé znaky v rudých očích.
„Umíš manévrovat i ve vzduchu?“ těžce zasípal pod drtícím stiskem.
Lehce se ušklíbla a skočila do hloubky i s ním. Když už myslel, že dopadnou, jejich let nabral najednou jiný směr. Zjistil, že tvrdá zem se od nich oddaluje a tak stočil pohled na tu, která ho držela. Než stačil rozeznat její výraz, v bledém měsíci se za její hlavou mihly dva temné stíny a zase zmizely. Chvíli mu trvalo než mu došlo, že se dívá na pár ohromných černých křídel.
„Překvápko, bratranče!“ zabublal jí smích v hlase a nesla ho čím dál výš. Když byli znovu na úrovni dřevěného stavení, které poslední dobou začal považovat za přechodné bydliště, naposledy promáchla křídly a hodila ho na verandu. Tvrdě přistál u zdi a cítil, jak mu v těle něco prasklo. Obličej se mu zkřivil do bolestné grimasy a když znovu otevřel oči, už stála před ním s křídly složenými na zádech jako temný anděl smrti. Připadal si jako loutka bez života, která nemá ani minimální právo na obranu. Cítil to až do morku kostí a viděl na ní, že ona to ví také.
„Co jsi, sakra zač?!“ zasípal a ucítil hroty zlomených žeber v plicích.
„Znáš hru na kočku a myš?“ vyřkla a přiklekla k němu. „Myslím, že ano, ale znáš jí z pohledu myši?“
Pokusil se o poslední výpad ale zachytila mu pěst ve vzduchu a jedním pohybem mu zlomila zápěstí. Donutil se k tomu, aby se mu z hrdla nevydral ani jediný zvuk. Bolest byla omračující, ale nedovolí jí, aby ze svého vítězství měla ještě větší radost než má.
„Správně, znáš jí,“ zálibně se usmála a přiblížila se na pár centimetrů k jeho tváři. „Potom věř, že já jsem ta kočka a tvoje smrt!“
Věděl, co přijde. Její rty se přibližovali k jeho a on už z dálky cítil, jak z něj pomalu a bolestivě bude vysávat sílu, dokud z něj nezbude jen prázdná skořápka. Bylo to zvláštní. Měl chuť se začít smát. On byl přece obávaný ninja třídy S. Neporazitelný a opovrhovaný pro svoji krvelačnost a za dva týdny mu hned dvě bytosti dokázali, jak moc se všichni spletli včetně jeho. Jaká ironie!
Už se lehce dotýkala jeho rtů, když v tom se zasekla, vytřeštila oči dokořán a za zády se jí objevilo pronikavé bílé světlo. Hleděli si z očí do očí a zjistil, že se čím dá víc dívá do modrajícího pohledu. Zavřela oči, dopadla na něj už i se záplavou rudých vlasů a odkryla tak pohled na postavu za sebou.
„Kakashi,“ vydechl pod náhlou tíhou druhého těla a sledoval muže s maskou, jak nad nimi stojí s velmi zasmušilým výrazem.
Stříbrovlasý nic neřekl, sehnul se k nim a odlepil jí z krku malý čtvereček papíru s černým znakem, který schoval do kapsy. Pak jí vzal bezvládnou do náruče a znovu si stoupnul.
„Já jsem tě prosil,“ řekl temně Kakashi, otočil se a odešel s ní dovnitř. Itachi zůstal sám na rozmlácené verandě a obloha nad ním začala světlat. Nevěděl, co má dělat. Tělo ho neuvěřitelně pálilo od mnoha zlomenin, které od ní utržil, ale ještě víc ho sžírala vzpomínka na vyčítavý a zklamaný tón Kakashiho hlasu. Zvedl se na nohy a jen silou vůle nepřistál znovu na zemi. Co nejopatrnějšími kroky se rozešel ke dveřím, kde zmizel před chvíli jeho zachránce.
Vešel dovnitř a v přítmí rozpoznal Kakashiho, jak se sklání nad postelí. Ten mu nevěnoval ani jediný pohled a dál jen tiše sledoval rudovlasou ženu ležící v bezvědomí. Itachi došel až k němu a dosedl na postel vedle něj naproti té její. Dlouho seděli vedle sebe mlčky.
„Omlouvám se,“ přerušil nakonec ticho Itachi. „Nevěděl jsem, že...“
„Co jsi nevěděl?!“ příkře ho přerušil maskovaný. „Že nemáš porušit slib, který jsi mi dal?“
„Pokud jsi tohle nevěděl, tvoje omluva je tedy naprosto zbytečná! Takhle jste na tvoje pochybení málem doplatili oba!“ stisknul ruce v pěst a sklopil hlavu.
„Podívej se, vím, že je tohle nejspíš moje chyba a chápu, že nebudeš nikdy akceptovat moji omluvu, ale musím vědět, co je zač!“ přemohl se k odporu a snažil se nevnímat kovovou pachuť v ústech.
„Nemám právo o tom mluvit bez ní,“ zavrtěl hlavou Kakashi. „Když bude chtít, sama ti řekne víc.“
„Něco už mi naznačila,“ odpověděl Itachi. „Nazvala mě bratrancem.“
„Typické!“ vypustil ze sebe Kakashi se smutným úsměvem a sundal si masku. „Vždycky je tak smrtelně ironická, když chce zabíjet.“
„Ironická?“
„Jistě, svým způsobem jste opravdu příbuzní,“ kývnul Kakashi. „Ona je napůl z klanu Uchiha a z klanu Hyuuga. Její matka byla starší sestra tvého otce.“
„To není možné!“ zavrtěl hlavou Itachi. „Pokud je potomkem těch dvou, kteří byli vyhnáni z Konohy, muselo už se to stát dávno. Ta pověst už je stará několik desítek let.“
„Lhali vám. Tohle se stalo několik let před tvým narozením. Pamatuji si tuhle událost, ale starší z vašeho rodu si přáli se o tom více nezmiňovat, zvláště tvůj otec. Jeho sestra na něj tak uložila obrovskou hanbu a on by se pak nemohl stát kapitánem konožské policie. Proto se nařídilo o tomto incidentu nemluvit a veškeré zkazky se začaly považovat za babské povídačky.“
„Chápu,“ utrousil suše Itachi a vzpomněl si na panovačnou povahu svého otce. Nikdy by nepřipustil, aby se v jeho rodině vyskytla černá ovce. Proto o ní nikdy neslyšel ani jako o ztracené příbuzné.
„To ale pořád nevysvětluje, proč se tak moc mění,“ zamračil se znovu.
„Takhle, jak ji teď vidíš, to je podoba, kterou si sama určila,“ podíval se na její klidný, bledý obličej Kakashi. „Vyrůstala ve Skryté písečné a vždy trpěla, že vypadá jinak než ostatní děti. Proto, aby tomu sama předešla, začala se odmalička zabývat lékařstvím a vytvořila si pak svojí vlastní techniku na trvalou přeměnu těla. Nenáviděla všechny, kteří tak ublížili jejím rodičům, natož aby vypadala jako oni a používala jejich techniky. Proto má modré oči a rudé vlasy jako polovina lidí z pouště. Odstavila tak sebe sama od možnosti používání svých prokletých očí.“
„Jak je ale možné, že se dokáže měnit zpátky?“
„Její skryté schopnosti si všimnul někdo jiný,“ potichu odpověděl Kakashi.
„Kdo?“ podíval se na něj Itachi, ale sám už tušil odpověď. Jaký jiný člověk kdy toužil ovládnout veškerou sílu jejich klanu a využít ho ve svůj prospěch. Kdo jiný než...
„Orochimaru,“ řekli oba současně a Kakashi kývnul. „Bylo jí deset let, když ji našel a ona v jedné nestřežené chvíli před ním použila svoje oči, když se pokoušela zachránit svého nejlepšího přítele. Noc nato se dostal do jejich domu, zabil její rodiče a unesl ji do svého úkrytu, kde si z ní udělal svého vlastního a jedinečného pokusného králíka. Cítil potenciál, který v ní vězí a snažil se jí co nejvíce vylepšit. Mnoho měsíců ležela na operačním stole a zažila tolik utrpení a bolesti, který si ani jeden z nás nedokážeme představit.“
„To potom znamená, že...“
„To znamená, že ona je jeho nejdokonalejší hračka a nejlepší zbraň, kterou kdy vytvořil,“ pochmurně kývnul stříbrovlasý. „Přežila vše s čím na ní experimentoval a nejen to. Dokázala všechny ostatní funkce vstřebat a využít ve svůj prospěch. Udělal z ní ultimátní zbraň, kterou dostal pod svojí kontrolu. Ovládnul její podvědomí a vštípil jí to největší nenávist vůči lidem a všemu, co mu nebylo po chuti.“
„Potom ale nechápu, proč se nepokusil převzít nadvládu na celým jejím tělem. Vím, že toužil po mých očích a vzít mi mé tělo. Proč to neudělal u ní?“
„To byl jediný vedlejší efekt jeho experimentů,“ zavrtěl hlavou Kakashi. „Jak sám víš, čím lepší technika, tím je náročnější pro uživatele. Ovládala tak dokonalou sílu, že její chakra se stala nestabilní. Může tak zůstat v bojovém stavu, který si dnes v noci viděl, jen pár minut. Poté ztrácí nad vším kontrolu a přesahuje svoje meze. Navíc jí každý tenhle stav zkracuje život a napomáhá degeneraci buněk v jejím těle. Orochimarovi došlo, že je naprosto nemožné se zmocnit jejího těla, protože by to nepřežili ani jeden z nich. Proto toho zůstala ušetřena, ale za jakou cenu.“
Domluvil a jemně ji chytnul za nehybnou ruku.
„Očividně se jí ale podařilo se dostat z jeho moci,“ snažil se navodit pozitivnější vlnu Itachi.
„Ano, před pár lety si uvědomila, kým skutečně je a vzepřela se mu. Utekla a zbavila se jeho vlivu, kromě jediné výjimky. Při úplňku ztrácí nad sebou kontrolu a touží znovu žít jako hlavní zabiják hadího pána. Divoké pudy, které se jí už nikdy nepodaří ovládnout.“
„Proto byla přivázaná,“ pochopil konečně stav, ve kterém ji našel.
„Sama mne o to požádala. Dlouho jsem odmítal s tím, že dokážu sám sebe i ostatní před ní uchránit. Hned ale po její první přeměně mne smrtelně zranila a jen díky obrovské vůli mne nezabila. Jí se pak podařilo mne zachránit i přes velkou ztrátu její vlastní síly. Když jsem znovu nabyl vědomí, řekla mi, že pokud nesplním její přání, odejde a už se nikdy nevrátí. Neměl jsem na výběr a postupem času jsem zjistil, že je to nejlepší řešení pro všechny. Její nestabilní chakra jí nebere sílu a nezkracuje život a Tsunade-sama souhlasila s tím, že může zůstat v blízkosti vesnice, protože není nebezpečná.“
„Orochimaru ji nikdy nenašel?“
„Našel, ale ubránila jak sebe tak i celou vesnici. Ale to už je jiný příběh.“
„A co teď?“ zaskřípal Itachi a začalo se mu před očima dělat černo. O zápěstí už ani nevěděl, ale chuť krve v ústech čím dál více zesilovala. Teď mu to ale bylo jedno. „Probere se?“
„Doufám,“ stisknul Kakashi ještě víc její dlaň. „Ona je pro mě vším.“
„Chápu,“ odpověděl Itachi a snažil se zamrkáním zahnat tíživou prázdnotu, která se okolo něj rozprostírala. „Já...chápu...je...ona...je...“ hlas se mu zarazil, zvrátil hlavu dozadu a upadnul na postel v bezvědomí.
„Itachi!“ uslyšel ještě Kakashiho volání, ale pak se naprosto oddal stavu bez jakékoliv bolesti.

Probudil se čistý, převlečený v posteli a opatrně se nadechnul. Zjistil, že mu už žádná kost nebrání v dýchání. Ucítil na hrudi ale jiné závaží a otevřel oči.
Štíhlá postava, světlé kimono, proud rudých vlasů zkrocený provázkem na zádech, ustaraný výraz.
„Vero,“ vydechnul úlevně a zavzpomínal, kdy naposled viděl někoho tak rád. „Jsi v pořádku...“
Než ale stačil doříct, rozzlobený modrý pohled plný vzteku ho zastavil v půlce věty. Nevydržel tu hmatatelnou výčitku v pohledu a odvrátil zrak.
„Chtěl bych se....“ Znovu nedořekl, protože mu na tvář přistála pořádná facka.
„Co se chceš?!“ zasyčela zlostně. „Omluvit za to, žes ohrozil sebe i ostatní okolo sebe? Žes mi sebral opět několik měsíců života? Že jsi porušil slib? “
Příval vzteku, který z ní proudil se nedal zastavit a po dlouhé době se opravdu cítil provinile. Věděl, že ta facka, od které ho ještě pálí tvář, je jen ten nejmenší trest, který si zasloužil.
„Tak za co se chceš, sakra, omluvit?! Myslíš si, že tvoje představa pekla je ta nejhorší? Že jenom tvoje rozhodnutí je správný? Pleteš si do věcí, do kterých ti nic není a zbytečně pak riskuješ život ostatních a nejvíc svůj vlastní! Už mám dost toho tě pořád zachraňovat, když se pokoušíš zabít sám sebe. Plýtvám sílu na někoho, kdo o to nestojí!“
Itachi už na nic nečekal, natáhnul ruce a přitisknul ji k sobě. Překvapením ztratila řeč.
„Omlouvám se,“ zašeptal jí do ucha. „Moje slova nedokážou vyjádřit to, jak moc jsem ti vděčný za to, co všechno si pro mě udělala a jak moc jsem pošlapal veškerý svůj vděk za tvou pomoc. Chci se ale omluvit ještě jednou. Chci se omluvit za to, že i kdybych mohl vrátit čas, udělal bych tu stejnou chybu znovu. Díky tomu totiž vím, kým skutečně jsi a co v sobě doopravdy skrýváš. Konečně chápu ten zvláštní pohled, kterým se na mě díváš. Myslel jsem, že to je soucit, ale ten to není, že? Ty víš víc než kdo jiný, jak těžké je nést břímě odsouzence a vyvrhele, který se marně pokouší dělat věci podle nejlepšího uvážení. Ty mě chápeš a za to bych ti chtěl poděkovat. Jsme stejní, Vero, a vím, že to cítíš.“
Držel jí v náručí a cítil, jak se roztřásla. Po chvíli se mu ale vytrhla.
„Nejsme, Itachi!“ odpověděla jen a dál se zabývala jeho obvazy. „Já se snažím přežít a chránit své blízké a udělám pro to cokoliv.“
„To znamená?“ řekl a zklamaně tušil, že se stal jejím nepřítelem. Ohrozil všechno, v co věřila.
„To znamená, že nesmíš umřít,“ dodala tiše a na ruku jí dopadla slza. Zalapal po dechu. Pochopila ho a akceptuje vše, co udělal! Nevzmohl se na odpověď.
Ona po chvíli pohodila hlavou a utřela si obličej rukávem.
„Přijímám tvoji omluvu,“ kývla a zvedla se ze židle. Když už byla skoro ve dveřích, ještě se otočila. „Dej se do kupy. Až se uzdravíš, začneme spolu trénovat. Ač jsem se nemohla kontrolovat, boj s tebou mne dost zklamal. Jsi slabý! Přece nechceš svůj život dát Sasukemu jen tak zadarmo!“ S těmito slovy odešla a nechala ho o samotě.
Musel se usmát. V několika slovech mu dala najevo, jak moc si o sobě myslel a jak je zbytečný a přitom se teď cítil daleko lépe. Zatoužil stát se jejím rovnocenným soupeřem a pocítil znovu chuť do života. Přestal myslet na osud, který ho čeká a rozhodl se dostat ze sebe to nejlepší. Už jenom pro ní....