Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 2

Tajemství, které mělo zůstat skryto

Ležel vedle ní a přemýšlel. Měl tolik otázek, ale Kakashi se s ním o to odmítal dál bavit. Viděl na něm, jak moc ho trápí stav jeho vyvolené a věděl, že to je jenom jeho vina. Stále se ale pokoušel vnitřně hájit. On to přece po ní nechtěl! Neměla se do toho plést. Kdyby ho nechala být, teď by tady jen tak neležela. Nemohl ale popřít fakt, že mu zachránila život. Je jí teď zavázaný víc, než komukoliv jinému.
Kakashi u ní proseděl hodiny, ale oba měli pocit, že její stav se nemění. Když takhle ležela druhý den, Kakashiho povolali zpět do vesnice.
„Kakashi-senpai, je nutné, abyste se nyní vrátil do Listové!“ vysvětloval mu Yamato stojící na terase. Itachi se nemusel moc namáhat, aby až z postele vyposlechl jejich rozhovor.
„Nemohu to tady opustit. To by už Tsunade-sama mohla vědět. Vera se ještě nevzbudila a navíc Itachi už se jednou pokusil utéct. Nemohu je tu oba nechat bez dozoru!“ kroutil zarputile Kakashi hlavou.
„Tsunade-sama si ale vyžádala jen vás. Nemohu s tím nic udělat. Je to rozkaz Hokage a já jako člen ANBU musím poslechnout a přivést vás,“ stál si na svém hnědovlasý muž, ale bylo na něm vidět, jak je mu tato situace nepříjemná.
„Nejde to, i kdyby mne za to měla odsoudit do vězení!“ stále stál na svém jeden z nejdůležitějších Jouninů Konohy.
„Ale Kakashi-sen....“ nedomluvil Yamato, protože se z domu ozval cizí hlas.
„Já tu zůstanu a ohlídám ji!“ zavolal na ně Itachi a oba muži přišli dovnitř.
„Proč bych ti měl věřit?“ zavrčel Kakashi a jeho výraz byl tak vzdálený tomu, jakého ho znali ostatní.
„Protože jí dlužím život,“ odpověděl vážně a nenechal se zviklat od svého rozhodnutí.
Kakashi si ho chvíli měřil a pak se podíval na dívku v bezvědomí.
„Dobrá, ale jestli zklameš...“ začal a zaťal pěsti.
„Vím,“ dokončil za něj Itachi. „Oba ale také víme, že tenhle dluh musím splatit.“
Kakashi kývnul, ale ještě než odešel sklonil se nad ní a políbil jí na bezbarvé rty.
„Vydrž lásko!“ zašeptal jí do ucha a v jeho pohledu bylo tolik vroucího citu, že Itachi okamžitě pochopil důvod jeho podivného chování. Byl to jen čirý strach, že ji ztratí. Když oba muži zmizeli ve dveřích, pomalu se zvednul do sedu a sledoval jí. Musí přece existovat způsob, jak by jí mohl pomoci. S těžkostmi si tedy vedle ní klekl tak, aby neponičil nově hojící se stehy a opatrně nad ní položil ruce jako předtím ona u něj.
„Nemůže to být přece tak složité,“ zamumlal si pro sebe. Je to jenom předávání čisté energie mezi lidmi. Když si pomůže svým Sharinganem, rozhodně to musí jít lépe. Nahromadil tedy část své chakry, která se mu dotvořila zpátky a vehnal ji do rukou. Udělal to ale příliš prudce a její tělo se propnulo jako tětiva a jeho to odhodilo mírně stranou, div že si znovu neotevřel rány. Vyděsilo ho to a rychle se k ní vrátil. Neměl to zkoušet, co když jí zabil?! Sehnul se nad ní a prsty jí přitisknul ke krční tepně. Ucítil lehké impulzy pod prsty.
„Žije,“ vydechl úlevně, když v tom Vera otevřela oči. Leknul se, ale zůstal proti ní tváří stále na pár centimetrů. Oči barvy nebe se vlily do jeho ještě červených a on měl najednou pocit, že se dostala až k jeho myšlenkám. Pak ale rychle zamrkala jakoby se probrala z divného snu a došlo jí, na koho se kouká.
„Itachi!“ vydechla a ten se okamžitě od ní vzdálil. Zvedla se do sedu vedle něj a zmateně si prohlížela okolí.
„Co se stalo?“ projela si rukou rudou hřívu a bylo na ní vidět, jak moc se snaží vzpomenout.
„Snažila ses mne zachránit a málem si sebe sama zabila,“ zamračil se Itachi.
„Aha, už vím. Bylo mi hrozně špatně a pak byla tma,“ promnula si unaveně oči.
„Nemuselas to dělat!“ uhodil na ní najednou. „Měla bys pak po problémech a starostech!“
„To se tak moc cítíš jako malý kluk, který si musel nechat pomoct od ženy nebo proč pořád nechceš přijmout, že někomu na tvém životě záleží?!“ odpověděla mu stejným tónem.
„Záleží? Kakashi mi řekl, proč jsi to udělala. Jsou ale věci, které se plnit nemusí! Nemáš se mnou ale nic společného, tak jsi to měla odmítnout!“ začal mít opravdu vztek, který se najednou uvolnil pod tím přešlým strachem o to, že se už neprobudí.
„Bylo by hloupé nesplnit slib, který jsem sama určila,“ pronesla náhle tiše a Itachi zpozorněl.
„Nedívej se tak,“ zamračila se. „Nikdo mne o to nežádal, byl to můj návrh a mé přání. A ještě v jedné věci se mýlíš. Máme společného víc než si myslíš.“
S těmito slovy se zvedla, udělala pár vratkých kroků a zmizela ve dveřích.
Nedalo mu to a následoval jí. Našel ji sedící v odpoledním slunci na zemi s nohama pod bradou a se zavřenýma očima. Mlčky si sednul vedle ní.
„Jestli jsi přišel proto, abych ti řekla své důvody, proč jsem to udělala, zbytečně jsi opustil postel,“ řekla bez toho, aby se namáhala na něj podívat.
„Díky,“ tiše odpověděl a ona se na něj konečně podívala. „Máš pravdu, chci znát tvůj pravý důvod. Zároveň ale také vím, že jsi mi právě dokázala, že jsi jedna z mála, které na mém životě záleží ať je důvod jakýkoliv. Proto si na tvou odpověď počkám a teď ti jenom mohu poděkovat a říct, že ti dlužím svůj život.“
Hledala v jeho pohledu nějakou lest, ale našla jen tvrdou pravdu a něco strašně zraňujícího v jeho očích. Chvíli se sobě dívali zpříma do očí jakoby se pokoušeli číst myšlenky toho druhého až nakonec ona přerušila to pomalu plynoucí ticho prostoupené ševelením listů ve větru.
„Bylo mi potěšením,“ lehce se usmála a jemu se ulevilo ještě víc. Ta žena okolo sebe rozprostírala tolik klidu až ho málem nestačil vstřebávat.
„Vero!“ ozvalo se vedle nich a Kakashi dopadl na terasu ještě v běhu si strhávající masku. Doběhl k nim a vytáhnul ji za ramena na nohy.
„Jak ti je???“ sledoval jakoukoliv její reakci.
„Teď už dobře, když vím, že jsi doma!“ mírně ho poškádlila a cvrnkla ho prstem do nosu. Na Kakashim bylo vidět, jak obrovský kámen z něj spadl a rychle ji objal.
„Díkybohu!“ zašeptal a tisknul ji k sobě.
Konejšivě ho hladila po zádech a tiše k němu promlouvala. Itachi cítil, že teď je tu přebytečný a v tichosti se odebral zpět pod pokrývku. Zanedlouho se oba vrátili a Itachi zase poznával toho dobrosrdečného Kakashiho jakého znával.
„Nesu zprávy z vesnice,“ promluvil na oba Kakashi, ale Vera ho zastavila.
„Tak chvíli počkej! Nevím, jak ty, ale já mám pořádný hlad a Itachi určitě taky moc nejedl!“
„A mne se nezeptáš?“ zkroušeně se na ní podíval střapatý.
„O tobě to vím!“ mávla rukou. „Tvoje kručení žaludku je slyšet na míle daleko! Něco připravím k jídlu a ty se zatím převleč a prostři na stůl.“
Vera zmizela v kuchyni a Kakashi se dal do uklízení. Když se vrátila, oba už seděli u stolu i když Itachi trochu na straně, protože se mu nesedělo nejlépe.
Položila před ně misky plné kouřících se nudlí se zeleninou a masem a popřála jim dobrou chuť. Odpověděli jí stejně a dali se do jídla.
„Až dojíme, mezitím co bude Kakashi mluvit o novinkách, podívám se na ty stehy,“ ukázala na Itachiho hůlkou, kterou následně nabrala několik nudlí.
„Bylo to skvělé!“ vyfouknul Itachi po jídle a zavzpomínal, kdy naposledy jedl u stolu normální teplé jídlo bez toho, aby se bál, že musí co nejrychleji odejít. V žaludku se mu rozprostřelo příjemné teplo a viděl na Kakashim, že je na tom stejně.
„Maličkost!“ usmála se Vera, ale hned se zamračila. „Teď se ale pohodlně opři o stěnu ať se na tebe můžu podívat!“
Zatímco ho prohlížela, Kakashi jim oznámil, že Konoha má staronového nepřítele.
„Po tom, co se Akatsuki organizace byla zničena, jsme mysleli, že je definitivní konec, ale opak je pravdou. Zjistilo se, že Pein nebyl hlavním vůdcem, ale že měli ještě jiného, skrytého v pozadí toho všeho,“ mluvil Kakashi a pozorně sledoval Itachiho.
„O tom vím!“ kývnul černovlasý a syknul, když se Veřiny prsty dotkly ještě citlivého místa. „Nejdůležitějším je Uchiha Madara.“
„Správně, nicméně pro nás to byla novinka. Navíc v tom smyslu, že Madara teď nejspíš neví kudy kam a tak začal postupně proti naší zemi a vesnici posílat všechny dosud pochytané ocasaté démony,“ pokračoval.
„Nebojíš se přede mnou zveřejňovat takové informace?“ podivil se Itachi.
„Ani v nejmenším. Jak jsi řekl, jsi nám zavázán a stejně ti neříkám nic přísně tajného, co bys nemohl předpokládat,“ pokrčil Kakashi rameny.
„A jak to tedy vypadá teď?“ znovu otevřela téma Vera.
„Podařilo se nám zastavit jednoocasého, ale bojím se, že on byl jenom začátek a s více ocasy přijde i větší síla,“ stisknul ruku v pěst.
„O tom nepochybuj,“ kývnul černovlasý. „Sám jsem jich pár chytal a vím, co umí.“
„Potom naše obavy jsou oprávněné. Bohužel vesnice teď není v takovém stavu, aby se mohla plně bránit veškerým útokům a naše řady také značně prořídly.“
„Možná bych vám mohl pomoci,“ odpověděl náhle Itachi a Kakashiho to zarazilo.
„Proč bys to dělal?“ měřil si ho podezřívavě.
„Ač se to nikdy nezdálo, šlo mi vždy o dobro této vesnice a navíc mohu tak odčinit pomoc, kterou jste mi poskytli,“ vysvětlil Itachi. „Ale mám jednu podmínku.“
„A to jakou?“
„Jakmile se Sasuke dozví, že jsem tady, určitě přijde dřív nebo později. Pokud se tak stane, nechci aby se do našeho boje někdo zapojil. Utkáme se a poražený zemře, s vítězem pak jednejte, jak uznáte za vhodné, ale výsledek bude jen na nás.“
„Nevím, jestli ti tohle mohu slíbit,“ mračil se Kakashi přemýšlením.
„Ale já ano!“ utáhla naposled obvazy Vera a narovnala se. „Za pár dní budeš v pořádku a pak nám můžeš pomoci. Jestli budeš stát na naší straně, postarám se o to, aby vás nikdo nerušil.“
„A Naruto?“ zdvihnul obočí Kakashi.
„Naruto to chápe víc než si myslíš,“ odpověděla jakoby nic, ale její pohled mluvil za vše.
„Zaráží mne, že mi tolik věříš,“ podíval se na ní Itachi. Stále byl v pozici nepřítele, kterému ušetřili život.
„Zatím nemám důvod ti nevěřit, ale pokud nás zradíš, sama tě zabiju!“ odpověděla chladně a začala sklízet ze stolu. Itachi si všimnul jak Kakashi sklopil zrak po jejích slovech a spolknul otázku, jak moc ona dokáže být silná. Tušil, že dřív nebo později se to dozví.

Dny ubíhaly a Itachi se pomalu zotavoval. Když mu Vera vyndala stehy, navrhla mu, jestli jí nechce pomoci se sběrem bylin.
„Chtěla bych dopředu připravit hojivou mast na kterou potřebuji speciální květinu a nechce se mi jít samotné,“ zvedla košík a připravila se k odchodu.
„Dáš mi tolik důvěry, že mne necháš opustit tohle orlí hnízdo?“
„Jistě. Moje pravidla pořád platí a myslím si, že by ses do té doby tady unudil než se já nebo Kakashi vrátíme, proto ti navrhuji zpestření,“ odpověděla jakoby nic.
„Půjdeme do vesnice?“
„Ne, tam zatím nesmíš na rozkaz Tsunade. Půjdeme nedaleko odsud na druhou stranu,“ opáčila.
„Pak tedy půjdu,“ zvednul se a následoval ji.
Přišli na místo, kde na terase končilo zábradlí a pod nimi byla jenom zelená neprostupnost stromů.
„Předpokládám, že po stromech lézt umíš,“ podotkla a skočila dolů. Za chvíli zmizela mezi větvemi a on se pustil za ní. Po chvíli dopadnul vedle ní na zem a byl rád, že po dlouhé době zase vidí tvrdou zem.
Strávili příjemné odpoledne dlouhým povídáním o všem možném, ale kdykoliv se jí chtěl zeptat na její minulost, změnila téma.
„Proč o sobě nechceš mluvit?“ pátravě se na ní zadíval, když už byli na cestě zpátky s košíkem plným různorodých květin, bylin a kořenů.
„Ještě nepřišel ten správný čas,“ přišla mu odpověď.
„Má to co dělat s Orochimarem?“ zeptal se a ona se zastavila. „Je to tak, že? Proto jsi se tak naštvala, když jsem se zeptal jak toho tolik víš o jeho technikách.“ Cítil, že uhodil hřebíček na hlavičku.
Pomalu se na něj otočila.
„Jestli pro nás oba můžeš něco udělat, tak už se na něj nikdy neptej!“ tvrdě mu opětovala pohled a pak zase vyrazila zpět.
„Jak si přeješ,“ kývnul tedy Itachi a rozešel se za ní. Doufal ale, že se jednou o téhle zvláštní ženě dozví něco víc.
Když dorazili domů pozdě odpoledne, Itachi jí pomohl s přípravou večeře. Cítil se vedle ní dobře a tak jí chtěl jakkoliv pomoci. Když se pokoušela rozdělat oheň, na nic nečekal a jedním gestem ho zapálil. Lekla se, ale vzápětí se začala smát. Překvapilo ho to a zároveň se na ní nemohl přestat dívat. Když se smála, vypadala nádherně a on začal chápat Kakashiho strach, že o ní přijde. Něco tak krásného by nikdy nemělo opustit tento svět.
„Čemu se směješ?“ snažil se zakrýt rozpaky a zkusil se zamračit.
„Tomu, že hledaný ninja třídy S používá své vyhlášené ohnivé techniky v kuchyni u plotny!“ řekla a vyprskla znovu. Itachi se přistihl, že mu zacukaly koutky, ale úplně si svou důstojnost vzít nenechal.
Kakashi se vrátil při západu slunce zrovna když dávali jídlo na stůl.
„Mám špatné zprávy,“ dosedl ke stolu, sundal si masku a políbil svou ženu. „Dvouocasý dorazí během noci k vesnici.“
„To je zlé!“ zamračil se Itachi.
„To ano, ještě nejsi schopný účastnit se boje. Viděla jsem, jaké problémy jsi měl dnes už ke konci. Ještě nemáš dostatek sil,“ kývla Vera.
„O tohle mi nešlo, myslím, že ho ještě zvládneme,“ zavrtěl hlavou Kakashi.
„O co tedy jde?“ podíval se na něj Itachi.
„Dnes je úplněk,“ řekl Kakashi a Vera ztuhla.
„Co to znamená?“ nevěděl černovlasý, co se děje.
„To není tvá věc!“ odsekla nezvykle Vera a odešla z místnosti.
„Kakashi?“ tázavě se tedy podíval na něj.
„Omluv mne na chvíli,“ zvednul se i on a zmizel za ní.
Itachi zůstal sám zaraženě sedět u stolu a tak tedy alespoň sklidil nádobí.
Když se vrátil zpátky z kuchyně už tam na něj Kakashi čekal.
„Kde je Vera?“ zeptal se, když jí nikde neviděl.
„Ta se už dnes nevrátí a já také musím odejít. Chci ale, abys mě teď poslouchal,“ podíval se na něj vážně Kakashi a on kývnul. Tuhle noc, prosím, neopouštěj tuhle místnost. Ať se děje cokoliv, nevšímej si toho a zůstaň zde. Můžeš mi tohle přání splnit?“
Kakashiho vážnost ho uváděla do rozpaků.
„Jistě, ale proč....“
„Neptej se a udělej to, prosím!“ přerušil jeho otázku Kakashi a rozešel se ke dveřím, kde se ještě na chvíli zastavil. „Závisí na tom tvůj i Veřin život, tak moji prosbu nepodceňuj!“
V takovém udivení nechal Itachiho samotného a zmizel. Chvíli nad tím ještě přemýšlel, ale nakonec se odebral do své postele. Než se nadál, dnešní procházka ho natolik unavila, že po chvíli usnul.
Uprostřed noci ho ale probudil zvláštní zvuk. Otevřel oči do neproniknutelné tmy a zaposlouchal se bouchání a řinčení přicházejícího z ne moc vzdáleného místa. Sednul si na postel a snažil se rozpoznat odkud to jde. Pak se rány ozvaly znovu a to ho přesvědčilo, že to musí vycházet odněkud z domu. Vstal tedy a vydal se ke dveřím. Než ale překročil práh, na mysl mu přišla zvláštní Kakashiho prosba. Na chvíli se zastavil. Co je tady tak důležitého, že to nesmí vědět? Ale proč na tom záleží jeho i Veřin život? Možná by to měl nechat být. Už skoro udělal krok zpátky, ale k bouchání se přidal i dlouhý lidský sten a on se rozhodl. Jestli to má co dělat s Verou, chce to za každou cenu zjistit. Třeba to bude cesta, kterou jí může odčinit záchranu jeho života. Vyšel tedy ven na terasu a rozhlédl se. Ten hluk vycházel zpoza rohu napravo od něj. Došel až tam a vykouknul na druhou stranu. Neuviděl tam však nic, jen dřevěnou podlahu se zábradlím a ještě větší tmu. Čím víc se ale blížil k dalšímu rohu, zvuk přidával na intenzitě až uviděl ve stěně dveře, kterých si předtím nevšiml. Byl přesvědčený, že všechno vychází zpoza nich a tak je opatrně otevřel.
Naskytnul se mu pohled do nevelké místnosti s pomalu dohořívající svíčkou uprostřed, která ozařovala postavu u protější zdi. Osoba byla připoutána ke stěně těžkými okovy za ruce i nohy a zběsile sebou zmítala. Obličej měla obvázaný bílým šátkem na kterém bylo černě napsáno několik znaků. Přerývaně dýchala a když sebou znovu škubla z pod šátku jí vykoukl pramen rudých vlasů.
„Vero!“ zašeptal Itachi a sledoval její zápolení. To ona musela celou dobu vydávat ty zvuky, ale proč by jí Kakashi takto poutal? To musí mít nějaký důvod. Je sama sobě při úplňku nebezpečná?
Vera se zase zavrtěla a hlasitě zaúpěla. Až pak si všiml, že si ruce od pout rozedřela do krve a ta jí teď po pažích teče v malých pramínkách. Nemohl se dívat na to, jak si ubližuje. Přistoupil k ní a začal ji osvobozovat s přesvědčením, že ať se děje cokoliv, dokáže ji ochránit vlastním způsobem.
Zbavil ji pout a položil ji bezvládnou na zem. Strhnul jí z obličeje podivný šátek a odhodil ho do kouta.
„Vero! Co se děje?“ zamračil se a prohlížel jí, jestli nemá jiná zranění. Ta ale náhle vytřeštila své blankytně modré oči a v křeči ho chytla za rukáv. Za okamžik ale vše povolilo a ona zpět dopadla na podlahu. Než ale stačil jakkoliv zareagovat, začala se mu před očima měnit. Její dlouhé rudé vlasy se začaly kroutit do nespočetně malých kudrlin a zbarvily se do barvy noci. Pleť jí pobledla a ona se mocně nadechla. Otevřela oči a tmavost jejích vlasů si nezadala s černotou jejích očí. Podívala se na něj spíš udiveně než bolestně a pomalu se zvedla.
„Vero?“ opatrně se zeptal ženy, kterou do téhle doby pokládal za tu samou, která mu předtím zachránila život. Žena si ho chvíli prohlížela a pak se usmála.
„Itachi!“ tvrdě to místo jejího obvyklého hlasu zaskřípalo. Nahnula se k němu a zhluboka nasála vzduch i s jeho vůní.
„Hmmm, voníš sladce po síle!“ mlaskla a zálibně se na něj podívala.
„Co tím mysl....“
Než však stačil doříct, vpila se svými rty do jeho. Nevzmohl se ani na odpor, jen cítil jemnost jejích rtů a vášeň jejího polibku a ten mu plně zastřel mysl. Čím déle ale polibek trval, tím víc měl pocit, že na něj padá zvláštní únava a to ho probralo z letargie. Z posledních sil ji od sebe odtrhnul a odhodil kus od něj. Dopadla tvrdě na všechny čtyři se svěšenou hlavu.
„Kdo jsi?“ ledově se zeptal a odpoutal svůj Sharingan. Žena naproti tomu, jak moc jeho hlas zněl výhružně, se začala potichu smát.
Když už myslel, že její záchvat smíchu nepřestane, bouchla pěstí o zem.
„Ale, ale, milý Itachi!“ řekla ponuře se stále svěšenou hlavou. „Takhle se vítá pokrevní příbuzný?!“
Itachi se nadechnul k odpovědi, ale v tom ona zvedla hlavu a k zemi ho přišpendlily dvě rudé oči tolik podobné jeho s jednou jedinou odlišností. Znaky v rudém poli nebyly černé, ale zářivě bílé!