Příběh zrzka v trenkách-1.kapitola

„To je taková nuda!“ řekl jsem si pro sebe ležíc na posteli. Všichni moji přátelé byli na misích a já už několik dní neměl žádnou.
Když to ten večer vše začalo šíleně jsem se nudil, proto jsem se o půlnoci rozhodl, že se půjdu po velitelství Temného řádu projít. Kdybych býval věděl co mě čeká, nikdy bych byl neopustil svojí milovanou postel. Říkal jsem si, že mě nikdo neuvidí, proto jsem si vzal pouze čelenku, pásku přes své pravé oko, šálu, svoje mini kladivo jsem si dal do trenek, pečlivě jsem si rozcuchal zrzavé vlasy a šel jsem. Doteď nevím, proč jsem v trenkách a šále vyrazil po velitelství, nikdy to zřejmě nezjistím.
Nicméně jsem otevřel dveře ze svého pokoje a vydal jsem se do laboratoře zjistit, co ten šílený Komui zase vyrobil za blbost.
Světe div se, dorazil jsem na místo neviděn a neslyšen, možná to má něco společného s tím, že byla půlnoc.
V laboratoři nebylo nic moc zajímavého, Komui chrápal a spal za stolem jako vždy.
A tu najednou něco upoutalo moji pozornost. Byly tam dveře, které jsem tam nikdy neviděl a já vůl jsem se rozhodl, je prozkoumat. Stálo tam: Do jiné dimenze levně a rychle. Měl jsem co dělat abych se neudusil smíchy. Pod tím bylo: Pokud se chcete dostat zpátky, použijte speciální telefon.
Hledal jsem telefon, až jsem ho našel, kdybych byl nežil v 19. století, jistě bych to nazval mobilem. No strčil jsem ho do trenek, neptejte se na jakou stranu, nechci odpovídat sprostě. Pak jsem dveře otevřel, světe div se, vcuclo mě to a dveře za mnou se zavřely.
Několik sekund jsem se prostě jen tak povaloval v prázdnu a ječel jsem, div jsem si nevyřval hlasivky. Popadl jsem kladivo, zvětšil ho do obrovské velikosti a začal kolem sebe máchat hlava nehlava.
Když jsem přistál na pevné zemi, byl jsem zrovna v rozmáchnutí a tak jsem udeřil do země, která se zachvěla a vytvořila kráter, do kterého jsem poté zapadl. Na tomto místě bylo zřejmě odpoledne.
Chvíli jsem čuměl jako tele na nová vrata od chlíva, když tu mě něco kouslo do zadnice. Zařval jsem bolestí a leknutím a sám jsem se lekl, jak hrozný mám ječák. Vstal jsem a držíc se za zadnici jsem se polekaně otočil.
V tu chvíli jsem zřejmě vypadal, že se o mě pokouší infarkt a měl jsem k tomu důvod. Před mými zraky spočinula hlava! Přísahám, že to byla hlava bez těla! Byl jsem v takovém šoku, že ten řev před tím, byl proti tomuhle rajská omáčka. Zařval jsem jako pravá nefalšovaná hysterka. Když už jsem byl rudý od nedostatku vzduchu, přestal jsem. Toho velice ráda využila ta hlava a řekla: „Ku*va, co to do pr*ele děláš?! Proč si mi přistál na hlavě, ty jeden kr*téne?! A proč jsi jen v trenkách?! Ku*va jak se jmenuješ?!“
Pokud jsem byl tehdy v šoku, teď jsem se pokoušel omdlít, nějak mi to nevyšlo a zadnicí jsem přistál na cosi velice ostrého. Když jsem se pak s řevem postavil, zjistil jsem, že je to kosa.
„Ku*va co to děláš?! Dávej bacha na mojí milovanou kosu! A už mi ty deb*le řekni jak se jmenuješ!“ řval na mě ten beztělí chlap.
„La-Lavi.“ vykoktal jsem a oči jsem měl široce rozevřené.
„Co je to za blbý jméno?! To moje je mnohem hezčí! Jmenuji se Hidan. A teď, mohl bys mi sešít tělo? Někde tady budou určitě nějaký kousky!“ řekl Hidan.
Rozhlédl jsem se a viděl jsem několik kousků končetin. Skutečně jsem se pokoušel uklidnit faktem, že se mi to zdá. A to nejen proto, že jsem neuměl šít, ale také proto, že šahat na nějaké nechutné kusy těla jsem nechtěl šahat, obzvláště na ty, kteří bývají na intimních místech.
Zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Máš moc málo kousků a jsou na malé části.“
Poté, co mě Hidan zavalil dalším přívalem nadávek, řekl až podezřele mile: „Hele víš co? Budeme kámoši?“
Byl jsem v takovém šoku, že jsem přikývl a to byla možná největší osudová chyba. Hidan se usmál a řekl: „Chtěl bych, abys mi v nějakém hrobě vykopal tělo a přišil mě k němu.“
To už na mě bylo moc a tak jsem omdlel kosa nekosa. Poslední co si pamatuji, jsou nepříliš vlídná slova Hidana.
Když jsem se opět probral, byl už večer. Samozřejmě, že mě probral Hidan spoustou sprostých nadávek. Postavil jsem se na nohy a slyšel jsem jak Hidan říká: „Tak ses konečně probral ty baka. V tom případě mě vezmi a jdeme sehnat to tělo a pak se konečně pomstím tomu kret*novi co mi uřízl hlavu. A nezapomeň vzít mojí lásku.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mluví o té rezavé kose, ale neodvažoval jsem se to říct nahlas. A tak jsem polonahý, v trenkách s mobilem a mým kladivem, v jedné ruce Hidanovu hlavu, v druhé ruce s kosou, vyrazil na cestu, na kterou nezapomenu do smrti. Kdybych byl jen tušil co mě čeká, zcela jistě bych si na ten mobil vzpomněl.