Memories

Oči klouzaly po bráně do vesnice, jenž byla v minulosti tak velkolepá. Opíral se o hůl, přemýšlel, jestli má vkročit, nebo zůstat stát u brány a vzpomínat na dobu, kdy byl ještě malý kluk. Zvědavost, kterou oplýval až ke stáří mu nedala a on krátkými kroky vešel dovnitř. Byla noc, hvězdy zářily na obloze a on se usmíval. Nikdo na jeho tváři neviděl úsměv od té doby, co byl malé dítě. Od té doby, co se to stalo. Černé oči měl přivřené bolestí, která ho sužovala. Vlastně tušil, že dnešek je poslední chvíle, kdy může vidět Konohu takovou jaká je. Neřízenými kroky kráčel k místu, které mu v dětství bylo vším. Akademie v Konohagakure no Sato. Posadil se na lavičku, která stála před ní a zavzpomínal.

Stál se svým otcem na malém prostranství, jeho otec se bavil s jedním z učitelů, kteří ho měli učit až nastoupí.
„Pokud bude jako jeho bratr, tak tu máme druhého génia,“ On sklopil pohled, nebyl jako jeho bratr.
„Nešetřete ho,“ pronesl strohým hlasem muž, otec obou chlapců. Učitel se zamračil.
„Ale,“ namítl. „Jistě je jako jeho bratr,“ Jeho otec nepromluvil, zabodl svůj pohled do jeho očí a on zamumlal omluvu.
„Nashledanou,“ rozloučili se a vyrazili k domovu...

Nikdy se nevyrovnal svému bratrovi, možná ho v pár ohledech překonal, ale Itachiho myšlenky byly čestné. Oproti tomu jeho byly... protichůdné... Pomsta... To slovo v posledních letech nenáviděl, ale přesto se domů nevrátil. Bolest v srdci mu to nedovolila. Vzpomínka na to, co udělal ho sžírala. Další zastávkou byla ulice, kde sídlil jejich klan. Uchihové byly po celé generaci mocichtivý a Itachi byl výjimka potvrzující pravidlo. V jednom domě se svítilo, věděl, kdo tam žije... Matka nového rodu Uchiha. Tehdy, když ji viděl poprvé netušil, kdo to je. Uchiha Reina. Snoubenka jeho bratra, která po jeho smrti přijala přijmení Uchiha.

Stála proti němu, vražedný lesk měla v očích, který se mísil s lítostí. Netypoval by jí víc než sedmnáct... A jí v té době bylo přes dvacet.
„Víš proč jsem tu,“ přikývl, nevěděl, tušil. „Měla bych tě zabít, ale něco mi to nedovoluje.“
„Mě nic nezakazuje tě zabít,“ odtušil pobaveně. „Ale přesto mi nejprve řekni, kdo jsi?“
„Nibori Uchiha Reina,“ lehký úsměv na její tváři zmizel.
„Takže je to pravda,“ poznamenal spíš pro sebe než pro ni. „Itachiho žena,“ Upustila Katanu a jen tam tak stála.
„Den, kdy se přidám k němu ještě nepřišel...Nebojím se tě,“ Její sebedůvěra ho štvala, chtěl jí něco udělat ale nemohl.
„Jdi pryč,“

Bylo to tak dlouho, co ji neviděl a už ji neuvidí... Slib, který jí dal bude splněn. Ten dům, který stál před ním tolik nesnášel, proto musel jít dál. Vydal se ke skále, kde byly hlavy Hokage, bylo jich tam sedm, poslední... Naruto. Jeho nejlepší bratr, kterého chtěl vidět jako posledního... Jen ta kratičká cesta ho zmohla, černé skvrny na očích se zvětšovaly... Přicházela tma. Lehl si na lavičku, která tam byla. I srdce sláblo, ruce chládly. Zavřel oči a ruku spustil k zemi. Najednou ucítil něčí ruku, jak uchopila tu jeho. Když naposledy otevřel oči uviděl jedinou věc, vlasy žluté jako sláma. „Naruto,“ zašeptal z posledních sil, jeho sen se splnil. On umíral a on stál u něj. „Promiň mi,“ Naruto vrtěl hlavou, ale to Sasuke už neviděl. Tma prostoupila jeho oči, poslední výdech a život Uchihy Sasukeho byl zpečetěn, byl konec.