Holka od vedle - 20.City

„Mayame-chan, jsem ráda, že se ti ta mise povedla. Ale jak si to představuješ se přes dva týdny neukázat ve vesnici!“ peskovala Hokage mladou Lovkyni, když se vrátila ze své mise. Po dvou týdnech a v ne moc dobrém stavu. Jak psychickém, tak fyzickém.
„Nemohla jsem jen tak ukončit stopování, abych se vám hlásila. Jinak bych ho nechytila. Není to jako být Shinobi. Já si toho ninju musím najít sama a většinou se to dost protáhne,“ odsekla prudce Maya. Ale ve skutečnosti to oddalovala schválně. Nechtěla se vrátit do vesnice moc brzy.
„Jako nejlepší Lovkyně je tvůj čas strávený na misích roven jednomu týdnu. Tak co tady blbneš?“ namítla Hokage naštvaně.
„Já, že blbnu?! Prostě to bylo těžké!“ bránila se Maya dotčeně.
„Už jsi bojovala i proti horším soupeřům, tak mi tady nevykládej pohádky!“ Hokage začala na čele vystupovat žíla.
„Co vy o tom víte! Nic. Stejně jako o mně a mém životu. Mám ke svým činům důvody. Nashledanou, Hokage-sama. Přijdu si zase až pro další úkol,“ prohlásila klidně Maya a odešla z pracovny. Měla chuť něco rozbít.
Vydala se k sobě domů, převlékla se a zamířila do lesa. Tam si pokácela pár stromů a uříceně si vedle jednoho z nich sedla. Nebyla unavená, ale musela se zamyslet… nad vším.
„Nečekal bych tě tady,“ ozvalo se najednou nad ní a před ni seskočil Naruto.
„Já tebe taky ne,“ odvětila Maya a opět se zadívala do země.
„Co se stalo?“ zeptal se jí Naruto a usadil se vedle ní.
„Pohádala jsem se s Tsunade,“ povzdechla si Maya.
„Klídek. Nejde se s ní nehádat. To ví každý.“
„Ale mě to nebaví. Hádáme se vždycky, když k ní přijdu. Nechápu, co proti mně má!“
„Nikdo neví, co proti komu má. Záleží na hladině saké v krvi.“
„Díky, fakt jsi mi zlepšil náladu,“ ucedila skrz rty Maya a otráveně se zahleděla na nebe. „Všiml sis někdy, jak je nebe nádherné?! Někdy krásné, někdy nebezpečné nebo barevné a různorodé! Je to krása…“
„Ano, to je. Stejně jako ty,“ odpověděl jiný hlas. Maya se vyděšeně otočila. Místo Naruta tam seděl… Sasuke. Lekla se.
„Co tu děláš?“ nechápala Maya. „Kde je Naruto?“
„To jsem byl já. Čekal jsem, kdy mě odhalíš, Lovkyně,“ zasmál se Sasuke.
„Blbý vtip,“ odsekla otráveně Maya.
„Ale nezjistila jsi to,“ usmál se pro sebe Sasuke.
„V tomhle stavu nedokážu nic,“ povzdechla si Maya a prohlížela si své ruce skryté v rukavicích. Byly jako párátka… nikdy nic nedokázaly! To jí v tom okamžiku problesklo hlavou. Neovládala se, rychle se otočila a udeřila do stromu, o který byla doposud opřená. Strom okamžitě padl k zemi, až to zahučelo. Pak bylo ticho.
„Co blbneš?“ nechápal Sasuke.
„Jsem naštvaná!“ sykla Maya rozzuřeně.
„Zabojoval bych si s tebou, aby ses z toho dostala, ale… víš, jak to dopadlo minule,“ řekl Sasuke.
„Ano, vím… vzpomínám si na to vždycky, když jdu s někým do boje. Bojím se, aby se to už neopakovalo…“
„Víš proč se to stalo? Já to tuším, ale…“
„Je to nepravděpodobné. Musí pro to být jiný důvod.“
„Jak nepravděpodobné?!“ Sasuke se tvářil tak udiveně jako ještě nikdy. Maya ho v životě neviděla v takové situaci.
„Mayame, já…“
„Ne, Sasuke-kun. Neříkej to… jsme moc daleko od vesnice. Není tady bezpečno… pojď,“ sykla Maya a jedním skokem byla na nohou.
„Co se děje?“ zajímalo Sasukeho.
„Někdo se blíží… někdo s obrovskou a zlou chakrou… přítel to rozhodně nebude,“ odpověděla Maya a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Nemohla dovolit, aby se Sasukemu něco stalo.
„Proč mě táhneš pryč?“ nechápal Sasuke.
„Nedovolím, aby mí přátelé trpěli!“ prohlásila Maya rozhodně.
„Já jsem tvůj… přítel?“ vydechl šokovaně Sasuke a plápolal za ní jako její vlasy.
„A co jinýho… taky na tobě moc záleží Narutovi a Sakuře a já rozhodně nechci, aby byli smutní,“ odvětila Maya. Sasuke se snažil běžet po jejím boku, ale byla šíleně rychlá. Někoho tak rychlého ještě neviděl.
„Proč jsme tak zdrhali?“ nechápal Sasuke Mayino počínání. Už ho pustila. Byli u Konohy.
„Jde po tobě Oroksicht a já… v tomhle stavu s ním nemůžu bojovat. Až za nějaký ten čas…“ zamyslela se Maya a podívala se k lesu. Skrývalo se v něm velké nebezpečí.
„Ty jsi…“ nevěřícně si ji měřil Sasuke.
„Co jsem?“ otočila se na něj Maya a čekala s čím přijde.
„Těhotná…“ šeptl Sasuke. Maya se rozesmála a nebyla k udržení.
„Ty máš ale fantazii,“ poplácala ho Maya po zádech a stále se smála.
„Tak proč jsi s nikým nechtěla bojovat?“ nechápal Sasuke.
„To je složité…“
„Máme dost času,“ ujistil ji Sasuke. Rozešli se směrem k řece a tam se posadili na lavičku vedle sebe a Maya se odhodlávala.
„Je to na dlouho,“ varovala ho Maya.
„Nikam nespěchám,“ ujistil ji Sasuke.
„Je to tajné,“ odvětila Maya.
„Beru na vědomí,“ kývl hlavou Sasuke. Maya se zhluboka nadechla.
„Když jsem přišla do vesnice… přiváděla jsem sem svou kořist. Šla jsem k Hokage a vězně jí předala a ona pak… začala mi vyhrožovat. Jestli nezůstanu ve vesnici, tak mě zbaví mého statusu Lovkyně…“
„A to jsi nemohla dovolit.“
„Přesně.“
„Vrátila ses teda jen z donucení?“
„Už se k tomu dlouho schylovalo.“
„Proč chtěla, abys zůstala?“
„Brumlala něco o tom, že ji každou chvíli otravuješ ty a ostatní,“ pokrčila rameny Maya. Sasuke zrudl. „Proč?! To mi neříkala.“
„Já… je to na dlouho,“ kroutil se Sasuke jak had.
„Mám dost času,“ zasmála se Maya.
„Čekal jsem… jestli splníš svůj slib.“
„Jaký slib?“ Maya byla udivená.
„Ten, co jsi mi dala… to… ráno.“ Sasuke byl rudý jako rajče. To Maya ještě nikdy neviděla.
„Ten, že… se uvidíme?“
„Ano… čekal jsem na tebe… každý den. Na to, až tě uvidím, jak si to energicky míříš k bráně do vesnice, tvé krásné vlasy ti ve větru létají kolem hlavy a oči se zeleně lesknou nadšením, a pak…“ Opět zrudl.
„Pak?“ Byla z něj nervózní… byl tak… jiný než dřív.
„Až bys mě uviděla, tak bys mi radostně skočila do náručí a… políbila mě. Bylo by to krásnější než tehdy…“ zasnil se rudý Sasuke a díval se do země. Po takovémhle vyznání nevěděla, jak na něj má reagovat.
Když nic neříkala už hodnou chvíli, tak k ní zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Které se prapodivně leskly.
„Nic hezčího mi nikdy nikdo neřekl…“ vydechla dojatě Maya a nechala slzu stéct po tváři. Sasuke ji zachytil na bradě a pohladil ji po celém krku, až ke klíční kosti. Ten dotek v ní vzbuzoval mnoho citů.
„Já čekala… na náhodu… která by nás svedla dohromady a bojovali bysme bok po boku a zachránili si navzájem životy, a pak… bych ti ukázala svou tvář a byli bysme šťastní,“ vyprávěla mu šeptem Maya.
„Jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo,“ šeptl jí do ucha měkce Sasuke a vtiskl jí na něj polibek. Cítil, jak se zachvěla. Jako osika.
„A ty světlo v mé tmě,“ odvětila s něhou v hlase.
Odtáhli se od sebe a podívali si navzájem do očí, v nichž se leskla láska… čistá… silná… nekonečná. Ten nejkrásnější cit. Který vyvrcholil v polibku plném srdce a vášně.