The Writer 8

Skála a na ní dva lidé. Vedou spolu nějakou konverzaci, zatímco před nimi se zračí západ červeného slunce zrady. Potom jeden z nich vytáhne papír a začne z něho něco předčítat. Ta druhá osoba padne na kolena a z úst jí začne vytékat pramínek karmínové krve. Nesnaží se ani bránit, protože ví, že její osud je nevyhnutelný. Až všechna její tělesná tekutina vyteče ven, druhá osoba se jen blaženě usměje a shodí svého soka dolů ze skály.

,,Ježiši Kriste, už ne!" Strhla jsem si pásku z čela a hodila jí na druhý konec pokoje. ,,Už žádný zabíjení!" Vykřikla jsem a schoulila jsem se do klubíčka.
,,Niki?! Jsi v pořádku?" Přiběhla do pokoje mamka a sedla si na postel vedle mě. ,,Jsi v pořádku? Není ti nic?" Strachovala se a pohladila mě po vlasech.
,,Ne.... neboj se mami, nic mi není." Zalhala jsem a hlavu si položila do jejího klína. ,,Jen mám poslední dobou takové divné představy." Vysvětlila jsem a doufala, že mi uvěří.
,,To máš určitě z toho, že tak málo spíš. Ode dneška už budeš v deset v posteli. Potom jsi nevyspaná a stává se ti tohle." Řekla přísně a mě, abych podložila svoji nepravdivou teorii, nezbývalo nic jiného, než jí poslechnout a jít spát kolem desáté hodiny večerní.
,,Asi máš pravdu mami, už jsem stejně unavená, půjdu spát." Přikývla a pomohla mi vstát.
,,Zítra můžeš spát do kolika chceš, je sobota." Dala mi pusu na čelo a odešla.
,,Ještě že neznáš celou pravdu mami." Povzdychla jsem si, z pod polštáře vytáhla pyžamo a odešla do koupelny, provést hygienu a osprchovat se.

,,Víme, kdo vás poslal a taky víme, proč tu jste." Vykřikla Sakura v zápalu boje a odskočila z dosahu zrzavé kunoichi.
,,Ty víš leda tak velký houby, holka." Odfrkla si Katari a rychle se přemístila za Sakuru. Jazykem jí svázala ruce za tělo a hlavu jí přitiskla k zemi. ,,A teď konečně poznáš sílu velkého Lorda Orochimaru." Zašeptala růžovovlásce do ucha a chystala se jí podříznout kunaiem hrdlo, ale v tom vykulila překvapeně oči a zbraň pustila. I její stisk jazykem povolil. Sakura se vyprostila ze sevření a otočila se. Z úst její soupeřky vytékal pramínek krve od toho, jak jí kořen nedalekého stromu drtil vnitřnosti.
,,Yamato-sensei, Kakashi-sensei." Ulevila si Sakura a kývla na své dva učitele, kteří se tam z ničeho nic objevili. Katařini týmoví kolegové, Hiro a Riteku, přestali bojovat a zadívali se na dva nově příchozí a jejich týmovou kolegyni, která právě umírala v hrozných bolestech. Podívali se na sebe, a potom z nich zbyl jen obláček šedivého kouře.
,,Přišli jste právě v čas." Poděkovala Sakura a zvedla se na nohy.
,,Jo, to je pravda. Ale taky jste nám mohli dát vědět, co se vlastně bude dít." Zlobil se Kakashi.
,,A nevíte asi jak sensei? Celou tu dobu jsme tady bojovali, abychom zachránili život té holce, která prostě zdrhla!" Zařvala Sakura a praštila pěstí do zdi, na které se objevily malé puklinky. Kakashi se podíval napřed na Sakuru, potom na zbytek týmu a nakonec si povzdechl.
,,Dobře dobře, chápeme to. Jen si příště dávejte větší pozor na to, s kým bojujete." Sjel je ještě pohledem, který nepřipouštěl žádné komentáře k téhle poznámce, a přešel k jejich úlovku. Hlavou pokynul Yamatovi, který dívku vyprostil z kořenů. S žuchnutím dopadla na zem, krev jí stále vytékala z úst, oči měla skleněné.
,,Ještě nejsi mrtvá, ale brzo budeš. Takže nám řekneš vše, co potřebujeme." Zašeptal k ní Kakashi a přehodil si polomrtvou dívku přes rameno. Potom se on i celý jeho tým vypařil. Nezbylo po nich nic jiného než jeden jediný kunai zabodnutý v zemi a popraskaná zeď.

,,Jak jste jí tam mohli nechat?" Rozčiloval se Kabuto na Hira a Riteku, když se ti dva, zmlácení od svých protivníků, vrátili do jejich provizorního stanoviště.
,,Nebyl čas na to jí tam odtud dostat. Zabili by nás taky, a to by přece Orochimaru-sama nechtěl." Snažil se je z toho Hiro vyvléct.
,,Orochimaru-sama bude chtít vidět vaše mrtvoly, jestli se dozví, že jim ta malá dě*ka něco řekla!" Rozčiloval se Kabuto a bouchl pěstí do stolu, ve kterém to jen zlostně zapraskalo. ,,Katari přivedete zpátky i kdyby jste u toho měli umřít! Je vám to jasné?" Zahřměl a výhružně se na ty dva podíval. Hirohi stékal po spánku proužek potu mísící se s proužkem krve, zato Riteku vypadal nějak divně klidně.
,,Hai." Řekli oba dva a vypařili se.
,,Orochimaru-sama, už brzo se náš plán dotáhne do konce. Jestli ti dva získají Katari zpět, podnikneme manévr k tomu, aby nám uvěřila, aby se k nám přidala, aby za nás zabíjela. A potom, můj pane, už nic nebude stát v cestě vaší nehynoucí slávě a moci. Stanete se vládcem všech zemí a všichni vás budou uctívat jako velkého Kageho. To vám přísahám na svoji smrt."

,, Sakuro, dej jí nějaké prášky proti bolesti." Zavelel Kakashi a položil dívku na postel. Ta se jen svíjela v bolestech, ale nenechala na sebe sáhnout.
,,Nic vám neřeknu."Zasyčela mezi zuby. Zvuk se však vydral ven jen s další várkou krve, která jí díky vnitřnímu krvácení neustále tekla ven.
,,Ale řekneš." Zašeptal Kakashi. ,,Jestli chceš, aby se ti ulevilo, tak řekneš."
,,Neřeknu nic. Radši zemřu, než abych vám něco prozradila!" Vykřikla a snažila se z posledních sil Kakashiho zasáhnout, ale ten se jen zohnul a přitiskl Katari ruce k posteli.
,,Já vím, že vaše loajalita k Orochimarovi slábne. Tak proč pro něj vlastně děláte? Co vám za to slibuje? Co pro něho musíte dělat? Vždyť vy jste jen ubozí slabí ninjové, kteří nic nezvládnou. To musí být primitivní úkol, když na to posílá právě vás." Snažil se dívku vyprovokovat a jak to tak vypadalo, skočila mu na to.
,,Tak to se teda pletete! Orochimaru-sama v nás má velkou důvěru. Věří, že jsme schopni tu dívku přivést, živou. Že jsme schopni ji přesvědčit o tom, že my jsme ti dobří a že Tsunade je jen zástěrka pro daleko větší a mocnější mocnosti, které chtějí ovládnout nejen Konohu, ale i celý svět. A jestli tomu chce ona zabránit, zabránit otroctví všech lidí, musí nám pomoct!" Vychrlila ze sebe a teprve potom si uvědomila, co řekla. Rukou si zakryla ústa a z očí se jí začaly valit slzy. Krve z jejich úst stále přibývalo a přibývalo a nevypadalo to, že by jí Sakuřin lék nějak ulevil.
,,A co dál ? Co s ní máte v plánu provést dál?" Snažil se dál zjistit Yamato.
,,Zradila jsem, zradila." Bylo jediné, co řekla ještě předtím, než se z jejich očí staly skla a ústa se sevřela v mrtvolném úšklebku.

Sprcha mi udělala víc jak dobře, a tak jsem si to spokojeně odpochodovala do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Vypnula jsem nootebook a lehla si do postele. Musela jsem však stále přemýšlet o věcech, které se poslední dobou děly. Byly tak neuvěřitelné, až jsem se na chvíli vrátila k myšlence, že by to mohl být jen sen, noční můra, kterou jsme měla po těch prášcích, ale živé vzpomínky mě vrátili do reality - bylo to skutečné. Yamato na zastávce, tým sedm u okna ve škole, Orochimarovi poskoci a jeho znak s krvavým hadem a znovu tým sedm, který mě zachránil ze spárů Orochimarových poskoků a zachránil mi tím život.
Rozhodla jsem se, že s tím další den zajdu za Shinou a všechno jí řeknu. A taky se hned ráno vrátím na místo, kde se to dnes všechno odehrálo. Najdu tam důkaz a Shina si tak nebude myslet, že jsem se úplně zbláznila. Už se mi ale přemýšlet nechtělo, a tak jsem se zavrtala do peřin a zhasla lampičku s pomyšlením, že se mi snad konečně bude zdát nějaký normální sen.

,,Yamato, radši se ještě vrať na to místo, kde jsme bojovali. Zkontroluj, jestli nás tam někdo nesledoval a jestli tam po nás nezůstaly nějaké stopy. Nemůžeme si dovolit, aby po nás začaly pátrat místní protinásilnické oddíly." Udal Kakashi rozkaz a přejel rukou po očích mrtvé Katari. Zavřel jí tak víčka a ona byla připravena ke svému pohřbu. Naruto se Saiem jí totiž vedle chalupy vykopali ráno malý hrob, kam měla být, podle Kakashiho, uložena.
,,Spolehněte se, Kakashi-senpai." Zavolal Yamato dřív, než se ztratil v záplavě hnědých kmenů stromů.
Skákal nepozorovaně z jedné větve na větev, ze střechy na střechu, až se zase dostal zpátky na místo, kde měly být v případě nutnosti nějaké důkazy, které by je mohly usvědčit. Už se chystal seskočit ze střechy dolů na ulici, ale v tom se dole ozvaly kroky a vešla tam ta dívka, kterou měli za úkol najít a ochránit - Nikita.

Ráno bylo celkem růžové. Probuzení se nekonalo, stávala jsem tak, jak jsem chtěla. Podívala jsem se na budík, který signalizoval osm hodin, a líně se protáhla.
,,Takže dneska se tam půjdu znova podívat. Za světla mi tam snad nehrozí žádné nebezpečí." Říkala jsem si, když jsem si natahovala tričko a kalhoty. Potom jsem ustlala postel, provedla ranní hygienu a šla se podíval do ložnice, jestli už vstali mám a táta. Naštěstí měli ještě půlnoc, a tak jsem jim napsala lísteček, že jsem musela nutně někam jít a nevím, kdy přijdu.
Natáhla jsem si bundu, protože venku ještě přece jenom foukalo, a rozešla se na trolejbus. Jel přesně na čas, a tak mi cesta k místu trvala jen dvacet minut. Vešla jsem do uličky a dívala se po stěnách, jestli tam náhodou neuvidím známky boje, které bych si mohla v případě nutnosti vyfotit. Najednou se mě ale zmocnil pocit, že mě někdo sleduje, že mám někoho za zády, kdo mi chce vrazit kudlu do zad. Prudce jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. Potom jsem se ještě rozhlédla po okolí i po střechách, ale výsledek byl stejný.
,,Jsem paranoidní." Zamrmlala jsem a procházela uličkou dál a dál. Najednou jsem o něco zakopla a přistála jsem na zemi.
,,Co to sakra zase je?" Nadávala jsem a vstala. Podívala jsem se dolů na onen předmět a polilo mě horko. Bylo to to, co jsem potřebovala, zbraň, která Shině dokáže, že nejsem paranoidní, že si to nevymýšlím. Byl to kunai. Opatrně jsem ho zvedla, na rukojeti byly ještě známky zaschlé krve. Vytáhla jsem z kapsy sáček a opatrně ho do něj zabalila.
,,Konečně důkaz." Ulevila jsem si a dívala se po dalším důkazu. V tom mě do očí zatloukla rozdrolená stěna, která vypadala, že se do ní někdo pořádně opřel pěstí.
,,Že by to bylo ono?" Přemýšlela jsem. Ještě nikdy tady totiž ta díra nebyla a já měla takový pocit, že to udělala Sakura.
,,Jo udělala to Sakura. Určitě, nejsem paranoidní." Říkala jsem si, abych sama sebe přesvědčila o pravosti téhle věty. Vytáhla jsem mobil a zaměřila onen objekt. Stačilo jen zmáčknout spoušť a vyfotila bych nezvratný důkaz, ale v tom mě někdo chytil za rameno.
Ztuhla jsem. Ještě nikdy jsem snad necítila takový strach, takovou úzkost. Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem člověka, který byl také nezvratným důkazem toho, že tohle bylo opravdu skutečné.
,,Nesním, že ne." Zeptala jsem se pro jistotu.
,,Obávám se, že ne." Řekl se smutným úsměvem a dal ruku z mého ramene pryč. ,,Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal, ale potřebuji, aby jsi mi dala ten kunai, nebo aby jsi o něm aspoň nikomu nic neříkala." Promluvil tiše, ale zřetelně.
,,Co--- cože?" Vyvalila jsem oči a vykuleně se na něj podívala. ,,Proč to po mě chcete? A jak jste se sem vlastně dostali? A proč to má všechno co dělat se mnou?" Měla jsem najednou tolik otázek a jediný, kdo mi je právě teď mohl zodpovědět, byl ten muž předemnou. Yamato-sensei.