.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 10. - Hlavně mě nelituj

Brzy se přehoupla půlnoc a když už skoro všichni u televize usínali, rozhodly jsme se je s Konan poslat spát. Tedy já se rozhodla a ona se jen tiše přidala.
„Itachi, pojď nahoru.“ Řekla jsem tiše do jeho ucha a zatřásla s ním.
„Páni, teď? Začínalo to být zajímavé.“ Snažil se dělat, že ví o čem ten film je.
„Ano, počkej chvilku, já půjdu taky.“ Nechala jsem ho sedět a přešla k polštářku na zemi, na kterém se krčil Tobi, kam ho Deidara vyhnal. „Tobi, Jdi spát do pokoje.“ Opatrně jsem do něj žduchla. „Jdi, my už jdeme taky.“ Dodala jsem a zamířila jsem probudit dalšího, Hidana. Peina spícího v Konanině náruči si vzbudila ona a Kakuza a Deaidaru taky. Jediný Zetsu už dávno spal ve svém pokoji.
Moje úloha budíčku skončila, zbývalo jen dovést Itachiho do postele. Stál uprostřed obýváku a pomalu usínal. Chvíli jsem měla touhu ho vyfackovat, tak jako to on dělal často mě, ale nakonec jsem tu touhu odsunula a chytila ho za tričko a doprovodila do pokoje. Položila jsem ho do postele, sundala jsem mu body a přikryla ho peřinou. Když jsem odcházela, najednou se probudil, chytil mě za ruku a stáhl k sobě na postel.
„Ty jsi jako matka. Odvedla jsi mě sem, uložila, ale na jednu věc jsi zapomněla.“ Nechápavě jsem se na něj dívala a tak rychle dodal: „Pusu na noc.“ A přitáhl mě k sobě blíž. Když se naše rty spojily, uslyšela jsem na chodbě hluk, křik a rychlé kroky blížící se k nám. Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vletěla Konan. Byla jako rozzuřený býk, očima metala blesky a z jejího pohledu mě mrazilo.
„Ty… Ty… dě**o!“ křikla koktavě, tak byla naštvaná. „Já… Co jsi to udělala? Já tě zabiju, zabiju, rozumíš?“ křičela dál a byla by se na mě vrhla, kdyby ji zezadu Pein nechytil. „Máš štěstí, holčičko, dám ti možnost bojovat. Hned teď, vzadu za sídlem.“ Řekla a naštvaně odešla.
Do té doby jsem se dobře bavila, ale po její výstupu jsem spíš pociťovala strach. Konan byla zákeřná a krutá, nikdy nic nedělala jen tak a já jsem nemohla přijít na to co ji tak rozčílilo.
„Já za ni nejdu, je to jen hysterická koza, která je schopna mě kvůli své paranoie i zabít.“ Otočila jsem se na Itachiho, kterému jsem stále ležela v náručí.
„Ale jo. Když tam nepůjdeš dobrovolně, tak tě k tomu donutím, ber to jako část tréninku. S riskem smrti.“
A tak jsem neměla na výběr. Za deset minut jsem stanula venku na zahradě připravená k boji. Kolem nás byli i zbytek Akatsuki, kteří ihned zapomněli na spánek. Bylo to jako opravdová bitva; od tmy nám pomáhaly jen olejové lampy, svítící jako bludičky a trocha světla z pokojů, která se dostala i k nám dolů.
„Dám ti možnost začít… 1, 2, 3,… čas ti vyprchal, tak si užij mou pomstu.“ Křikla Konan a z rukou, kterými rychle tvořila pečetě, ji začaly vylétat origami holubičky a útočit na mě. Obratně jsem se bránila a zatím co jsem kolem sebe mávala rukama a nitěmi z chakry ostré jako břitva jsem se zbavovala holubiček, tvořila jsem kolem sebe štít. Ale Konan na mě nechrlila jen holubičky, ale také nadávky a výčitky.
„Sakra Konan co se stalo?“ zeptala jsem se jí a snažila se najít nějakou volnou chvilku na její chycení.
„Co? Ty máš tu drzost se takhle ptát?“ Křikla a na moment se zastavila, toho jsem využila a pevně ji chytila.
„Mluv. Nebaví mě jak mě tu obviňuješ a já se nemám jak bránit…“ taky jsem se rozkřičela, protože už mě to nebavilo.
„Jsi ubohá, Matsui. Za všechno můžeš ty. Než jsi přišla, byla jsem tu jenom já. Všichni tihle… Akatsuki rváči…“ dodala, když si uvědomila, že blbci by nebylo to pravé. „ Všichni běhali jen kolem mě, měla jsem jejich úctu, uznání a veškerou náklonnost, po tvém příchodu mi zbyla jen ta úcta.“ Po tvářích ji tekly slzy, ale do hlasu se jí pláč nedostal a stále stála hrdě.
„Jenže to není to, co ti vadí.“
„Ne… došlo ti to? Nikdy bych se nenaštvala, proto, že jsi si získala ostatní, ale že mi bereš Peina… To ti neodpustím, on je můj a já ho žádné cuchtě jako ty nedám!“ křičela a šila sebou, až jsem měla problémy ji udržet. Pak mi to došlo, ona nás vážně viděla.
„Dokážu to vysvětlit. S Peinem nic nemám, a nepřerušuj mě!“ srazila jsem ji k zemi když se mě snažila přerušit. „Jeho zájem o mě není stejný jako o tebe. Mě vidí jen jako svého zabijáka, kterého stále může zpracovat. A to večer v kuchyni byla jen taková moje hloupá hra… nic to neznamenalo.
A pokud se jedná o ostatní, nic není jak to vypadá. Jejich milé chování je jen zástěrka. Podívej se třeba na Itachiho. Kdybys věděla co dokáže holce udělat. Když se mi něco nepovede, fackuje mě. Je na mě milý jen večer, aby se něčeho dočkal…“ sklopila jsem na chvíli oči, ale pak jsem se jí dál dívala zpříma do očí.
„A Deidara, Nikdy by se na mě ani nepodíval, kdyby mě hned ze začátku nechtěl dostat do postele, ale víš, já potřebuji pomoci s tréninkem. A Hidan, má stejné úmysly jako Deidara, ale stydí se, místo toho mě využívá k těm svým obřadům. Někdy se i já modlím, aby mě nezabil… Kakuzu a Zetsu mě nesnáší. Proč taky, jsem jen fracek co se vetřel do Akatsuki a Zetsu by mě nejraději sežral… Jediný kdo je pravý přítel je Tobi, nevinný a naivní zabiják. Ani nevíš jak ráda bych vyměnila tu tvou úctu, protože já ji nemám ani trochu. Máš tady lepší život než já, tak na si ku**a pořád stěžuješ!“ křičela jsem na ni, ale do očí mi slzy nevtryskly.
„Bože, Matsui.“ Zašeptala Konan a podívala se na mě pohledem plným lítosti a soucitu.
„Nelituj mě Konan. Já se nikdy nelitovala a nechci, aby mě nikdo litoval. Nelitovala jsem se ani, když jsem prvně vraždila. Kdybych tomu hajzlovi nevrazila nůž do týlu, nebyla bych pannou už ve dvanácti. Nelitovala jsem se ani po smrti matky, ani při těch všech krutých tréninkách, protože za všechno jsem si mohla sama, takže mě prosím nelituj.“ Uvolnila jsem její pouta a pustila jsem ji. Ona se hned zvedla a běžela k tobě.
„Nech toho Matsui. Není to tvoje vina, ale těch kdo ti to udělali.“ Zašeptala mi do ucha a konejšivě mě hladila po vlasech. Připadala jsem si jako v matčině náručí a rozbrečela jsem se.
„Ale proč já? Já nechtěla být zlá, chtěla jsem se stát ninjou na akademii.“ Šeptala jsem mezi vzlyky.
„Pšt… Ticho… Peine, jděte!“ otočila hlavu k mužům, kteří nás celou dobu sledovali.
„Tak bando, vypadněte odsud a hned.“ Poslal je pryč a sám je nerad následoval. Konan mě stále konejšivě objímala a hladila. Najednou se ozvalo zahřmění a my si konečně uvědomily, že hvězdy zakryly černé mraky.
„Měli bychom jít.“ Zakoktala jsem a utřela jsem si slzy.
„Asi jo. Pojď.“ Vzala mě za ruku a vedla dovnitř. Když jsem tam byli, zamířili jsme rovnou do patra a já jsem chtěla jít za Itachim.
„Ne ne, dnes tě u něj nenechám, budeš spát v mém pokoji.“ Namítla ihned a vedla mě dál. Konan byla v sídle jediná, která měla dva pokoje, jeden s Peinem a druhý jen pro sebe. Vešli jsme dovnitř a ona mi pomohla z oblečení a pučila mi košili na spaní. „Matsui, omlouvám se… Bože, tak mladá a kolik jsi toho už prožila.“ Zašeptala.
„Konan.“ Nesnesla jsem dál to litování.
„Já ti rozumím, jako malá jsem taky ztratila rodiče, jediný koho mám je Pein, proto jsem jako zaslepená. Jestli pro tebe můžu něco udělat, řekni.“ Řekla zatím co mě ukládala do postele a sedla si na její kraj.
„Přála bych si, abychom byli kamarádky. Nikdy jsem žádnou neměla, pořádně jsem ani s ženou nemluvila. Ironie že? Matka zemřela moc brzo a náhle, už si na ni ani nepamatuji a všichni, kdo mě vychovávali byli muži.“ Zasmála jsem se, ale do smíchu mi opravdu moc nebylo.
„Slibuju, že se stanu tvou nejlepší kamarádkou. Najednou jsem docela ráda, že tu jsi, budeš moje spřízněná duše.“ Usmála se a políbila mě na čelo. „Teď spi miláčku, já budu támhle.“ Ukázala na pohovku kousek dál, kde se uložila. Cítila jsem jak ze mě spadla velká tíha, Konan může být kamarádka a je rozhodně lepší mít ji na své straně než proti sobě.