.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 9. - Ledová královna

Nastalo léto a pro Itachiho a mě nebyla žádná práce. Sběr informací o Narutovi a ostatních obstarávali jiní a tak jsme se mohli plně věnovat tréninku.
„Podívej… Trochu chakry, nic nevidíš a mám jablko.“ Seděla jsem na židli v obýváku a nitky chakry pouštěla do kuchyně, kde jsem uchopila jablko a přinesla si ho.
„Dobré, ale neplýtvej chakrou mimo trénink a boj.“ Pokáral mě Itachi bez špetky uznání.
„Ty jsi hrozně skeptický. Já svou chakru ovládám natolik dobře, že bych si s ní mohla takhle hrát celý den a ubude mi minimum chakry. Trénovala jsem do dost dlouho, proto ani nejdou mé nitě vidět. Tak co ty na to?“
„Netleskej si. Ještě mi musíš ukázat, že to dokážeš využít v boji… Jdeme.“ Kývnul na mě a vyvedl mě do zahrady.
„Dělej.“ Řekl a postavil se proti mně s rukama za zády. To mě jako vždycky namíchlo a můj první útok byl velice zbrklý. „Stop! Příď až se to opravdu naučíš zvládat.“ Řekl Itachi a chtěl odejít, tu ho něco popadlo za ruce, pas a nohy. Nechtělo ho to pustit, a když se podíval na mě, všiml si nepřirozené polohy mých prstů. Okamžitě mu to došlo a přes tvář mu přeběhl slabý úsměv.
„Dokážu to ovládat, podívej, jsi teď jako moje loutka.“ Zasmála jsem se a další nitě z chakry jsem namířila k prstům a dlani. Navedla jsem jeho ruku k pouzdru pod pláštěm a vytáhla z něj kunai. „Když budu chtít, mohu tě zabít a nebudu to já… Zabil by ses sám, protože moje chakra je dost silná a ubírá se jí tak málo, že bych to vydržela dělat celé hodiny, vkuse.“ Smála jsem se dál, natolik zaslepena pocitem vítězství, že jsem si nevšimla vzdálených pečetí, na které se Itachi začal soustředit a které mu pomáhaly se z toho dostat. Najednou jeho ruce obalila chakra až z nich byli dva ostré nože, kterými se snažil roztrhat nitě kolem sebe. Já jsem jen pobaveně stála a kochala se pohledem na snažícího se Itachiho, doku mě nechytilo jeho jutsu a nezhatilo tak to moje.
„Kdo se směje teď? Měla jsi mě znehybnit úplně, prostoupit až k orgánům a ty ochromit, bylo by po mně. To se naučit, nehraj si, když nevíš jak na to.“ Řekl chladným tónem a pozoroval, jak se snažím uniknout mučící bolesti, která mě zevnitř sžírala.
„Vzdávám se, pusť mě, prosím. Zabiješ mě Itachi! Aaaarr!“ začala jsem po nějaké době křičet a brečet. Prosila jsem ho, ale bolest nepolevovala, ba naopak začala mě dusit. Neviditelná ruka svírala moje hrdlo a zabránila mi dál křičet.
„Tak bojuj. Bojuj nebo chcípneš!“ křikl na mě a pomohlo to. Z rukou jsem vyslala několik nití řezavé chakry a omotala mu jí kotník. Itachi u kotníků ucítil ohromnou bolest, jako by mu praskaly kosti a klouby, donutilo ho to mě konečně pustit a padnout na kolena; pak když se podíval na nohy, spatřil jen slabý záblesk modré, moje chakra, která ho srazila k zemi- Vyhrála jsem o tom nebyl pochyb a i on to musel uznat.
„Nehraj si, když na to nemáš, mohl jsi mě zabít.“ Usmála jsem se a pustila ho.
„Měla by ses ještě naučit myslet takticky. Doposud tě vychovávali jako bezcitného zabijáka s cílem vidět své oběti mrtvé, ale nikdy ti nikdo nerozvíjel taktické vidění. Začneme příští týden, do té doby si budeš pilovat ninjutsu a taijutsu.“
Jak řekl tak udělal a tak jsem se začala pomalu učit taktickému myšlení. Na vyřezané desce jsem posunovala kameny, hrála s Itachim a všemi okolo Go a různé logické hry a hlavně kdykoliv to bylo možné, snažila jsem se s někým trénovat. Avšak vždycky to něco stálo; kupa facek od Itachiho a jeho nevrlá nálada, Deidara, který se mě už dlouho snažil svést, si našel cestu do mé postele, Hidanovi jsem dělala partnerku při jeho modlitbách – a byla jsem ráda, že jsem neskončila jako potenciální oběť Jashinovi – naštěstí Hidan působí jako sebevědomý muž, ale co se týká dívek je velice nesmělý, a tak si nic nedovolil. Připadala jsem si jako panna v rukou barbarů.
Přes to všechno se brzy se má zbrklost měnila ve vyrovnanost, naučila jsem se ovládnou své city a využít je. Naučila jsem se také něco obětovat, abych zachránila většinu. Avšak s kameny na destičce to bylo něco jiného než na bojišti, kde jsem musela často myslet dopředu a odhadovat každý soupeřův útok a využít ho ve svůj prospěch. Často jsem byla bita, každý večer jsem si hojila jiné rány a každý den jsem čelila smrti. Bylo mi to jedno, pokaždé když jsem věděla, že už to dál nezvládnu, vzpomněla si na matku a na muže, kterému jsem po celá léta říkala tati a který mi kdysi zabil. Vzpomněla jsem si na obrovskou nenávist a využila ji ve svůj prospěch. Naučila jsem se také takticky využívat genjustu, které jsem si postupem času zdokonalila. Vyzvedla jsem se vysoko nad to, čím jsem byla. Taktická, chladná a bezcitná. Zabíjela jsem z povinnosti z důvodu přežití a nebála jsem se smrti ani bolesti, té jsem už zažila dost už při tréninku. Týdny plynuly a brzy se léto převalilo v půlku podzimu.
Všichni Akatsuki přítomni v sídle seděli v obýváku a sledovali program v televizi. Vešla jsem do pokoje a rozhlédla jsem se kolem. Opravdu jediné volné místo bylo na zemi na vyprosených polštářích.
„Eh, tady si asi nebudu mít kam sednout co?“ zasmála jsem se a šla jsem si sednout na zem. Najednou jsem ucítila kolem zápěstí něčí prsty. Itachi se slovy: „Pusť ji sednout a přestaň se tu vyvalovat!“ shodil na zem Deidaru z dvojkřesla a stáhl mě na jeho místo vedle sebe. S úsměvem jsem mu dala nohy na klín a nechala se hladit.
Dál jsme se tiše dívali na film o čínských samurajích. Cizí kraje, ty mě vždy zajímali. Ne země, na které byl tento kontinent rozdělen a kde vládnou ninjové a feudální páni. Chtěla bych se podívat daleko za oceán do Číny, do Evropy. Z šesti hodin bylo najednou devět a mě se najednou hrozně zachtělo na záchod. Opatrně jsem žduchla do klimbajícího Itachiho objímajícího mé nohy a zašeptala: „Itachi, zlato pusť mě, musím na záchod.“ Ani se nenamáhal otevírat obě oči, jen jedním se podíval na televizi, zhodnotil její obsah, ale pustil moje nohy. Rychlostí blesku jsem obsadila záchod a šla si sednout do kuchyně. S ostatními se mi už nechtělo být. A nebyla jsem sama. Velký šéf si přisedl ke mně.
„Mám z tebe radost.“ Řekl a zadíval se na mě.
„Proto jsi mě sem chtěl ne? Ohromila jsem tě a ty jsi tu ďáblici musel tady mít. Někdo jako já se dá lehce zpracovat.“ Pohodlně jsem se opřela o opěradlo a zadívala se na Peina.
„To sice ano, ale otázku zpracovávání někoho jako si ty si nechávám nakonec. Víš, proč jsem tě tu chtěl?“ zeptal se a opřel se stejně jako já.
„protože máš ve skupině bandu blbců a další bezcitné dítě, které zabíjí z potěšení a které se dá ovládat je dobrý tah.“
„Jsi drzá, Matsui. Líbí se mi to, tohle tvoje chování, ale štveš mě.“
„Věděl jsi to už před půl rokem, že jsem drzá. A když mě někdo zkrotí ne na dlouho.“
„Proto jsi s Itachim, věděl jsem, že on tě povede.“
„Itachi? Pche, facky a rány, ani trocha citu, než aby mě vedl, spíš mi vpíjí víc lhostejnosti než má on. Za chvíli ze mě bude ledová královna. Ale je s ním sranda.“ Dodala jsem rychle, aby se do Itachiho jen nenavážela.
„Říkáš blbci, říkáš Ledová královna, nenapadlo tě, že to mám v plánu? Dokonale zlomit tvou osobnost a lidskost v tobě. Učinit z tebe nástroj mojí moci, protože ty to dokážeš, jsi čím dál lepší a předčíš většinu mých lidí. Nenapadlo tě, že jsem to všechno připravil? Že mi šlo jen o to, abys poslouchala bez otázek a vyplnila každé mé přání ať už by šlo o seppuku, či vraždu?“ v jeho očích se objevil zvláštní plamen.
„Ano a je mi to jedno. Jsem potulná zabiják, kterému jen příjde vhod správný výcvik. Víš Peine, i když se mi pokusíš vymýt mozek, vždycky budu mít dost svobodné vůle, abych vás všechny poslala do pr**le. Chápeš?“ naklonila jsem se k němu, až jsme měli obličeje jen kousek od sebe.
„Rozumím, všechny do p***le. Ale nezapomeň, že tady pořád velím já, holčičko.“ Ušklíbl se a chytil mě za bradu. Líbilo se mi, kam ten rozhovor směřuje, mrazilo mě z toho, ale bylo to bezva.
„Jsem jako živel, a tak se měj napozoru.“ Sykla jsem a taky jsem se pokusila o úšklebek, ale dopadlo to spíš jako nepřirozený úsměv. Pein z toho dostal výbuch smíchu, postavil se a přišel k lince, aby se o ni opřel a přestal se smát.
„Jsi opravdu komická. Matsui jsi stále dítě a dětí já se opravdu nebojím.“ Smál se dál a já mě to štvalo.
„A udělalo by nějaké dítě tohle?“ Sykla jsem a přišla jsem k němu. Toužila jsem udělat něco bláznivého, něco čím bych Peina opravdu naštvala a zároveň si ho přibrala na svou stranu. Rychle jsem ho políbila a s vítězným úsměvem jsem se vrátila mezi ostatní. On tam stále stál a díval se za mnou. Když jsem si sedla k Itachimu do křesla, neušel mi vražedný pohled Konan. Byla jsem si jistá, že nás vidět nemohla a tak jsem si tím nelámala hlavu, byla to prostě jedna z jejích nálad.
Až později jsem zjistila důvod jejího vzteku.