.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 11. - TEN kluk

Uběhlo půl roku od naší velké hádky s Konan. Od té doby jsme se staly kamarádkami, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Chodili jsme spolu nakupovat, když jsme měli náladu tak jsme si i uvařili. Nejvíce ze všeho jsme si však povídali a pomáhali jedna druhé. Já jsem pomáhala, Konan s jejím vztahem vůči Peinovi, pomáhala jsem jí s výběrem kosmetiky, aby se mu líbila a radila jsem ji jak ho zaujmout. Konan mi zase vštěpovala něco ze své ženskosti a zároveň mi pomáhala obrnit se proti Itachimu a ostatním mužům v sídle.
Můj vztah vůči Itachimu se hodně změnil. Díky Konan jsem nabrala znovu sebevědomí a zlepšila jsem se v boji, takže jsem byla na stejné úrovni jako můj učitel, Itachi. On to zase věděl a přesto, že na mě zkoušel různé finty, díky moji přítelkyni se mu už nepovedlo srazit mě k zemi. Byl to asi nejkrásnější půl rok, který jsem u Akatsuki zažila.
Jenže jak skončil rok a začalo Jaro, dostali jsme s Itachim nový úkol, tedy spíš já dostala nový úkol. Musela jsem do Konohy, najít toho kluka Naruta, sledovat ho, zjistit co dělá celé dny, jaký má program a získat si jeho přízeň, abych ho mohla ve vhodnou dobu dovést rovnou do pasti. K tomu však byla ještě daleko, ještě se museli pochytat všichni démoni a ten Naruto měl přijít jako poslední.
A tak jsem se tam vydala. Se změněným vzhledem, aby mě v Konoze nepoznali. Ostříhala jsem si moje vlasy jinak dlouhé po pas, na krátkého rozházeného ježka a čelenku jsem vyměnila za šátek, ještě po mamince. Byl chladný den, sluníčko teprve prohřívalo zem. Všimla jsem si, že začínaly kvést jarní květy a taky některé stromy. Byl to den, kdy jsem měla čas sledovat přírodu kolem sebe. Pomalu jsem si prohlédla i Konohu, tehdy to tam bylo moc hezké. Šéfovala tomu nějaká žena, později jsem s ní i mluvila. V Konoze jsem poznala lidi, kteří mě přijali mezi sebe, byli to přátelé.
Ten den jsem však marně bloudila Konohou s chabou podobenkou Naruta a jeho popisem: „Je to hrozně hyperaktivní kluk, má nejspíš blonďaté vlasy a je to pako, co ze všeho vyvázne. Taky má za sebou furt nějaké kumpány, takže ho budeš muset dostat daleko od nich. Dávej hlavně bacha na šedivého dědu, co chodí pořád s ním. Je to jeden ze sanninů a Naruta bude bránit… Udělej to, jak chceš, hlavně nenápadně….“ Vím, že blonďáci v Japonsku nejsou moc k vidění, ale když je tady někdo kdo má vlasy jako zralé švestky, nebo třešně anebo růžové jako květy sakury, navíc znala jsem už Deidaru s tím jeho účesem a tak jsem některé blonďáky prostě přehlédla. Zoufale, dobře tak úplně v pohodě, jsem bloudila celé dopoledne vesnicí, až jsem to zabalila v jednom bistru, v Ichiraku Ramen, kde jsem později strávila nespočet hodin.
Vešla jsem dovnitř si rovnou k baru, hned vedle kluka, který do sebe cpal jeden ramen za druhým. Chvíli jsem ho sledovala a pak jsem najednou vybuchla… On se na mě otočil a ještě s plnou pusou nudlí zamumlal: „Cho e ji.“ Přitom mu několik nudlí z úst začalo vypadávat a on je prsty zase strkal zpátky. Na to jsem se začala smát ještě víc.
„Promiň otesánku, ale nejde ti rozumět, co jsi říkal?“ zeptala jsem se, zatím co jsem se snažila zastavit smích.
„Co je ti na mě k smíchu?“ ten kluk mi připadal naštvaný a kvůli mně zapomněl i na svůj ramen, který před ním zatím poklidně chladnul.
„Jen jak se cpeš, jako bys týdny nejedl.“ Objasnila jsem mu to. Kluk svraštil obočí, až mu čelo protnula hluboká rýha a vypadalo to, že přemýšlí nad tím, co jsem právě řekla. Pak se znovu otočil ke své misce a tentokrát pomaleji vcucnul zbytek nudlí a vypil zbytek vývaru. „Taky, že jo.“ Řekl najednou. „Od rána jsem nejedl a celý den jsme lítali někde po misi, a za chvíli mám trénink, takže se musím posílit. Ještě jednu misku Teuchi-sama.“ Obrátil pozornost ode mě zase zpět k jídlu.
„Aha, tak to jo. Já si dám taky, pane… To co tady ten kluk.“ Dodala jsem, když se mě chtěl zeptat, který chci.
„Tady mají ten nejlepší ramen na světě, byl bych tu pořád, kdybych se nepotřeboval tak rychle stát ninjou.“ Řekl mi a už zase bořil hůlky do horkého ramenu.
„Proč se potřebuješ stát rychle ninjou?“ nedalo mi a musela jsem se zeptat.
„Protože se chci stát Hokage a být vážený ve vesnici a všude možně. Já, Uzumaki Naruto se jednou stanu Hokage a budu ten nejlepší ninja, to mi věř.“ Dodal až moc nahlas. V tom mi to bliklo: „Ty jsi Naruto?“ zeptala jsem a musela jsem působit natvrdle. Naruto přikývl. Říkali, že je to blázen a divný kluk, ale já jsem ho poznala a poznala jsem ho dobře, ten kluk byl hodný, trochu zapálený pro věc, ale jinak obětavý.
„A ty jsi kdo? Nejsi odtud, že?“ zeptal se najednou.
„Ne, já tady někoho hledám…“ původně jsem mu to chtěla hned vyzradit, ale ninja, je ninja a ti plní své úkoly… I když to moc bolí.
„A koho, už jsi ho našla?“ začal se hned zajímat a odložil svou prázdnou misku. Já jsem se teprve pouštěla do svého ramenu.
„Jo… teda ještě ne…“ rychle jsem se opravila a v hlavě jsem přemýšlela, koho jiného bych mohla v téhle vesnici hledat, nikoho tu neznám. Pak mi to došlo. Byla to chyba, ale v ten moment mi to přišlo jako super nápad. „Já tady hledám svého otce. Odmalička jsem ho neviděla a tak ho hledám všude možně…“ netušila jsem, jak to zabere. Naruto vyskočil a jen co jsem dojedla svůj ramen, chytil mě a vytáhl na ulici.
„Jak vypadal? Pomůžu ti hledat, ve tři hodiny sice musím na trénink dolů k řece, ale když tam půjdeš se mnou, tak ti potom třeba pomůžu hledat.“ Vysypal na mě vodopád slov a já ho jen sledovala. „No?“ vyzval mě.
„No tak měl by vypadat jako já…“ řekla jsem a v duchu jsem dodala: „Vypadal jako já ještě před pár dny.“ Naruto si mě prohlédl, vypadalo to, že hodně přemýšlí, pak jen pokrčil rameny a vydal se obíhat všechny muže, jestli nemají dospělou dceru, o které neví. Logiku té otázky nechápu dodnes, ale ač Naruto chtěl i nechtěl, mého otce, k mému překvapení přeci jen našel.
Přehouplo se poledne, blížila se třetí hodina a my se pomalu loudali k řece na Krutův trénink. Tam jsem zažila první velký šok v mém dosavadním životě a taky jsem rozluštila část hádanky.