Ještě nezmizela ze světa láska - 10. kapitola - Neznámý pocit

Jejich pozdní návrat se neobešel bez otcovského kázání, ale Taya to přešla mlčky a sestřina podezřívavého pohledu si nevšímala. Gaara se omluvil a zalezl si ke koním. Dnešní noc mu dala hodně podnětů k přemýšlení. O sobě, o lidech, které kdysi znal, a zvláštních pocitech, které pro něj byly něčím zcela novým.

Rozhodl se riskovat. Když se přesvědčil o tom, že všichni v jeho okolí už spí, obratně vyšplhal na střechu stáje a znovu se zahleděl na hvězdy. Jedna z nich byla obzvláště zářivá, připomínala mu kadeř ženských vlasů. V jeho představách se objevila usměvavá dívka, která se mu z legrace bránila a schválně si zakrývala obličej vějířem. Mohlo jí být tak deset let, možná méně. V ruce, která se jí pokoušela dotknout, poznal svou vlastní. Znal ji? Píchlo ho u srdce. Ne, samozřejmě nevěděl, co by si měl myslet.

Nasál chladný noční vzduch. Uklidňovalo ho to. Pročistit si hlavu, to právě teď potřeboval. Usadil se pohodlněji a nechal se unášet vlastní fantazií, když z hvězd v duchu skládal obrazce, vždy stříbrné a zářivé.
Vybavila se mu další tvář, už ji jednou viděl. Nebo se mýlí? Mladý muž s pískovými vlasy a ovázaným čelem se skláněl nad zlobivým chlapečkem. „Co to máš na hlavě?“ tázal se červenovlasý hošík.
„Tohle je boule, pane Gaaro. Občas… občas bývají dospělí nepozorní.“ Znovu se usmál a nahrnul si vlasy do očí, aby zakryl obvaz. „Ale teď už máte nejvyšší čas. Běžte za otcem, jistě už se po vás shání.“
Gaara zavrtěl hlavou a v té chvíli se vynořila další vzpomínka. Stejné postavy, jen dějství se změnilo. Ten muž k němu promlouval. „Láska je něco krásného a jedinečného. Avšak nezapomeňte na jedno… bolí a její následky zanechávají stopy, které nejde zhojit, pane Gaaro.“

Vstal, opatrně slezl dolů, aby se hned poté navrátil do míst, kde teď každý den odpočíval. Znovu si prošel události dnešního dne a pousmál se. Tahle Taya je vskutku zvláštní dívka. Bylo mu s ní tak hezky. Ta druhá žena mu byla také blízká, ale nedokázal přesně určit, jak moc. Tušil jen, že ji musel znát velice dobře. A ten podivný muž… v první chvíli ho považoval za svou matku.
Sklonil hlavu. Nemá cenu vzpomínat! Jednoho dne ho minulost dostihne sama.