Ještě nezmizela ze světa láska - 9. kapitola - Vyšly hvězdy

Gaara se snažil odčinit vinu, kterou cítil, přestože vlastně vůbec nic nespáchal. Taya ho na to neupozorňovala, ale hluboko ve svém nitru cítila, že ho to trápí. Pracoval usilovně, možná až příliš. Nasáklou vestu odhodil do trávy, popošel k říčce a začal se oplachovat. Taya několikrát zahlédla jeho svalnatou hruď. Vždycky, když si myslela, že se dívá jejím směrem, uhnula pohledem a předstírala, že ji zaujalo něco na zemi.

Gaara si jí nevšímal, oddával se vodě a ani moc nepřemýšlel nad tím, že by si neměl sundávat kalhoty. Vklouzl do říčky a šplouchal se v ní. Culíkaté děvče přepadla zvědavost. S námahou se zvedla a pokusila se k němu doskákat po jedné noze. To však nebyl příliš promyšlený tah, protože v polovině cesty ztratila rovnováhu a překvapením vykřikla.
Červenovlasý mladík zaslechl volání a nezabralo mu mnoho času zjistit, co se přihodilo. Vyhoupl se na břeh a doběhl k ní, aniž by si uvědomil, jak vypadá. Dívka střídavě sténala a pochichtávala se.
„Proč vyvádíš takové hlouposti?“
Znovu se zahihňala, než mu odpověděla, v obličeji už úplně rudá. „Jen jsem upadla. A… nezapomněl sis takhle náhodou něco?“ Nenápadně mu naznačila rukou a přitom se snažila zakrýt vlastní stud. Mladík se zatvářil pochybovačně, ale pochopil a šel se obléknout. Když se vrátil, bylo děvče už přece jen poněkud klidnější. Špulila pusu a tvářila se ještě nevinněji než obvykle.
„Já jen… lidé tudy často prochází, tak abys…“
„Rozumím,“ přikývl a opatrně ji nadzvedl.

Slunce už zacházelo za obzor. Našli si klidné místo a pozorovali soumrak. Gaarovi cosi připomněl… vyprahlou zemi sužovanou vedrem. Vzpomínka se nenadále vynořila a mátla ho, avšak nedal na sobě nic znát. Dál pozoroval kotouč světla mizící v červáncích.
Taya se o něj opřela pohodlněji a po chvíli si mu lehla na klín. Ani sama nevěděla proč, jen v jednom si byla jistá – s ním se cítí bezpečně. Nevěda co dělat, začal ji vískat ve vlasech. Jí to nevadilo, spíše tomu bylo naopak. Slastně mhouřila oči a vychutnávala si ten zvláštní pocit. V jednu chvíli ji zamrazilo, vzpomněla si na sestřina slova. Měla snad Emi pravdu?

Strávili tak ještě nějaký čas. Ani jeden z nich si nevšiml, že se na obloze objevila stříbrná světýlka. „Vyšly hvězdy,“ upozornil ji Gaara a jemně jí stiskl ruku.
Zpozorněla. „To už je tolik hodin? Musíme se vrátit!“
Vedl ji opatrně po cestičce ověšen vším, co ten den používal k práci. Když spatřil první záblesky na černém nebi, připomněl si další důvěrně známou věc… jak rád kdysi dávno sedával na střechách…