Upíří zpověď 2

Když jste silní a nesmrtelní je pro Vás lehké přivyknout si na to, že Vás nic nepřekvapí a nic nemůže ohrozit. Já si na to zvykla taky. Možná proto jsem si při propadání se černočernou temnotou připadala o moc bezmocnější a zranitelnější než by si připadal kdokoli jiný.
A když už mi bylo i do breku, dopadla jsem na zem.
A bylo zelenohnědě.
Keř!!! Přistála jsem v křoví. Ležím na zemi, vlasy mám zacuchané ve spleti tenkých větviček a… doufám, že široko daleko není nikdo, kdo můj pád slyšel. Ne, asi nikdo.
Moment…asi jsem se praštila do hlavy, jak jinak si totiž vysvětlit, že vidím okolí a sebe samu v jiném barevném rozlišení. Všechno kolem mě je jako kdyby…nakreslené.
,, Ztráta zraku…že by….“ zamumlám si rozpačitě. Tohle vidět jiný upír tak se o tom bude mluvit ještě dalších pětset let.
V tom v blízkém okolí ucítím lidský pach. To mě staví mezi dvě možnosti. Vyskočit s keře a tím pádem si vytrhat asi polovinu vlasů, nebo zůstat ležet na zemi a děsit se možnosti že mě tu objeví.
,Takže co…? Hm… ´
Ta osoba už je celkem blízko. Takže je to jasné.
S tichým usyknutím vyskočím na větev nad sebou. Raději opelichaná než naprosto bezmocná.
Navenek s naprostým klidem si na větev sednu a začnu ze svých vlasů vytahovat všelijaké lesní haraburdí. V duchu nadávám jako starej dlaždič.
Neznámá osoba už je podemnou. ¨
,,Hej ty…slez dolů!“ ozve se. Kouknu na narušitele. Nějakej fracek tam je a čumí na mě nahoru. A vříská na mě Japonsky. Ještě že jsem tam padesát let života strávila.
,,Proč?“ zavrtím směrem k němu dolů nechápavě hlavou.
,, Hn…dělej nebo si pro tebe dojdu.“ Helemese…jak si ten škrt vyskakuje.
,,No to chci vidět.“ zavolám dolů. A vidím. V tu chvíli dřepí vedle mě na větvi.
,Chá…´ uchichtnu se v duchu. ,A teď si jako myslí, že mě dostal? To asi sotva. ´
S děsivou elegancí ho skopnu s větve na zem. On se s děsivou elegancí za letu otočí a dopadne na nohy.
,No téda…´ podivím se v duchu. ,On je to asi upír taky. Tohle lidi přece neuměj. ´
,,Jak se jmenuješ?“ řve už opět odspoda.,Kua…to chce hodně rychle vymyslet nějaký japonský jméno.
,,Yumiko“ ušklíbnu se na něj dolů. ,Jo tak krásné dítě jo? Měla bych asi trochu krotit svoje ego.´ povzdechnu si v duchu nad vlastním narcismem.
,,A ty?“ zeptám se.
Napřed mě probodne pohledem, ve kterém je jasně vepsáno, že přemýšlí, jestli odpovědět, ale pak se zezdola ozve:
,, Uchiha Sasuke.“
,Paráda´ zaraduju se v sama pro sebe, má debilnější jméno než já!!!“