Upíří zpověď 1

Normální chodec by ten večer nezaznamenal nic neobvyklého. Ovšem někdo výjimečnější by si všimnul neobvyklé postavy. Stála na vrcholu Eifellovy věže a pozorovala rozsvícenou noční Paříž. Jeden z nejkrásnějších pohledů co znala. Hluboce si povzdechla. Bohužel, dnes se kochat nádhernou noční scenérií nemůže. Za pět minut má schůzku. Odrazila se od místa, kde stála a užívala si euforii volného pádu. Když už byla země blízko natáhla nohy pod sebe a naprosto volně dopadla. Rozhlédla se okolo sebe. Ne, nikdo to neviděl. Mírně se pousmála. Znovu si povzdechla a jedním skokem se přenesla a dvě stě metrů kde se znovu odrazila. Tímto způsobem bylo dorazit na smluvené místo do dvou minut primitivně jednoduché.
…………………………………………..
Místo kde se naše setkání konalo, na první pohled vypadalo všelijak, jen ne bezpečně a pohostinně. Dokonalé místo na schůzku dvou vyvrhelů společnosti. Tedy mě a osobu, která, podle pachu, nejspíš ještě nedorazila. No to je jen dobře. Stihnu si to tu ještě před setkáním obhlédnout. Ne že bych čekala nějaký podraz, ale během výcviku zakořeněný zvyk nešlo jen tak přejít. Taky, ne že bych chtěla.

Obhlídka podniku se nakonec nekonala. Pro naši schůzku byla předem reservovaná zadní místnost a tak když jsem vešla a sdělila jsem přítomné servírce důvod mojí návštěvy, nasměrovala mě rovnou tam. Poté jsem již nečekala moc dlouho.
,,Lucy!“ ozval se nadšený mužský hlas. Ehm..trochu s křížkem po funuse…Věděla jsem o něm hned, jak vstoupil. Přesto jsem hrála překvapenou.
,,Christophere!“ oplatila jsem mu oslavení.
,,Ne ne!“ zavrtěl hlavou. ,,Jacku“ opravil mě.
,,Jack.“ zopakovala jsem bez emocí. Potom jsem se posměšně uchichtla.
,,Zase sis změnil jméno. A navíc jak originálně.“
,,Se nesměj…tvoje nezní o moc líp.“ Oplatil mi stejnou kartou.
,,Co se ti na Lucy nelíbí?“ optala jsem se nevině.
,,Ale, vcelku nic, jen jsem ti neměl co odpovědět.“ Po této větě se rozesmál. Vtom se za ním ozvalo hlasité odkašlání.
,,Eh…no jasně. Lucy, tohle je Jimmy, můj učeň.“S tím strčil osobu stojící za ním blíž ke stolu. Byl to asi pětadvacetiletý muž, štíhlé postavy se špinavě blond vlasy a hnědýma očima. Tvářil se troch arogantně. Bylo mi naprosto jasné, co se mu právě teď honí hlavou. Chris..hm..totiž Jack mu určitě před schůzkou dal ohledně chování ke mně mnoho varování. Díky tomu určitě čekal nějakou zatrpklou padesátku. A místo toho vidí asi šestnácti-letou černovlásku. Určitě si bude myslet, že když je teď upír taky, tak že si na mě může dovolovat. A taky že ano.
,,To je ona? Pch…myslel jsem, že jdeme pokecat za nějakou zkušenou upírkou a teď vidím tohle.“ Při vyslovení posledního slova na mě ukázal prstem. Já už ale na židli neseděla. Stála jsem dva kroky od něj a měřila si ho velmi naštvaným výrazem.
,,Tak a máš to…“ zamumlal si jen tak pro sebe Jack.
Jimmy se zmohl jen na překvapené vykviknutí. To když jsem mu prst zlomila. Poté jsem ho chytla za zápěstí a švihem ho otočila k sobě zády. Tentokrát se křupnutí ozvalo z ramene. Pousmála jsem se a dalším chvatem mu rameno zase vrátila.
,,Myslel jsem, že mu tu ruku urveš a ne jenom vykloubíš. A pak ještě spravíš.“ Řekl Jack, když jsem se znovu posadila. Jimmy se skučíc svalil na podlahu.
Zase jsem se musela uchichtnout.
,,Kdo by tady ten svinčík potom uklízel? Ale pravda, že se mi to udělat teda dost chtělo.“
,,Pořád stejná…“ poznamenal Jack.
Pokrčila jsem rameny.
,,Jsem zvyklá mít svou autoritu a nováčci jsou vždycky strašně drzí. Někomu to možná nevadí, ale já tohle nikomu tolerovat nehodlám. Zvlášť když je mi jasné, že jsi ho předtím varoval.“
,,Pravda“ pokýval hlavou. ,,Ale vidíš…na první pohled moc autority nebudíš.
,,A na ten druhý?“ nevinně jsem se usmála.
,,Vidíš, ne?“ pokýval hlavou směrem k Jimmymu, který se stále ještě válel po podlaze.
,,Rozhodně je to pro něj poučení. Bude vědět, že podle vzhledu nás posuzovat nemůže.“
,,To rozhodně ano.“ Souhlasil Jack.
Jimmy se konečně vzpamatoval a posadil se na druhou stranu stolu, odkud si mě měřil nenávistnými pohledy. Bylo mi to jedno. Takový mladý ucho. Nedůležitej článek naší přísné hierarchie.
V tu chvíli se objevil číšník. Jack objednal pro sebe a pro Jimmyho kávu. Já si vybrala ovocný čaj.
To že upíři nemohou jíst a pít stejně jako lidé je naprostá blbost. Naše tělo živiny potřebuje stejně jako lidské. Sice máme odlišné DNA a tím i mírně tělesnou stavbu, ale jen o krvi se žít nedá. Krev pijeme jen z toho důvodu, že v našem těle žije bakterie, která by postupně rozežrala naše vnitřní orgány. Jediný způsob jak snižovat jejich počet je pozřít cizí krev ve které se bakterie nevyskytuje. Naopak, přijmutí krve s baktérií znamená okamžitou smrt. Bohužel, jiný způsob udržení se při životě neexistuje.

Večer nakonec dopadl lépe, než jsem čekala. Hlavní prioritou setkání bylo udržení kontaktu s Jackem. A to vyšlo. Spokojeně jsem si načechrala vlasy. Jack sice není moc důležitá osoba, ale má dobré kontakty mezi lidmi. Ty já si udělat posledních pětset let, moc neuměla. Mohla jsem se přizpůsobit mluvou i vzhledem, ale myšlení bylo díky mému stáří diametrálně odlišné. Ať už bych se snažila jakkoli, jednou pro vždy budu pátý nejstarší upír na světě. A to je hodně let.
…………….
Narodila jsem se roku 745 v Anglii, v království Kent. Na svůj lidský život mám jen mlhavé vzpomínky. Jediná jasná je ta, ve které ze mě Titus udělal upíra. Další půlrok nic. Byla jsem v kómatu, při kterém se moje tělo měnilo. Poté nastalo dvacet let výcviku. Titus nenechal nic náhodě. Výcvik upíra je složitý a informovat někoho o nich, by znamenalo porušit veškerá pravidla, kterých si nadevše cením. Proto ta léta vynechám. Od té doby jsem se snažila být všude, kdekoli se něco dělo. Popravdě…většina míst kde jsem se delší dobu zdržovala se nějak zapsaly do dějin. Opravdovou senzací pro mě bylo objevení nového světa. V té době jsem byla nejšťastnější. V Americe bylo tolik prostoru, že nějaký můj občasný úlet nebyl tak nápadný.
Potom se to už jen zhoršovalo. A moderní doba? Ničení sama sebe. Lidé se svými krátkými životy si většinou neuvědomují, jak svými rozhodnutími mění další generace. Nevidí změny, které nevratitelně mění svět okolo nich. Ano…můžou se o tom učit, ale nikdy to na vlastní oči neuvidí. Mě jako nesmrtelného pozorovatele ovšem tyhle…věci naplňují neskonalým údivem, jak se lidstvo mění.
………………………………….

Stejně si s tou Eifellovkou nedám pokoj. Ten výhled mě neustále uchvacuje. Paříž…hm…ach ty vzpomínky. Nejspíš bych tam ve výšce seděla a nostalgicky vzpomínala ještě dlouho, ale to by se vedle mě nesměl objevit zářící zlatý kotouč. Nasál mě do sebe a pak už jsem jen padala.