.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 8. - Ze snu

Co se to zase děje? Kde to jsem? Počkat, už to poznávám… Znám to tady, ale… Sakra, proč si nemohu vzpomenout odkud to tu znám… Ta ulice. Proč je všude písek? Písek… to je Sunagure no Sato. Ano, musí to být Suna ve větrné zemi. Ale co dělám tady? Sakra proč si na nic nemohu vzpomenout? Počkat já jdu? Ale já nechci nikam jít! Proč to nejde zastavit? Dobře, tak nohu před nohu a jdi. Kam jdeme tělo moje? Zatáčka? Nejdeme tam? Tak dobře půjdeme stále rovně. Měla bych udržovat rovnováhu. Dobře už mi to jde. Tak kam jdeme? Poznávám to tady. Velitelství ninjů a akademie. Také jsem tu byla? Byla jsem ninja? Jsem ninja? Sakra co se to děje?
My jdeme do akademie? Proč nemohu ovládat své tělo? Eh… chce otevřít? Dobře pomohu ti. Zvednutí ruky a zatažení za kliku mi neuškodí. Sakra, je zamčeno, nedostaneme se dovnitř. Počka,t proč couváš? Nechceš to vykopnout? Ano? Na to se nemohu dívat. Ale… Aaa! Dobře jdeme dovnitř. Tyhle chodby znám. Moje třída byla nahoře. Půjdeme tam? Ne? Kam to jdeme? Nevedlo tohle k učitelům? Proč jdeme k učitelům? Zastav se, někdo tam je. Ty hlasy já je znám.
,,Proč jsi se vrátil?“ je to žena… Já ji znám… nedokáži si vybavit odkud, ale znám ji.
,,Stýskalo se mi.“ A muž. Ten hlas. Mám strach. Ten hlas je milý, tak proč mi nahání strach?
,,Tobě se nestýská nikdy. Nikdy se ti ani nemůže stýskat, když máš kolem sebe všechny ty ženy.“ Ona křičí. Zlobí se na něj, ale proč?
,,Já je nechci, vždycky jsem chtěl tebe Izumi.“ Izumi? To jméno znám… vždyť to je moje jméno mé matky.
,,Neměl jsi se vracet. Působíš to jen horší.“ Pozor dveře se otevírají, proč nemohu utéct? Proč mi po tvářích tečou slzy. Ta žena, moje matka, jde ke mně.
,,Miláčku, copak tu děláš? Proč pláčeš?“ je tak milá tak hodná. Mohu ji obejmout. To bolí. Co se stalo, že mě bolí když ji objímám. Ten muž. Vzbuzuje ve mně strach, hrozný strach. Chci se u tebe schovat maminko, můžu? Ale, ne. Proč mě pouštíš? Proč mě už nedržíš?
,,Chtěl jsi ji vidět. Tak tady je, moje dcera, Matsui. Zlatíčko pozdrav hezky.“ Proč to říká? Já pozdravím.
,,Já to věděl. Proč jsi ji přede mnou schovávala? Je to přeci taky moje dítě.“ Proč to ten muž říká? A nebo že by to byl opravdu? Mohla bych mu být podobná. Máme stejné vlasy. Proč najednou maminka křičí?
,,Není to tvoje dítě, ty jsi na ni ztratil právo když jsi utekl. To já se o ni starala, to já ji vychovávala a ne ty. Ty jsi si utekl zpátky do hor. Tak se tam vrať!“
Odcházíme, musíme pryč. Moje matka a ten muž, on je můj otec, ale nemohu mu pohlédnout do tváře. Kdo je to?
A jsme zase někde jinde. Snad u nás doma? Nepoznávám to tu, asi jsem tu moc často nebyla, ale je tu moje matka, je strašně krásná, nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být tak krásná, a můj otec. Jme rodina? Asi jo.
Mohu utíkat, radovat se a být se svou maminkou. Radovat se. Snad jen teď, tehdy jsem mohla být šťastná. Maminka něco povídá, otec vypráví o všem co zažil o své vesnici a zkroušeně dodává, že zase musí odejít. Maminka křičí. ,,Proč se vždycky ukážeš, naslibuješ hory doly a pak zase zmizíš? Ty tvoje výpravy jsou jen hloupá zástěrka na to, abys mohl dál lozit za ženami. Okamžitě vypadni.“ On taky křičí. Vyčítají si věco navzájem. Máma mě posílá pryč. Utíkám pryč. Kolem domů z písku, kolem Kazekageho, rychle pryč. Hodně daleko od rodičů. Cítím smutek a bolest. Strašně se bojím toho co příjde. Už jsem to viděla tolikrát. Tady kde nerostou stromy, kde je jen písek a dobrý úkryt se hledá špatně. Já ho našla a mohu se tu schovat. Počkat, to přeci nemohu musím se vrátit za maminkou. Hrozí ji nebezpečí. Znovu utíkám vesnicí. Kolem dětí povykujících kvůli míči. Jsou hloupí, ten ze střechy jen tak nesundají. Utíkám za maminkou a vidím to. Leží na zemi a znovu křičí na toho muže, kterému už nechci říkat ,tati´. On odchází a já za ním. Nesmí ji přeci bít, to mu nedovolím. Studuji na akademii, bude ze mě ninja a musím chránit to co je mi drahé. ,,Proč jsi ublížil mamince? Nedovolím ti, aby ti to jen tak prošlo! Neutíkej!“ křičím a běžím za ním. Už to tu neznám. Už nejsem ani dítě, ale jsem jako teď, skoro dospělá. Zase stojíme na hraně srázu. Zavedl mě do hor. ,,Nesmíš umřít, já se ti chci za maminku pomstít!“ vykřiknu a rozeběhnu se k němu, abych ho strhla zpátky. On se nenechá. Jen se na mě otočí a skočí. Já ho viděla, konečně se mi ten černý obličej vybavil…
,,Kya!“ s výkřikem jsem se probudila a odychovala jsem stejně, jako kdybych opravdu běžela maraton.
,,Matsui, co se děje? Proč křičíš?“ Itachi na mě zamžoural rudýma očima.
,,To nic, já jsem v pohodě. Spi.“ Utěšila jsem ho. Ani jsem to nemusela dělat, i kdybych mu svůj sen řekla, jen by se mi vysmál a spal stejně. Potichu jsem přešla k oknu a zadívala se na tmavé nebe. Není to dobré, pomyslela jsem si. ,,Ne. Já ho konečně viděla. Já ho opravdu viděla. Přežil, ale až ho znovu uvidím, zabiju ho sama.“