Tatíček Šéfík - 25. kapitola - Slavnostní přísaha

Váleli se po zemi mlátíce přitom jeden do druhého a ani jeden s tím nehodlal přestat. Navíc se začalo Zetsuovo druhé já chovat poněkud podezřele, když se Hidanovi zakouslo do ruky. Ten zařval jako raněné zvíře a na oplátku ho nakopl.
Tenshi i Akki přemýšlely, na čí stranu se přidat. Pak se obě vrhly k Hidanovi a pokoušely se ho dostat zpod Zetsua.
„Hej! Na čí straně to jste?“ zakňoural kanibal, jak byl zdrcen zradou z vlastních řad.
„Ty jsi na nás moc těžkej!“ opáčila suše Akki.

Rvačka zdárně pokračovala, tentokrát se však do ní zapojila už i obě děvčátka. Po pěšině přicházel žralok se zrzkem.
„No není to nádhera, když si malý děti hrajou? No řekněte, Šéfe.“
„Tos trefil, Kisame,“ ušklíbl se Vůdce a stačil jediný jeho pohled, aby ninjové přestali s tak zbytečnou činností.
„Jo a pro tvou informaci, ty hromado zelenýho cosi… nejsou to klacky, ale zbraně, dřevěný tyče.“ Hidan si znechuceně uplivl do trávy.

Ninjové z Akatsuki předali své představy o tréninku se zbráněním dívenkám velmi rychle. Dívky si náhle připadaly mnohem dospělejší. Itachi vyjádřil přesvědčení, že při boji se dřevem se nemohou tak moc zranit, aby nějak uklidnil svého rozčileného velitele, který nabyl dojmu, že na něco takového jsou ty dvě ještě příliš malé.
„Ale Šéfe,“ namítal Kisame. „To se jim neztratí. A navíc… budem na ně přece dohlížet.“
„Čím dřív začnou, tím líp pro ně. Jedno napadení jsme tu už měli,“ okomentoval to Itachi.

„Na zteč!“ Deidara si roli šermíře vyzkoušel opravdu rád. Předváděl děvčatům s klackem ty nejšílenější kousky a ony je po něm s radostí opakovaly. Kisame je pozoroval a přitom si něco pročítal, nejspíš instrukce k nové misi.
„Kryj se!“ Akki vyrazila vpřed, ale zakopla, odřela si koleno a zůstala ležet na zemi. Tenshi zachytila její „meč“ a s úsměvem jí ho podávala.
„Vždycky… prohrávám… já už toho mám dost!“ Mladší z dívek se rozbrečela.
„Budu s váma chvíli trénovat. Tenshi, jdeš první?“
„Ráda, strýčku Deidaro!“ Dívka se usmála a zaujala bojový postoj.
„Braň se!“ vypískl blonďák a zaútočil.
Akki pozorovala, jak se sestřička obratně vyhýbá pomalejším útokům, ale když se tempo boje zrychlilo, už nestíhala, jen uskakovala, až jí podklouzla noha a dopadla do trávy. Deidara nechal viset „meč“ nad jejím bříškem. „Ale to je bída, Tenshi,“ prohlásil smutně. Akki zpozorněla. Její sestra něco neumí?
„Hej! Kdo jsi? Cos udělala s Tenshi?“ vřískla a vrhla se k ní.
Blonďáček ji rychle odchytil a posadil si ji na klín. „Žádný strachy, Akki. Někomu prostě nejde všechno. Heleď, já se třeba nikdy nenaučil genjutsu. Když něco neumíš, tak si ale musíš pomoct, aby nepřítel nepoznal, že jsi v úzkých. Kdo projeví slabost, ten tam venku zemře.“
Akki pocítila strach. Ne o sebe, ale o sestřičku, kterou nechtěla ztratit. „Já jí to naučím! Ona to zvládne! Musí!“
Deidara se rozesmál. „Děvče, odvolám to, když mě porazíš!“
Akki se vrhla do boje, sice poněkud zbrkle, ale dařilo se jí. Za chvíli už ani blonďáček nestačil dost rychle reagovat, a když ho zasáhla tupou stranou klacku do břicha, kapituloval, schválně upadl na zem a rozhodil rukama. „A můžete si rozebrat válečnou kořist!“ uchechtl se. Dívenky se na sebe podívaly, pak se k němu vrhly a lechtaly ho, až už málem nemohl ani protestovat.

Kakuzu už několik dní nevyšel z pokoje. Když se někdo zeptal Hidana, co se děje, dělal mrtvého brouka. Další zasvěcený byl pouze Sasori a Zetsu, ostatní se dozvěděli o jejich plánu až těsně před vypuknutím „akce“.
Dívenky zpozorněly, když si je k sobě Kauzu zavolal se slovy: „Holky, pojďte sem! Strejda Kakuzu pro vás něco má!“
„A co?“
„Co to je?“
„Přijďte dneska večer do sklepení,“ mrkl na ně. „A… vemte si čelenky.“

Ninjové připravili ve sklepení uvítací hostinu. Dívky byly dojaty až k slzám, když jim Kakuzu předával černé sukýnky a lehounké vestičky se znakem Akatsuki.
„Ehm, dovolte mi, abych vás oficiálně přijal mezi členy Akatsuki,“ odkašlal si Hidan. Akki se usmála a narovnala si čelenku s rozříznutým znakem Skryté písečné.
„Chceme, abyste si uvědomili, že dnešek je váš velký den,“ pokračoval Itachi. „Začneme totiž pořádně trénovat. My, co jsme se tu dnes sešli, jsme se dohodli na tom, že z vás uděláme správné kunoichi, protože je nám jasné, že jednoho dne převezmete vládu nad Akatsuki právě vy dvě. Tak… na zdraví!“¨
Vymačkali do sklenice džus z natrhaného ovoce a donesli trochu občerstvení. Nakonec byla celá slavnost završena ještě přísahou. Itachi, Sasori, Deidara, Kisame, Kakuzu, Zetsu, Hidan a Tobi se na dívenky laskavě usmívali.
„Přísahám, že nikdy nezradím vznešené cíle Akatsuki, neohrozím život nikoho z rodiny a vždy se budu rozhodovat tak, aby mé ztráty byly co nejmenší!“
„Tak přísaháme!“ Tenshi a Akki vložily obě dlaně na natažené ruce svých milovaných strýčků.
„A teďka byste si měli zvolit jméno, teda pokud budete chtít,“ řekl Kisame.
„Něco jako má strýček Sasori?“ napadlo Akki.
„Třeba,“ kývl žralok hlavou.
„A jak zní ta vaše, co je nepoužíváte?“
„Konohagakure no Itachi,“ zaškaredil se černovlasý.
„Iwagakure no Deidara,“ uchechtl se blonďáček.
„Kusagakure no…,“ začala bílá.
„Zetsu,“ vyštěkla černá.
„Kirigakure no Kisame.“
Po tomto sdělení se Akki rozchechtala jako blázen. „To je tak… legrační!“ Slzela smíchem.
„Tak sleduj tohle… Takigakure no Kakuzu.“
„To už není tak vtipný,“ broukla Akki.
Hidan prohlásil, že na tyhle šaškárny nemá náladu a odmítá vypovídat. „Tobi!“ přihlásil se mužíček o slovo a všechny přítomné to srazilo na kolena.
Akki přemítala, vzpomněla si totiž na dávný rozhovor s otcem. „A tati… jak se jmenuje naše rodná vesnice?“
„A proč to chceš vědět?“ zabručel Pein.
„Každý někam patří! Kam teda my?“ vyzvídala.
„Tak dobrá,“ vzdychl po dalším přemlouvání. „Tvůj otec pochází ze Skryté dešťové vesnice, Amegakure no Sato.“
„Díky, tati,“ zazubila se holčička.
„Už to mám!“ vykřikla mladší dívenka. „Moje jméno by znělo Amegakure no Akki, ale to je divný. Co takhle Akki no Amegakure?“
„Mazaný.“ Deidara se rozškytal.
„A Tenshi no Amegakure,“ přidala se její sestřička a obě se nahlas rozesmály.