Tatíček Šéfík - 24. kapitola - Malé mafiánky

Konan rozhodla, že Akki nebude potrestána dřív než po večeři. Tobiho samozřejmě šoupli do sklepa hned. Nejmladší dcerka se pokoušela lísat a škemrat, ale její otec byl tentokrát nekompromisní.
„Přijdem pro tebe před obědem,“ slíbil jí Kakuzu a zrzka si neochotně vlezla do místnosti.
Tobi se na ni ještě chvíli díval nevrle, ale pak začal litovat sám sebe, protože to už bylo dost dávno, co měl naposledy domácí vězení.
„Nefňukej! Beztak za to můžeš ty,“ rýpla si Akki.
„Tobi nevěděl, že ten tříocasý není opravdový!“ bránil se mužíček.
„Jasně, že není! Je to zvíře z legendy! Baka!“ Děvčátko založilo ruce v bok a obrátilo se k popletenému ninjovi zády. Ten byl zdrcen její sdělením. Chtěl ho snad Velký šéf poslat na nesmyslnou výpravu? I to bylo možné. Ze samého přemýšlení usnul.

Akki byla příliš hyperaktivní, než aby také ulehla. Místo toho se snažila šplhat na okenní římsu, ale příliš se jí nedařilo. Párkrát zlostně bouchla do zdi, ale jen tak, aby si neublížila. Když zjistila, že jí skutečně nikdo nepomůže, odebrala se také do říše snů.

Ráno se vzbudila časně a ihned si všimla opodál ležícího Tobiho, který hlasitě chrápal. Nemohla určit, kolik je hodin, jelikož to ještě neuměla. Stačilo však jen několik minut a už ji přemohla nuda. „Baka! Yamatu na tebe!“ prohodila směrem k Tobimu a změnila se v osmihlavého hada. Ale dotyk slizkého hadího těla ninjou nepohnul. Akki se přeměnila zpět a další chvíli přemýšlela. Poté na sebe vzala podobu devítiocasé lišky a rozštěkala se.

Akatsuki byli násilně probuzeni Tobiho nezaměnitelným jekotem. Okamžitě nabrali směr sklep. Když se dveře otevřely, naskytl se jim vskutku komický pohled. Tobi jako splašený pobíhal po místnosti a co chvíli do něčeho vrážel pronásledován malou, ale zuřivou, oranžovou liškou.
„Vážně, Zetsu, většího blba jsi sem fakt přivést nemoh,“ zabručel Hidan.
Konan byla zděšena a odmítala pustit Tenshi, která se chtěla dostat blíž. Vůdci cukaly koutky, ale snažil se tvářit vztekle.
„Tobi za nic nemůže!“ vřeštěl ninja.
„Vrr… raf, raf… raú!“ Lišku honička nijak neunavovala.
„Řekl jsem, že ji potrestám,“ zabručel Pein.
„Sakra, Šéfe!“ zlobil se Hidan. „Dyť za tu srandu to přece stojí, ne?“

Ninjové zapomněli na své vrahounské zásady a naplno se rozřehtali. Akki si jich všimla, překulila se a ve své pravé podobě podrazila Tobimu obě nohy, až se zaduněním dopadl na zem.
„Akki! Pojď sem!“ zahřměl Vůdce.
Zrzka k němu obrátila ustrašený pohled, ale pak přece přišla blíž. Jak moc ji překvapilo, když ji sevřel v náručí a do ucha jí zašeptal slova chvály.
„Tati!“ Dívenka se rozbrečela dojetím.

Na Konanin popud se ninjové pustili do velkého úklidu. Děvčátka jim směla pomáhat, ale zakázali jim nosit těžké věci. Akki a Itachi se pohybovali právě v jedné z dolních chodeb, a nakonec zamířili do jednoho z pokojů, který byl pokryt prachem.
Uprostřed práce se náhle zastavili. „Chceš něco ukázat?“ Děvčátko nadšeně přikývlo. Uchiha jí podal jedno ze silnějších lanek, naznačil, že má udělat smyčku a obrátil se k ní zády. „Do toho,“ usmál se a nastavil jí ruce.
Akki na něho nejistě pohlédla, ale pak se pokusila udělat uzlík. „Moc to nejde,“ postěžovala si.
„To musíš takhle,“ ušklíbl se Hidan, který je už nějakou dobu pozoroval zpovzdálí. Vzal za provaz a pořádně ho utáhl.
„Au! Jsi normální?“ sykl Itachi, když se mu lanko zařízlo do masa.
„No, já nevím, kdo tu má tyhle blbý nápady,“ chechtal se nesmrtelný.
Uchiha se ušklíbl a v příští vteřině už byl volný a hned dal Hidanovi jednu pěstí. Ten něco takového vůbec nečekal a svalil se na zem jako špalek. Itachi si třel zápěstí a přitom se usmíval na malou Akki. „Tohle bylo Nawanuke no Jutsu, technika úniku. Až budeš někdy mít opravdové potíže, tohle ti může zachránit život,“ vysvětloval jí. Děvčátko přikyvovalo a přitom se smálo na ležícího Hidana.

Ninjové si cosi zařizovali, a tak byl Zetsu jediný, kdo mohl hlídat ty dvě malé ďáblice. Zarazil se, když uviděl bělovlasého, jak k nim pomalu přichází a drží ruce za zády. Došel k nim a spustil: „No, holky, už jste dost velký na to, abyste dostali vaše první…“ Při těch slovech podal každé jeden kus dřeva.
„Klacky?“ nechápal Zetsu.
„Jo, jasně, že klacky, troubo jeden.“ Hidan nejdříve protočil oči v sloup, poté si vzal jeden rezervní a třísknul s ním kanibala po hlavě. Ten si to ovšem nenechal líbit, skočil po něm a začali se rvát jako dva zuřiví psi.