Vítej doma, … ehm …, synu 05

Stopa

„Není vám nic,“ starala se. Němě jsem zavrtěl hlavou. V zelených očích se jí zračil zájem. Nebo jsem si to jen namlouval? Podala mi ruku. Chytil jsem se a dostal jsem se opět na nohy. Zavrávoral jsem, ale ona mi hned podala hůl.
„Opravdu jste v pořádku?“
„A-ano, jsem.“
„Omlouvám se, nechtěla jsem do vás vrazit, jenom jsem se nedívala.“
„To je dobré, nic se nestalo.“
Pečlivě jsem si ji prohlédl. Ne, nechápejte to jako, že jsem na ni zase slizce zíral, ale já si ji tentokrát opravdu jenom přejel pohledem. Měla na sobě tenké letní šaty s dlouhými rukávy v hnědozelené barvě. Nevypadala, že by byla ninja.
„Mohu nějak odčinit svou nepozornost?“ Pořád tam stála a dívala se na mě.
„To je v pořádku…Ale vlastně bych něco potřeboval. Nezdržuje se někde tady v okolí muž jménem Jiraya?“
„Jiraya? Ano, ale-“
„Opravdu?! To je skvělé!“ Sám dodnes nechápu, proč jsem začal na jedné noze kolem ní radostí poskakovat.
„Poslouchejte mě. Pane! On už tu není. Asi před hodinou opustil vesnici, viděla jsem ho.“
„Cože? Opustil? Zrovna teď? Jakým směrem měl namířeno? Kdy se asi vrátí?“
„Slyšela se, že by se měl vrátit až za tři roky. Šel směrem na sever.“
Začal jsem kolem sebe rozrušeně máchat holí, až jsem zase spadl na zem. Okamžitě jsem se zase zvedl. Věděl jsem, co dělat. Jako by se mi noha vyléčila, běžel jsem k nemocnici. Hůl jsem cestou zahodil.

Vrazil jsem na svůj pokoj. Popadl jsem věci a s překvapením zjistil, že tam vlastně žádné nejsou. Prohledal jsem to všude. Díval jsem se pod postel, pod povlečení, dokonce jsem i tři minuty zíral na strop, jako by mi to mělo najednou spadnout na hlavu.
Vyrazil jsem k recepci. Došel jsem k závěru, že mi všechny věci pro jejich užitečnost ukradli. Že by nakonec Konoha byla vesnicí zlodějů? Jen to pomyšlení mi způsobovalo v hlavě teplotu varu.
U stolu tam seděla sestřička a prohrabovala se papíry. Přistoupil jsem k pultu: „Kam se poděly moje věci?“ Neuvědomoval jsem si, e ona nejspíš ani netuší, který z pacientů jsem. Chvíli na mě nechápavě koukala a trvalo jí, než jí něco došlo.
„Z jakého pokoje jste?“
„Sto dvacet osm. Chci svoje věci,“ rozhodně jsem se z ní nemazlil.
„Ale já vaše věci nemám. Osobně ani nevím, kde by měly být. Možná bude dobré, když se se svými dotazy obrátíte na Hokage-sama.“
„A kde je ta Hokage-sama?“ Už jsem na ni začal křičet.
„Tady,“ ozvalo se za mnou a já se otočil. Vytřeštil jsem oči. Tahle ženská že je Hokage? Proti mně stála Tsunade. Nevypadala jako ninja, natož kage. Chtělo se mi smát, ale její výraz mi vymazal úsměv z tváře.
Z mého výrazu jí na spánku najela žíla: „Máte s tím snad problém?“
Její otázku jsem naprosto ignoroval. Chtěl jsem svoje věci, a jako vždy nebylo zatím nic důležitějšího.
„Já chci svoje věci, okamžitě mi je vraťte!“
„Přestaňte okamžitě křičet! Toto je nemocnice, tak se tak i chovejte. Vaše věci jsou v mé kanceláři. Jste v naší vesnici hostem, ale i cizincem. Nemůžeme vám věřit, že, kdybychom vám zbraně nechali, vy je nepoužijete.“
Koukal jsem na ni nasupěně. Tím svým proslovem mi sebrala vítr z plachet. Co si, sakra, o sobě myslí? V hlavě mi vřelo. Nadechl jsem se: „Já ale odcházím.“
„To až zítra. Nevíme, jestli jste se zcela uzdravil-.“
„Ale já jsem zdravý! Dívejte!“ Začal jsem dělat na zemi dřepy, abych dokázal váhu svých slov. Dívala se na mě s mírným úšklebkem. Postupně jsem vystřídal několik dalších cviků, a pak jsem se vyčerpaný svalil k zemi.
„Myslím, že to stačí. Vraťte se na pokoj.“
„Ne, nemůžu. Musím okamžitě vyrazit na cestu. Pusťte mě, prosím!“ Vypadalo to, že odejde.
„Ale já už mám stopu. Pusťte mě.“
„Pojďte za mnou,“ přerušila moje prosby.
Šli jsme uličkami směrem k monumentu. Nespouštěl jsem z té skály oči, tolik mě fascinovala. Ani jsem nekoukal pod nohy, což se mi stalo osudným. Došli jsme zrovna k schodm do její kanceláře umístěné pod tvářemi. Nechápal jsem, jak ěkdo mohl vůbec umět takhle mistrně „vysochat“ něco takového. A pak se to stalo. Nakročil jsem, zavadil nohou o schod a už jsem jel po výstupcích dolů.
Překvapeně se otočil. Zvedla tenké oboč. Zasténal jsem a pomalu zvedl ruku, abych e chytl zábradlí. Zvedl jsem se. Byl jsem celý polámaný. Promnul jsem si bradu, ta bolela nejmíň, ale hruď mě pálila, jako kdybych ležel na uhlících.
Vyšlapal jsem schody a konečně za ní vešel do její kanceláře. Byla to dost zajímavá kancelář. Na zemi se válely papíry a stůl byl kupodivu prázdný. Nad vchodem visely obrazy mužů ze skály několik metrů nad námi. Proti dveřím za stolem bylo obrovské okno s výhledem na Konohu.
Zvedla ze země papíry a položila je na desku stolu. Posadila se za něj. Z pod něj vytáhla obrovskou láhev saké a pořádně si přihnula. Pak promluvila: „V rohu máte svoje věci. Pokud si je vezmete, musíte vesnici opustit.“
„Ó skvělé! Děkuji moc za pohostinnost,“ popadl jsem věci a rozběhl se pryč.
„Počkej!“ Zabrzdil jsem ve dveřích a trochu podrážděně pohlédl na Hokage: „No?“
„Máš vůbec nějakou představu, koho hledáš?“
„Jmenuje se Jiraya a já slyšel, že právě opustil vesnici. Jsem docela zvědavý, kdo to je.“
Dál jsem se zdržovat nemohl. Vyrazil jsem na cestu. Rozběhl jsem se po schodem dolů,znovu spadl, zvedl se a běžel dál. Minul jsem východ z vesnice a vrazil do lesa. Můj cíl se blížil.