Splněná přání 6. (Shikamaru)

Shormita zamyšleně seděl.
„Tentokrát... TĚ PORAZÍM!“ zařval a napřáhl tlapu. Rozmáchnul se a... černou figurkou přeskočil bílou figurku.
„Ha! Už máš poslední kámen, nemůžeš vyhrát,“ posmýval se. Kočka sedící naproti němu se koukla na hrací desku a jedním tahem přeskákala všech šest Shormitových kamínků.
„Jak-jak jsi to udělala!!?“ vykřikl beznadějně. Kočka natáhla pacičku.
„Mno dobře, dobře, rybí sušenky jsou tvoje, hmph!“ urazil se, že prohrál dámu s Bohyní nižšího řádu a odletěl. Posadil se na anténu a zapálil si.
„Ahh! Nuda! Taková nuda!“ zařval z plných plic a sledoval východ slunce.

V tuto chvíli se probudil úplně někdo jiný a ospale se koukal do stropu. Nechtělo se mu vstávat, ale jeho matka za chvíli přijde a jestli ho uvidí, jak se takhle fláká, nebude to hezká podívaná. Tak radši vstal a šel se obléci. Zavázal si hnědé vlasy, upevnil si na nohu ninja tašku a odešel do akademie, kde dnes pro všechny geniny a chunniny probíhala přednáška mistra Kakashiho.
„Shikamaru! Ahoj!“ ozvalo se hned. Shika neměl zrovna tu nejlepší náladu, ale nechtěl dělat scény.
„Shika, čau fešáku, už máte ochranu proti těm povodním, co se blíží?“ doléhala na něj Ino.
„Shikí, jak je?“ prskal Naruto s plnou pusou rámenu a snažil se ho chytiti kolem ramen. Jmenovaný jen zvedl oči v sloup a zamumlal, že je to hrozná otrava. Potom se posadil a odevzdaně svalil na lavici.
„Shikamaru, co je ti?“ zeptal se Chouji a vyprskl na něj několik brambůrků. „Vypadáš unaveně.“
„Nejsem jen unavený, taky jsem hrozně naštvaný, jestli sis nevšimnul. Nejradši bych, aby mi všichni dali pokoj. Tohle je taková otrava...“
„To neříkej,“ napomenul ho kamarád, „mohlo by se ti to...“ zybtek nedořekl, do třídy vstoupil Kakashi a začal s přednáškou o novch zbraních. Shikamaru celý den jen koukal do blba a přál si, aby mu všichni dali pokoj. A přál si to tak moc, že když přišel domů...

Hmm, zajímavý člověk, pomyslel si Shormita za oknem a znehmotněn jím proletěl.
„Ahooj,“ pozdravil (Všimli ste si, že to dělá často?). Shikamaru se otočil a hrozně se lekl.
„Kurnik! Bože můj... uff, klid, jsi přetažený, Shika, máš jen živou fantazii,“ uklidňoval se.
„Tak dobře, tvoje živá fantazie potřebuje zapalovač,“ řekl ironicky Shormita a Shikamara obtočil dlouhým tělem.
„Jsem Shormita, Polobůh splněných přání...“ řekl a chtěl pokračovat, když v tom zaskřípaly dveře a dovnitř přišla kočka. Shormita samozřejmě věděl, že tohle není Egyptská Bohyně Bastet, s jejíž dcerou hrál Dámu, ale úplně jiný kocour.
„Co je to za kočku?“ zeptal se znechuceně, neměl kočky zrovna moc v oblibě.
„Toje moje kočka,“ řekl Shikamaru, „Trojhránek.“
„COŽE?!“ vyprsknul smíchy Shormita, „TROJHRÁNEK?!“ Začal se svíjet v záchvatu smíchu na zemi.
„PROČ ZROVNA TROJHRÁNEK?!“
„Protože má tři barvy,“ řekl dotčeně Shikamaru.
„JÁ MYSLEL ŽE SI INTELIGENTNÍ! HAHAHAHA!“ ječel smíchy. Shikamaru se zamračil.
„Vlezeš mi do pokoje, vyděsíš mě a ještě se směješ mojí kočce, co chceš?“
„Hihihih... mno, dobře, nádech, výdech, jsem v pohodě. Mám dvě otázky, za prvé: Máš nějaké přání? A za druhé: Máte tu ještě nejaké čtyřhrány? HAHAHAHAHAHA!“ znovu se rozesmál drak.
Shiakmaru si založil ruce na prsou.
„Hele, proč mě pořád někdo otravuje? Proč mi skara všichni nemůžou dát pokoj,“ povzdychl si dotčeně Shika. Shormitovi zaplály oči.
„Ty chceš mít od všech pokoj? Ale to je to nejmenší! To ti můžu splnit, chceš?“ řekl a zahýbal obočím. Shika se podivil.
„Takže ty bys mě dokázal zbavit všech těch problematických lidí okolo? To by bylo super,“ řekl a promnul si bradu. Shormita se usmál a zapálil si.
„Dobře. Takže zítra až se probudíš, budeš mít naprostý pokoj, ano?“ ujistil se ještě. Shikamaru nadšeně přikývl a usmál se. Shormita mu popřál sladké sny a mávnutím tlapy ho uspal.
Ráno se Shikamaru probudil a kouknul na hodiny.
„Sakra, to už je osm?“ zamžoural ospale a už čekal že dovnitř vtrhne jeho matka a začne na něj řvát, že přijde pozdě do školy. Ale dveře se neotevřely a nic se nestalo. Vstal, oblékl se a vyšel ven. Bylo tam hrozné ticho, jen vítr mezi větvemi dodával tu strašidelnou atmosféru tiché ulici.
„Ehh, haló?“ zavolal Shikamaru nejistě do tiché vesnice, ale nikdo mu neodpověděl. Šel po domech, ale nikde nikdo.
„Co se tady děje?“
„Přesně to, co sis přál,“ ozval se za ním hlas. Shikamaru se prudce otočil a spatřil draka ze včerejška.
„Shormito?“ ujistil se Shika.
„Shikamaru,“ odpověděl ironicky drak.
„Kde... kde jsou všichni?“ zeptal se Shikamaru.
„Dali ti pokoj, máš od nich klid,“ řekl drak a rozplynul se. Shikamaru klekl na kolena a začal se štípat po celém těle, ale nemohl se probudit.
„Takže je to realita?“ zeptal se sám sebe. Uvědomil si, že na světě není už nikdo jiný, takže bude muset začít dělat zásoby a vystačit si sám...

O týden později:
Shikamaru popadl pytel písku a ze všech sil ho vyzvedl nad hlavu. Položil ho na hradbu, kteoru si vytrořil a na postoupil k další zdi. Už skoro dva dny na sebe vršil pytle – blížily se záplavy. Když byl sám, všechno ubíhalo horzně pomalu, dny se táhly a jemu připadalo, že už je tu měsíce. Jídlo si nejříve bral z obchodů, potom začal spíše lovit, protože bez elektřiny, respektive ledniček, se všechno rychle zkazilo a bylo parné léto. Shormita zrovna seděl na anténě a bylo mu ho vlastně celkem líto, ale uklidňoval se, že si to přál a že bude mít možná ještě možnost to vrátit. Nakonec za ním zaletěl.
„Čau!“ řekl přívětivě, ale Shikamaru ho nevnímal.
„Hej, Shiky! Sikamaru!“ oslovil ho znovu, ale Shikamaru ho znovu ignoroval, vzal další pytel a dal ho na hromadu. Shormita mu tedy zaklepal na čelo. Shikamaru se na něj ospale otočil.
„Ty si Shormita? Ne další přelud?“ ujišťoval se, že si nepovídá se svou představou.
Ten kluk začíná mít z té samoty halucinace, řekl si Shormita.
„Ne. Já jsem origoš Polobůh Splněných přání, Shormita,“ řekl a usmál se. Shikamaru chvíli smutně koukal a potom se vrátil ke své práci.
„Kecáš,“ řekl po chvíli unaveně, „ale jestli seš Shormita, dotkni se mě,“ dodal a nastvavil ruku. Shormita ho za ní chytil, ale Shikamaru ho svalil na zem a pokusil se ho zabít. Shormitovi však stačil jen vyrvat šupinu. Shormita znehmotněl a popoletěl od Shikamara do bezpečné vzdálenosti. Potom se otočil a chtěl mu nadávat, ale věděl, že to byla částečně jeho chyba, tak jen smutně zamával a odletěl. Shikamaru si lehl na zem, pevně sevřel šupinu a začal bezmocně brečet.

Za nějaký čas zaletěl za Shikamarem Shormita znovu. Uviděl ho, jak sedí s hlavou mezi koleny u zdi z pytlů a na krku měl na provázku přivázanou dračí šupinu. Brečel.
„Achjo, zase jsem to přepískl...“ pomyslel si. Bylo mu Shikamara líto a odvolal by to, kdyby mohl. Připomělo mu to jeho dětství, velmi často si hrál jen s lumami, malými okřídlenými světélky a nikdy se o něj nikdo nezajímal. Byl Polobůh Splněných přání, ale nepatřil do žádného náboženství, ani nebyl z nějakého elementu. A protože všichni ostatní byli, bavili se spíš spolu a na Shormitu zapomínali. A potom potkal někoho ve stejné situaci, se stejně vypadajícím tělem a ve stejné samotě, Shorasiho Karasiho, Poloboha Osudu. A jak je známo 1+1=2, takže se skamarádili a už nebyli samotní, měli si s kým hrát. A teď se díval na Shikamara jak si přesedává z židle na židli a hraje sám se sebou šachy.
„Je smutné být sám,“ řekl si Shormita a odletěl.

Shikamaru večer ležel na posteli a koukal do stropu. Byl smutný, nevěděl si rady a měl se k pláči. V tom cosi přiletělo za okno. Sikamaru vzhlédl. Malé modré světélko, blikavě svílilo, chytilo za kliku a vlétlo dovnitř. Shikamaru sledoval, jak světélko vylétlo do vzduchu a zastavilo se. Zaostřil, a uviděl malinkého človíčka s motýlími křídly, kdepak človíčka, vílu! Víla slétla na Shikamarův noční stolek.
„Já nevěřím na víly!“ vykřikl Shikamaru se škodolibým úsměvem. Víla ho praštila svou malinkou rukou do nosu, i když to Shikamaru skoro nepocítil.
„Já nejsem žádná víla! Já jsem Luma!“ řekla a znovu vzlétla, „a kdo si ty?“
„S-Shikamaru,“ vykoktal ze sebe překvapeně. Luma se zasmála.
„Hihihi! Ty si roztomilej! Chceš pomoct?“ zeptala se s úsměvem a sedla si na budík. Shikamaru se rozzářil víc než Luma.
„To mi dokážeš pomoct?!“ vykřikl pln naděje. Modrá Luma se nevině usmála.
„Možná jo a možná ne,“ řekla svým roztomiloučkým hláskem. Shikamaru se zamračil.
„A jseš doopravdy Luma? Jestli nejseš Bludička...“
„Jsem Luma! Mám na to i doklady, ale tak silnou lupu tu asi nemáš. Tak chceš pomoct nebo ne!?“ zaječela pronikavě. Shihamaru zmateně přikývl.
„Mno proto... pojď za mnou!“ řekla a vyletěla, Shikamaru rychle za ní. Když vyšel ven a podíval se na noční oblohu, ztuhnul... celé nebe bylo plné Lum. V malinkých ručkách drželi zapálené sirky jako pochodně, hráli si spolu, létali jsem a tam...
„Pojď rychle!“ pobýdla ho Modrá Luma a chytila ho za pramen vlasů. Rychle se za ní rozběhl.
„Kam mě to vedeš?!“ křičel za ní za běhu, ale Luma ho neslyšela... nebo ho prostě nevnímala... za chvíli se okolí začalo mněnit z ulic na louky a z luk na lesy. Potom shikamaru prošel pod velkými dráty z masivní oceli, ale sotva si toho všimnul. Ale za chvíli otrhl oči od Lumy a všiml si, že ho vede mezi bažinami a zchátralýmy kmeny spadaných stromů.
„Kde to jsme?!“ zakřičel, ale odpovědi se nedočkal. Luma ho nevnímala, jen ho s potmněšilím úsměvěm vedla dál.
„Shikamaru!“ ozval se hromový hlas, až se Shikamaru i s Lumou zastavili. Shikamaru vzhlédl a spatřil... Shormitu!
„Co tady děláš?!“ spustil na něj drak naštvaně, „vždyť je to tady nebezpečné!“
„Já-“ řekl Shikamaru ale Shormita ho přerušil.
„Neskákej mi do řeči! Je to neslušné!“ osočil ho a nastavil tlapu, na kterou mu ihned přistála Modrá Luma.
„Leť domů, maličká, jen leť,“ řekl tiše a mile a vyhodil jí do vzduchu. Zamávala mu ručkou a odletěla okem v ocelovém plotě se žlutou cedulí.
„A ty, jaktože si tady! Víš, jak je to tu nebezpečné!“
„Ale-“
„Žádné ''ale'', mladej! Já tě mám na povel, tak se mi nemůžeš takhle strácet!“ Za Shormitou se objevilo cosi kulatého a žlutého se svislou čárkou uprostřed. Shikamaru to okamžitě poznal.
„Shormi-“ vykřikl, ale Shormita ho znovu utnul.
„Přestaň teď mluvím já!“ Shikamaru roztřeseným prstem dál ukazoval na velké žluté oko.
„To nevíš, že prstem se neukazuje?!“ napomenul ho Shormita.
„H-h-h-“ začal Shikamaru koktat.
„Co?“ zeptal se Shormita nechápavě.
„Had!“ vykřikl Shikamaru, ale pozdě. Obří hnědý had se žlutýma očima jedním pohybem chňapnul a Shormita zmizel v jeho chřtánu. Shikamaru se kousl do rtu a pevně sevřel dračí šupinu na provázku okolo krku. Had párkrát zakmital jazykem a potom pootočil okem na Shikamara, který se v něm vyděl. Moc dobře věděl, že má být hadovo příští jídlo... had otevřel tlamu a vyrazil proti němu, ale Shikamaru stačil uskočit a had se zakousl do strouchnivělého kmene spadlého stromu. Než se stačil vzpamatovat, začal Shikamaru utíkat, seč mu nohy stačili. Had za ním...
„Hej ty tam!“ ozvalo se za Shikamarem ve běhu. Shikamaru otočil hlavu. Letělo za ním asi pět Lum, co držely věnec z květů.
„Není tu nikdo, komu by ten věnec byl, ale ty si na to dost velký,“ řekly pěti-hlasně. Shikamaru se vyhnul dalšímu hadímu výpadu.
„Není na to trochu nevhodná chvíle?“ řekl udýchaně. Lumy se otočili na hada, který se za Shikamarem stále hnal a svým tělem bořil vše, co mu přišlo do cesty. Lumy se otočily zpět na Shikamara.
„Ani ne,“ řekli znovu všechny naráz. Nevypadali, že by je Shikamarovo ohrožení zajímalo víc, než jejich květinový problém.
„A chceš si ho zkusit?“ zeptaly se. Shikamaru by protočil oči, ale mohl by zakopnout, a to by byl jeho konec. Vyskočil na budovu, had za ním, ale pod hadem se budovy bortily a Shikamaru dostával malý náskok. Lumy dál letěly vedle něj s věncem v malých ručkách. Shikamaru spatřil konec čtvrti, tak vyskočil do vzduchu, přičemž sejmul pár neznámých Lum.
„Dávej pozor kde lítáš, nezdovřáku!“ hrozili mu zasažené Lumy pěstičkami velkými jako nedozrálé borůvky. Některé měli i takovou barvu. Shikamaru udělal oblouk a začal padat, jenže had se připlazil pod něj a čekal s otevřenou tlamou. Shikamaru hodil poslední kunai co u sebe měl, had bolestně zakvílel a Shikamaru skočil na jeho hlavu. Rychle se rozběhl po hadově podlouhlém těle a na konci znovu vyskočil k oknu ve svém bytě, které pro tyhle případy opevnil. Chytil se římsy, přelezl na parapet a už byl skoro uvitř, když ho had ocasem chytil za vestu. Shikamaru se chytil madel a natáhl všechny svaly, jenomže pro hada nebyl v síle soupeřem. Pořádně trhnul, až Shikamaru málem vytrhl rám, a vyzvedl Shikamara do vzduchu nad svou tlamu.
„Sedí,“ uslyšel ještě pěti-hlasně a potom se na pár vteřin proletěl. Za chvíli byl ve tmě.
„Ten jsme upletly před chvílí!“ křičeli na hada Lumy a pěstičkou ho praštili do čumák. Had jen protočil oči a odplazil se zpátky.
„Tak tohle je nejhorší chvíle mého života,“ pomyslel si a zavřel oči. Cítil, jak hadovi buší srdce hned vedle něj a cítil, jak se pomalu propadá hadovým krkem. V tom narazily jeho bosé nohy (o boty přišel, když ho had vytrhl okna) na něco měkkého a jemného, co se nepodobalo hadově žaludeční stěně. Otočil se.
„Ahooj,“ pozdravil Shormita a poťouchle se usmál. Shikamaru neměl slov.
„Coje?“ zeptal se drak, stále se usmíval. Shikamaru na něj dál koukal jako na idiota, ještě navíc bláznivýho. Shormita protočil oči.
„Chceš své přání odvolat?“ zeptal se naštvaně, že mu Shikamaru zkazil atmosféru. Shikamaru horoucně zakýval hlavou. Shormita se chvíli kroutil a potom vytáhl tlapu a luskl prsty.

Shikamaru se trhnutím probudil. Rychle se koukl na budík. Bylo 7:54.
„Uf... byl to jen sen...“ řekl a znovu si lehl. Ale rychle se zase posadil, měl v ruce dračí šupinu. Začalo mu být srdce a potil se po celém těle. Ještě chvíli na ní zíral a potom vyděšeně vyběhl ze svého pokoje.
„Shikamaru! Přijdeš pozdě do školy!“ vykřikla na něj máma. Shikamaru chvíli koukal a potom se s veselým pláčem rozběhl k ní a obejmul jí.
„Maminko! Mamiko moje!“ křičel a objímal jí.
„Zbláznil ses?“ ozvalo se za ním. Shikamaru se otočil.
„Tatínku!“ vykřikl a taky ho začal objímat. Ten se nechápavě podíval na svojí ženu, ale ta jen pokrčila rameny. Shikamaru vběhl do svého pokoje, rychle se oblíkl, popadl tašku a cestou do školy všem přál dobrý den a pěkné ráno. Ve škole seděl rovně, všem ve třídě mával, usmíval se, poskakoval, smál se a byl neuvěřitelně přátelský.
„Mno, sice těď vypadá jako idiot, ale rozhodně je přátelštější,“ pomyslel si Shormita a ve svém bločku škrtl jeho jméno. Potom se zarazil, měl vedle něj nakreslenou kytičku...

Shikamaru odhopkal domů a začal si balit, chtěl se vydat do kavárny poznávat nové lidi. V tom uviděl na zdi Shormitův stín.
„Co ode mě chceš?!“ naštval se. Shormita se zazubil.
„Chceš potkat někoho nového? Běž tam, kam bys šel, kdyby se tohle nikdy nestalo...“ řekl neurčitě a rozplynul se. Shikamaru chvíli koukal na místo, kde ještě před chvílí Shormita stál, potom popadl polštář a vyběhl na louku, kde opravdu našel nového přítele na celý jeho i její život... ale to už je zase jiné vyprávění...