Splněná přání 7. (Deidara, Druhá třetina)

„Já se bojím, un,“ řekl za rohem Deidei, když slyšel ostatní u televize, jak se hádají o popcorn.
„Neboj! Přece nejsi žádnej srab!“ uklidnil ho Shormita, „Hlavně na mě nemluv! Oni mě nevidí.“
„Dobře, un...“ vzdych Deidara a nadechl se, „Hej, kluci!“
„Pojď jsem, Deidaro! Péťa Čech to zvoral a lidi po něm hází rajčata! Je to švanda!“ ozval se zpátky Kisame. Deidara se nadechl a vešel dovnitř.
„Ahojky, un,“ řekl nervózně s rukama za sebou. Všichni čuměli jako puci až na Sasoriho, kterýmu se spustil tak prudký noseblead, že přepadl i s křeslem dozadu. Ale stejnak už to byl jenom duch, takže jediné, co na tom bylo viditelné, bylo spadnutí Sasoriho křesla.
„C-co to máš na hlavě?“ vykoktal ze sebe Hidan a ukázal na uši. Deidara se pousmál a párkrát jimi zastříhal.
„A mám i ocásek,“ řekl a bez rukou s ním mrsknul. Itachi, který to ani pořádně neviděl, se schovával za novinami. Potom se všichni kromě Itachiho, který o to nestál, Kisameho, který zase stál víc o Itachiho a Sasoriho, co se ještě nevzbudil, zvedli a šli Deidaru obdivovat.
„Bolí to?“ zeptal se Hidan a pořádne ho zatáhl za ocásek.
„JAŮ! Jo, a moc, debile!“ vykřikl Deidei a vytrhl mu ho z ruky.
„A tohle?“ Zeptal se a natáhl se pro uši ale Deidara rychle uskočil.
„Nech moje ouška! Je to dárek od Shormity, un!“ vykřikl.
„Šerý Predatak?! Ty ses mi hrabal ve věcech?!“ vykřikl naštvaně Hidan.
„Abys věděl tak to byl jen starej křáp!“ osočil se Deidara.
„COŽÉÉ!?! COS TO ŘEKL!?!“ rozeřval se Hidan a připravil si kosu s jasným úmyslem.
„PŘIPRAVÝM TĚ NEJDŘÍV O TEN OCAS VZADU A PAK I O TEN-“ běsnil Hidan, ale než stačil doříct, rozeřval se Pein.
„NIKDO TADY NEBUDE NIKOHO KLEŠTIT, KU... rnik už s váma!“ uklidnil se, když uviděl Konanin naštvaný pohled. Potom se rozhlídl po ostatních.
„Co je tady?! Nějakej debatní kroužek?! Rozchod!“ řekl a sám odešel. Ostatní taky odešli a Deidara si šťastně oddychl a odešel do svého pokoje. Shormita za ním.

„To dopadlo dobře, un!“ oddych si Deidei. Potom se na Shormitu otočil.
„Proč mi vlasně pomáháš? Mohl bys dělat spoustu jinejch věcí.“
„To sice jo, ale uklidnujě mě pocit, že jsem stvořil něco tak roztomilého a hezkého,“ řekl Shormík.
„Takže... mě bereš spíš jako svůj výtor?“ zeptal se Deidara trochu naštvaně. Shormita ležící na koberci přikývl.
„Přesně tak. jsem na sebe hrdý a kochám se pohledem na něco, co vzniklo mou tlapou.“
„To pro tebe nic nejsem?! Máš ty vůbec city, un?!“ naštval se Deidara.
„Je to tak, Deidaro,“ řekl, „nejsem člověk, tudíš nemám stejné myšlení a logiku. Promiň, ale už se to nezmění, vždycky jsem byl jen a jen sám a nepochopil jsem city vás smrtelníků,“ řekl úplně vážně a převalil se na záda, „i když... mám přítele...“ Deidara zvedl pozorně ouška, „můj dobrý přítel z dětství... Sorashi Karashi...“ Chvíli bylo ticho.
„Shorashi... Karashi... un?“ podivil se Deidei.
„Hehe. Je to můj nejlepší kámoš! Jako malí jsme spolu dělali blbosti, třeba jednou jsme Thorovi ukradli jeho kozlí spřežení a udělali jsme takovou bouřku že z toho vznikla potopa celé jedné planety. Přežil to jenom... Noe? Tak nějak se jmenoval. To bylo něco, a jednou jsme ukradli všechny kočky z paláce Bohyně Bastet, mihehehe! Měls vydět jak Bastet prskala, když je našla v pokoji Boha Slunce Ra! A jednou jsme v jednom paláci zasvěceném ohni zpřeházeli všechny ruce a vypadalo to, že se ta Bohyně rýpe v nose! Jé, to bylo mládí! To jsem byl takhle malej!“ ukázal Shormita v tlapách asi šedesát cenťáků, „a díky tomu nás nikdo nepodezříval! Byli jsme jen malincí bezbraní tvorečkové, kdo by nás podezříval, co?“
„To bych nečekal, že si tak... tak... veselej, un!“ podivil se Deidara a usmál se. Shormita se zakřenil.
„Nejsem veselej, nemám emoce, ty trotle!“ řekl, natáhnul kouř a rozplynul se. Deidara pokrčil rameny a sedl si ke svému pracovnímu stolu. Vzal do ruky kus jílu a v mžiku vymodeloval malou postavičku. Postavil jí na stůl před sebe a pozorně si jí prohlédl. Zamračil se a přidal jí trošku jílu do rozkroku.
„Tak, teď jsem to já, un“ pochválil si svůj výtvor. Potom znejistěl a přidal svojí sošce ocásek a ouška. Chvíli na svoje zpodobnění zíral, potom se pohladil do jílových vlasech a vystavil se na poličku vedle sbírky Bravo Girl.
„Shormita má pravdu. Musím se s tím smířit, mám co jsem chtěl, un.“

Byl letní blizardový večer a rezidenci osvětlovaly jen náhlé blesky, celé Akatsuki seděli na gauči a čuměli na televizi.
„Sázím na terminátora!“ vykřikl Kisame spocený napětím filmu.
„Kisame... to je Robokop,“ oznámil Zetsu potichu sedící na kraji gauče. Kisame se na něj naštvaně podíval.
„Mno jasně! A proč je tam teda tolik robotů, ty chytrej!?“ opáčil. Všichni se pleskli do čela. Zetsu nic neříkal, ale o Kisameho blbosti si mumla se svojí Černou polovinou. V tom blesk udeřil do antény a televize se vypla. Vlastně vypadl proud...
„Co se stalo?“
„Stojíš mi na noze!“
„Myslel jsem, že to byl tvůj xicht, kreténe!“
„ÁÁÁ! Někdo mi šáhl na zadek, un!“
„Kdo šáhl Konan na zadek?!“
„Ale Peine, já jsem tady...“
„To ječel Deidara!“
„Ehh... já to nebyl...“
„Ale jistě, Kotě, my ti věříme.“
„Hidane, nesnaž se vypadat důležitě a nemluv tak ironicky...“
„Kakuzu, víš co mi můžeš?!“
„Běžte někdo zkontrolovat anténu!“ rozvítil konečně Pein malou svíčku. Zetsu chytře seděl stále na svém místě na gauči, zatímco všichni ostatní byli umlácení a většina jich byla na zemi. Deidara proto, že zakopl o ležícího Kisameho, který jen tak náhodou ležel přímo pod Itachim, který stál a spal a Hidan ležel na zemi svázán Kakuzem a děsně se smál, že ho prej Kakuzu lochtá nitěmi.
„Někdo musí na střechu,“ oznámil znovu Pein. Ticho. „Nehlaste se hned všichni.“ naštval se a vytáhl krabičku sirek a jedné ulomil hlavičku.
„Berte si,“ řekl s nastavenou rukou. Všichni si vzali jednu sirku. Potom to museli opakovat, protože Kisame svojí hned zhltl a vymlouval se, že si myslel, že jim Pein nabýzel něco k jídlu. Hidan svou narážkou: „Jakoby nám někdy něco stravitelného dával...“ rozpoutal novou hádku. Ale za rekordní čas, jenom hodinu, si vytáhli nové sirky.
„Moje sirka je invalid,“ oznámil Zetsu, ale stejnak mu to bylo jedno. Hidan ulomil svojí sirku.
„Ne, MOJE sirka je invalid!“ řekl naštvaně, vlastě chtěl ven do deště, spadnout ze střechy a všechno to svést na Peina.
„MOJE sirka je invalid!“ přidal se Kisame, se svojí půlkou sirky, tu druhou snědl. Ten sice nechtěl nahoru, ale když se o něco hádali minimálně dva, musel se přidat, rád se hromadně pral.
„MOJE sirka je invalid!“ zaječel Tobi, mával svojí sirkou ve vzduchu a poskakoval.
„Tvoje sirka je celá, Tobi,“ oznámil Zetsu klidně. Tobi se podíval na svojí sirku.
„To znamená, že jsem prohrál?“ zeptal se Tobi se slzou v oku.
„TICHO!“ zařval Pein a vynutil si tak klid. Všichni se přestali prát, brečet nebo se koukat svému kolegovi na zadek.
„Vyřešíme to jako džentlmeni,“ řekl důrazně a rozhlédl se rineganem po ostatních.
„Takže... En-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky, čert vy-le-těl z e-le-ktri-ky. Bez klo-bou-ku bos-“
„To si děláš srandu Peine,“ ozval se Deidara. Pein zamrzl v půlce pohybu a zpražil ho pohledem.
„Co se ti na tom rozpočítavadlu nelíbí?!“ řekl chladným hlasem. Deidara se párkrát rozpačitě zasmál.
„Je to dětské rozpočítavadlo, un,“ řekl. Pein na něj chvíli strnule zíral, jsem tam mu tiklo levé oko. Za chvíli byl Deidara na střeše.
„Že já, blbec, nedržel hubu...“ pomyslel si. Deštník se mu ihned převrátil na ruby, tak ho zahodil a vyšplhal se nahoru. Našel tam jen kus zkrouceného drátu, co asi někdy býval anténou.
„Super...“ pomyslel si a chtěl se vrátit. Otočil se a... sála za ním postava... i v silném větru stála rovně (rozhodně rovněji než komín, který Kisamemu posloužil jako terč pro hru ''Hod Samehadou''), vlála za ní kápě a nebylo jí vydět do obličeje.
„Kdo si?!“ zakřičel, aby přehlušel skučící vítr. Postava nic neříkala, ale pomalu zvedla ruku a sundala si kapuci. V tom se Deidara vyděsil, ta postava měla kočičí uši a velké žluté oči.
„Kdo kurňa si, un?!“ zařval z plných plyc. Náhle se zablesklo a za postavou se z ničeho nic oběvilo plno dalších takových kočičích lidí. Když se za chvíli podruhé zablesklo byly všechny pryč.
„Co to , k sakru, by-“ řekl, když se do něj opřel vítr a srazil ho z můstku. Sjel po střeše a stačil se chytit okapu. Koukl se dolů přez rameno, bylo to opravdu vysoko. Chtěl se vyškrábat zpět, ale když vylezl jednou nohou nahoru, okap to nevydržel a prasknul...

„Deidaro! Deidaro není ti nic?“ probudilo Deidaru. Chtěl říct, že je všechno v poho, ale to by lhal. Měl ruku v sádře a i část chvostu byla zabalena do obvazů.
„Mysleli jsme, že si mtrvý, když si proletěl okolo okna,“ řekl Hidan. Všichni ostatní přitakali.
„Ještě že sis jenom zlomil ruku a pohmoždil pár obratlů,“ oddechl si Sasori i když ho nikdo neslyšel. Hned jím prošel Kisame.
„Bolí tě to?“ zeptalse soucitně. Deidarasi zlomeninu prohlédl.
„Ani ne, un,“ řekl a usmál se... stále mu ale hlavou probíhal obraz té postavy... kdo to mohl být?

Celý večer jen ležel s rozsvícenou lampičkou, měl neodbytný pocit, že vpokoji není sám, ale pokaždé, když když pokoj prohledal, nic ani nikoho nenašel. V noci ho probudil dotyk, něco se ho snažilo uchopit nebo zvednout. Okamžitě vstal, ale jediné, co se mu podařilo matně zahlédnout bylo to, že se něco mihlo v okně, ale to taky mohla být jen jeho fantazie. Ještě alespoň minutu zíral do prázdného pokoje s ušima napřímenýma, ale už nic neviděl, tak zase usnul...

Ráno přišel na snídani a jakmile přišel, propadla většina ostatních rozčílení. Deidei napřímil jedno ucho nahoru a druhé na křivo stejně jako obočí.
„Co se stalo?“ zeptal se. Všichni až na Zetsua, co zase jen tak seděl u rohu a Itachiho s Tobim, kteří nic nechápali, se znovu naštvali.
„To bys měl nejlíp vědět ty!“ bouchl Hidan pěstí do stolu, až se Tobi převrátil. Deidara stále jen koukal. Sasori zrovna prošel zdí a posadil se na svojí židli vedle mlčícího Zetsua.
„Přišel jsem o něco?“ zeptal se, ale nikdo mu neodpověděl ze dvou důvodů. Za prvé by by ho určitě ignorovali a za druhé ho neviděli ani neslyšeli.
„Co jsem udělal, un?“
„Nedělej, že si nic nepamatuješ! Včera si vyžral ledničku!“ zařval naštvaně Pein. Deidara vztyčil uši a ocas do vzduchu.
„Cože!? To není pravda, un!“
„Já jsem tě vyděl!“ vykřikl tentokrát Kisame. Deidara se zamračil.
„Nic jsem v noci nevyžral! Asi se ti něco zdálo, idiote!“ naštval se Deidara.
„Máš smůlu! Nikdo jinej tady nemá uši a ocas! Vyděl jsem to dost jasně!“
„Ale to nebyl Deidara!“ vykřikl Sasori, ale pak si uvědomil, že jen tak mluví do vzduchu a zase si sednul. Opřel si bradu do rukou a naštvaně se rozhlídl, když mu zrak padnul na Zetsua. Seděl hned vedle, past otevřenou jen trošku, na škvírku a svým svítivě žlutým okem koukal přímo na Sasoriho.
„Třeba to opravdu nebyl Deidara,“ řekl tiše. Všichni se přestali prát nebo válet po zemi a otočili se na něj.
„Jak ty to můžeš vědět?!“ vyjel po něm Hidan. Zetsu se narovnal a otevřel past víc.
„Někdo to vyděl, vy ignoranti ho neregistrujete,“ řekl neurčitě. Všichni na něj vyjevěně civěli.
„Čekáte, že vám řeknu víc? Mílíte se. Když ale začnete naslouchat, možná zjistíte, že tu nejsme jen my...“ řekl a pomalu vstal. Všichni jako sochy jen pomalu otáčeli hlavamy za odcházejícím Zetsuem. Po chvíli ticha rozbyl temnou atmosféru Kisame.
„Jednou jsem slyšel, že zdi mají uši...“ řekl ustrašeně a rychle se odšoural od zdí doprostřed pokoje.
„Koho myslíte, že tím myslel?“ zeptal se Itachi. Sasori prudce vstal od židle a začal řvát.
„Mě! Mě tím myslel! Ale měl pravdu, jste ignoranti!“ zařval naštvaně a odletěl pryč. Cestou zporážel všechen nábytek a všichni jen koukali, jak si cosi nevyditelného razí cestu přez obývák do kuchyně, a krabici mlíka, která sama vyletěla z lednice a postavila se na stůl venku na terase.
„Něco se tady doopravdy děje...“ ponamenal Kakuzu a všichni se pomalu odšourali do svých pokojů a snažili se přijít na to, co to asi bylo...

Deidara tentokrát večer usnul rychle, zaprvé neměl už ten pocit a za druhé toho moc nenaspal. Zalehl do postele a usnul. Zdál se mu hrozně divný sen, ani nepříjemný, ani příjemný, ale po celou jeho dobu se jakoby houpal nebo se s ním celý jeho fiktivní svět pořád třásl. Ale aspoň se mu dobře dýchalo, jako na čerstvém vzduchu. Uprostřed toho snu se někde z dálky ozval budík. Automaticky natáhl ruku, aby budík utišil, ale místo jeho plechového raního b******ta nahmtal...
„Chlupy? Ne, ne, to jsou vlasy... vlasy... jo, vlasy... a uši... vlasy a uši, un... VLASY A UŠI?!“ vykřikl a rychle se na svojí posteli posadil. V tom ztuhnul... jeho postel nesly čtyři holky, blonďatá s hnědýma, černovlasá s býlíma, hnědovlasá se žlutýma a fialovovlasá s černýma ušima a ocasem. Fialovovláska s červenou stuhou s rolničkou okolo krku, které právě prohrábl vlasy se na něj usmála svou roztomilou tlamičkou.
„Dobrý den,“ pozravila. Deidara jen s podiveným výrazem ve tváři zvedl na pozdrav ruku. Kočka se zasmála.
„Vy jste ťunťa,“ řekla a dál se věnovala svojí práci. Deidara se naklonil přez okraj a rychle si zase lehl doprostřed postele a pevně se jí chytil. Byl vysoko, opravdu vysoko, domečky pod ním vypadali jako krabičky od sirek. Kočky ho i s postelí nesly po obrovských modrých schodech, vedoucích do nebe. V tom jedna kočka škobrtla a celá postel se nahla. Deidara se pevně chytil matrace a zakousl se do polštáře. Křečovitě zavřel oči, aby nevyděl tu hloubku dole.

Mezitím v Akatsuki začal všední den.
„Tobi! Neházej po mě jogurtem!“
„To byl Kisame!“
„Mám v rukou Samehadu! Sváděj to na nikoho jiného!“
...
„Něco tu chybí...“ poznamenal Pein a utřel si jogurt z obličeje. Chvíli bylo ticho, všichni přemýšleli, co je špatně.
„Deidara,“ ozval se Zetsu a dál jedl. Všichni se na něho otočili.
„To byl hned můj druhý tip!“ ozval se Kisame, ale nikdo se ho nezeptal, co byl ten první. V tom ze stolu začalo všechno lítat na zem, něco rozmáčklo mlíko a bílé stopy přeběhly stůl až k Zetsuovi.
„Je pryč! Odnesly ho! Oni ho odnesly!“ začal Sasori křičet na Zetsua. Ten si strčil nabodnutý kus masa do pusy a pomalu a nerušeně ho rozžvíkal. Když polkl, otočil se na Sasoriho se znuděným výrazem.
„Já vím...“ řekl nevzrušeně a dál jedl.
„Jak... jak to víš?!!“ vykřikl Sasori.
„Vyděl jsem je... vyděl jsem je, jak ho odnesly na sever, když si pospíšíš, možná ho ještě chytíš. Jashinžel ti nemůžu pomoct, ale doufám že se ti to povede. Teď už běž, není moc času na zbyt...“
„Proč si je nezastavil?!“ vřískl Sasori naštvaně.
„Přemýšlej... já sám proti čtyřem polobohyním elementu... měl jsem šanci?“
„Uf... promiň, jsem jen trochu rozrušený...“
„Bež...“ řekl Zetsu a Sasori se rozletěl na sever. Všichni jen ohromeně čuměli na pár kapek mléka ve tvaru podrážky, které proletěli přez pokoj a rozplácly se na zdi.
„Co to, k***a, bylo?!“ vykřikl Hidan. Kisame se na něj otočil.
„Ty si ho nevyděl?“
„To teda, k***a, ne!“
„Ale... vždyť to byl-“
„Neměli bychom jim to ulechčovat, Kisame, nech si to pro sebe a Járu,“ řekl Zetsu a trochu se usmál. Kisame jen párkrát pokýval hlavou a šel se s tím svěřit svojí rybičce.

Deidara byl ovlečendo obrovského paláce plného koček. Všechny buď jen tak leženy nebo si hrály s klubky. Některé pili mléko a jenom pár sledovalo Deidarovu postel procházející chodbami se sametu. V tom ho konečně donesly před obrovské zlaté schody vedoucí k trůnu. Trůnu bohyně koček, Bastet.
„Nechť je Bastet pozdavena,“ poklonili se všechny čtyři kočky až k hebké podlaze. Bastet vstala z trůnu.
„Vy též, Naše kočičky. Máte to, co jsme hledaly?“ řekla Bastet hlasem, který nádherně zněl a svou jemností zbavoval v Deidarovi odpor k lidskému tělu s hlavou kočky. Pomalu vstal z postele.
„Ehh... dobrý den...“ řekl nejistě. Bastet se krátce a mile zasmála.
„Ty Náš malý kocourku. Vítáme tě u Nás, v Našem Kočičím království,“ řekla a několik koček zamňoukalo. Deidara se rozhlédl po nádherně vyzdobené síni. Bastet pokynula strážím.
„Odvěďte ho do Naší ložnice a dejte mu vhodné ošacení, potom začněte vystrojovat hostinu, všechny Kočky jsou na ní zvány,“ řekla. Stráž, tvořená dvěma velkýmy lvy, odvedla Deidaru do pokoje plného těch nejjemňejších polštářků a peřin. Byl sice dost vyděšený, ale Bastetin jemný hlas ho hodně uklidnil. Stále v hlavě slyšel jak řekla: „Ty Náš malý kocourku...“ Stráž mu podala sametové šaty.
„Máme Vás obléci či Vy sám se odíte?“ zeptala se stráž v úklonu.
„Dík, obleču se sám,“ řek a usmál se.
„Ať je dle Vaší vůle, Pane...“ řekla stráž a stále v úkloně pozadu opustila místnost. Deidara se svalil do jemných polštářů a začal se smát.
„Tak tomuhle se vopravdu říká štěstí...“

Mezitím v rezidenci Akatsuki pokračoval den, všichni seděli v obýváku a hrály šarády...
„Ne? Tak přemýšlejte! Jsem bohatej...“
„Jsi Rocketman?!“ vykřikl Tobi.
„NE! A ještě jednou se na to zeptáš a urvu ti hlavu!“ zařval Kakuzu.
„Jsem celkem starej ale vypadám mladě...“
„Em... jsi... Maikel Jackson?“ zeptal se Hidan. Kakuzu zavrtěl hlavou.
„Jsi Rocketgirl?!“ vyjekl Tobi a schytal pořádnou facku.
„Mno tak! To jste Idioti?! Já jsem přece já!!“
„Tak to mi nění jasný to: ''vypadám mladě'',“ řekl Hidan a rozesmál se. Kakuzu po něm skočil a za chvilku se prali. Kisame začal sákeřně kopat do toho, kdo byl blíž a za chvilku už proletěl obývákem, schodil květináč a vysklil okno.
„To si neumíte hrát tiše!“ vešla dovnitř Konan. Všichni se přestali prát a běželi jí pomoct jako džentlmeni. Nebylo divu, Konan byla těhotná už hodně dlouho.
„Přemýšleli jste vůbec o tom, kam zmyzel Deidara?“ zeptala se. Všichni začali krčit rameny.
„I kdyby jste to věděli, nemůžete za ním...“ řekl Zetsu a zase uzavřel past jen na jedno oko.
„Tak co máme podle tebe dělat, Pane chytrej?!“ naštval se Hidan a promnul si monokla.
„Zavolat do porodnice.“
„Deidara je v porodnici?!“ vyjekl Tobi a vyskočil, až se praštil o rám dveří.
„Ne, ale Konan tam bude muset,“ řekl. Pein i všichni ostatní se na Konan ohlédli. Konan zakývala hlavou.
„Díky, Zetsu. Sama bych to neřekla,“ začala se Konan červenat. Zetsu se pod pastí usmál, ale nikdo to nevyděl.
„Já vím...“