Psíma očima: Kapitola druhá - Série náhod vede vždycky k něčemu děsnýmu ^^

Černý pes si to pelášil co nejrychleji pryč od Orochimarova úkrytu a doufal, že ho nikdo nesleduje. Stále se ještě nemohl smířit s tím, že má místo rukou a nohou čtyři packy, ačkoliv jejich používání mu už docela šlo. Sekl sebou o zem zatím jen párkrát.
Zem pod jeho packami ubíhala rychle a brzo se dostal na nějakou, jemu neznámou, cestu. Zastavil se a zavětřil, v téhle psí podobě měl velice dobrý čich.
Nikde nikdo...někdo tudy projížděl, ale už je to nějaká chvíle...fajn.
Rozběhl se po cestě vpřed a už se neohlížel. Za monotóního ťapkání přemýšlel, jak asi tenhle drobný problém velikosti Sakuřina čela vyřeší.

Po další dlooouhé chvíli se dostal až k – na jeho vkus v téhle podobě až příliš – obrovské vstupní bráně...do Konohy.
U všech slepejch Uchihů, jak jsem se dostal zrovna SEM? Zakňučel v duchu. Pak svěsil hlavu, sklopil uši a s čumákem pomalu až u země se začal opatrně plížit vpřed.
Co mi zbývá.
Jako první si toulavého černého psa všimla vstupní hlídka, přesněji Izumo a Kotetsu, dva chuuninové rozvalující se ve strážní boudě.
„Hej, hej,“ začal Izumo nepokrytě šťouchat do svého chrápajícího parťáka, když si všiml té na první pohled zablešené věci, „koukej!“
Sasuke se zarazil a obrátil na ně zrak uhlově černých očí. Kotetsu se probral a nechápavě na černého psa zamžoural.
„He? Tos mě budil jen kvůli tomu psisku?“ protestoval okamžitě. Izumo se podivně zašklebil. Sasuke vůbec nechápal, o co mu šlo, ale nepobral dostatek rozumu, aby se rychle vypařil, tudíž zůstal stát, špicloval uši a čekal na nějakou inteligentní řečičku, kterou můžou vyprodukovat jen tihle dva.
„Aha, už chápu!“ vykřikl najednou Kotetsu a v příští chvíli se vyřítil za Sasukem. Ten na okamžik nechápavě zíral s očima dokořán, než mu konečně něco vzadu v hlavě secvaklo a on vyrazil jak šílenec do nitra Konohy.
Kotetsu se zastavil a zůstal spokojeně hledět do dálky, na zvířený obláček prachu.
„Jo, to byl obyčejnej pes.“

Sasuke se zastavil o mnoho bloků dál, kde si bezostyšně lehl na zem a zůstal ležet a fuňel na všechno okolo. Na okamžik se vážně lekl.
Ti pitomci, vztekal se a navenek vypadal jako pes, co nepřívětivě vrčí na okolí. To ale nevěděl, že všem jeho neštěstím ještě není zdaleka konec.

Jak se blížilo poledne, Konohou se samozřejmě šířila vůně vařených obědů a právě v tu chvíli Sasuke náhle proklínal jakoukoliv výhodu dobrého čichu psí podoby. Raději šel co nejdál od všech ulic, kde to vonělo až příliš. Posadil se se svěšenýma ušima u jednoho blíže nejmenovaného podniku a potichu zakňučel. Co by teď dal za to brejlounovo maniakální hraní si na paní kuchyně a vyvařování všeho možnýho i nemožnýho z přísad, jaké raději ani nechtěl znát? Popravdě? VŠECHNO!
Zůstal takhle řádnou chvíli, než si všiml něčeho jasně oranžového na obzoru. Hlady se mu klížily zraky, ale tu zářivou oranžovou ještě pořád dobře rozeznal od příšerného, bílého, oprýskaného okolí...a navíc, ty pronikavě blonďaté vlasy....nemohl to být...?
„Naruto?“
Sasuke si však nenadšeně uvědomil, že jediné, co mohl, bylo vyštěkávat abecedu.
„Sakra! Až se vrátím do normálu...spálím Kabutovi culíček!“ Věděl, jak si na něm čtyřočko zakládá a jak si ho, když si myslí, že se nikdo nedivá, neustále upravuje. Zastavil se těsně před Narutem.
„Hej, Naruto.“
Blonďák se zadíval modrýma očima dolů pod něj a chvíli se s černým psem hleděli o očí. Pak se náhle narovnal a pokračoval bez zájmu v cestě dál.
„Hej, Naurto! To mě jako nepoznáváš? Ale, jak bys mě taky mohl poznat, když jsem teďka jak zablešená černa bestie...sakra!“ Vztekal se černovlásek v psí podobě a odevzdaně ťapkal za Narutem. Ten se jen stále ohlížel po tom psisku za ním.
„Hele, nechceš sledovat někoho jinýho, dattebayo?“ zaprosil blonďák.
„Ne, pako,“ štěkl Sasuke neústupně.
„Ty hele, někoho mi tímhle odsekáváním...vlastně odštěkáváním...nebo...ne, to je jedno. Prostě mi tím někoho připomínáš. Sice nevím, co na mě štěkáš, ale ten tón je úplně stejnej, dattebayo!“
„Jo, to jsem totiž já, Sasuke, za kterým se ženeš jak vůl už pár měsíců!“
„Možná...“
„Vážně jsem zvědavej, na co chytrýho zase přijdeš.“
„..už vím! Jsi jeden z Kakashiho ninja psů a ztratil ses!“
Sasuke bezděčně zavrčel. „Moc vtipné.“
Naruto se na něj zamračeně ohlédl. „Myslím, že to mělo být ne...“
Černosrstnatec si povzdychl. „Fajn, vzdávám to. Říkej si, co chceš.“

„Jeden rámen s vepřovým!“ řekl Naruto okamžitě, když konečně došel – a s ním i v patách černý pes – k jeho milovanému Ichiraku Ramen. Za chvíli už před ním stála plná miska a Naruto si nadšeně bral hůlky. Sasuke na něj závistivě hleděl. A ten pohled byl zřejmě horší než rentgen, jelikož se po něm Naruto co chvíli ohlížel.
„Ne. To je MŮJ rámen!“
„Vždyť jsem nic neřekl! A taky by to bylo jedno, protože ty neumíš psinšťinou.“ Sasuke ho dál rentgenoval očima a když ani to nepomáhalo, bezohledně si vyskočil na židličku vedle Naruta, položil přední packy na pult a snažil se imitovat Narutovy pohyby. O zaktivování Sharinganu se raději ani nepokoušel.
Naruto už ten chtivý pohled dvou černých očí nemohl vydržet.
„To mě to vážně nechceš nechat sníst?“
„Ne, opravdu nechci.“
„Vsadím se, že teď vím naprosto přesně, cos říkal.“
„To doufám.“
Naruto se zamračil, když přemýšlel a tiše si při tom mumlal.
„Aaa...obyčejnej hloupej pes...stejně mě neposlechne, tak proč ne...“
Sasuke zvedl hlavu. Co si to tam proboha vykládá?
„Táákže! Pokud mě necháš sníst tuhle misku, koupím ti taky jednu!“
Sasukemu se na okamžik nepokrytě rozzářily oči. Vzápětí seskočil ze židle, a lehl si na zem vedle té Narutovy. Ten jen ohromeně zíral.
„Já totiž nejsem obyčejnej, blbej pes, Naruto. A ty mi teď dlužíš rámen.“

Sasuke se ještě pokoušel sesrknout poslední nudli, když Naruto s pláčem platil o misku víc, než měl. Pak si stoupl naproti sedícímu černému psu, který se vypočítavě usmíval.
„Tenhle pohled znám. Ale už nevím, odkud...“
„Někdy jsem docela rád, že to nevíš,“ poznamenal Sasuke a postavil se a zašvihal ocasem. Naruto na něj zmučeně pohlédl.
„Já si tě domů vzít nehodlám.“
V Sasukem hrklo. K Narutovi domů...ne! To ani omylem! (Ha, Srandýšku, že při tom „V Sasukem hrklo“ jsi myslela přesně to, co si myslím, že sis myslela? xD) Zhrozeně si představil hromady nevypraného oblečení...třebaže žil v Uchihovským velkým sídlíčku pěkně sám a mohl se rozvalovat, kde se mu zachtělo, rozhodně měl neustále nutkání oprašovat všude prach a prát si.
„Ani náhodou! Ne! Nikdy!“ Pořád mu nějak nedošlo, že Naruto řekl nehodlám.
„Fakt, ne, promiň,“ omlouval se Naruto na psíkovu rozjařenou reakci.
„Ale možná...mám to!“ Než stačil Sasuke vůbec něco zaštěkat, vzal ho Naruto ze země („Páni, ty na to nevypadáš, ale vážíš aspoň tunu!“ - „Vrrr!“) a rozběhl se s ním vstříc konožským ulicím.

Už se připozdívalo, když Naruto konečně dotáhl Sasukeho k určenému místu. Ten si dům na chvíli měřil pohledem a snažil se vzpomenout, kdo tady asi bydlí. Naruto mezitím zvonil na zvonek a maniakálně bušil do dveří. Zrovna, když se je zřejmě chystal vyrazit se otevřely a na prahu stála rozlícená růžovovláska.
„NARUTO! Buď rád, že rodiče nejsou doma, nebo by s tebou byl ámen!“
„Sa-Sakura-chan!“ Naruto raději o krok zacouval a pak posunul blíž vyděšeného černého psa, který se okamžitě snažil nahodit normální, nepřístupný výraz.
„J-j-já...omlouvám se...“
To už ale Sakura jeho omluvu nevnímala. Ohromeně zírala na černého psa, který stál před ní.
„To je tvůj pes?“ podivila se.
„Ne, ale snědl mi misku rámenu,“ postěžoval si Naruto.
„Ne, nesnědl. Za to si můžeš sám,“ štěkl na ně Sasuke nevrle.
„Jéé, to bylo skoro, jakoby ti odpovídal!“ zazářila Sakura..
„Taky se mi zdá...navíc ne poprvý. A -“ Sasuke na něj hodil nevraživý pohled.
„He-hej...Naruto...vidíš ten výraz?“
„Jo, takhle se na mě tváří celej den. Pořád mi tím někoho připomíná.“
„Jasněže ti někoho připomíná! Vždyť se tváří jako Sasuke!“
Naruto se na psa s podivením zadíval. Sasuke se zavrtěl, cítil se trochu nesvůj, když byl v téhle podobě. Pak na něj výhružně vycenil tsáky.
„Jo, úplně jako Sasuke, dattebayo!“
„Můžu...si ho nechat?“
„Eh?“ ozval se Sasuke. „Já nejsem věc!“
„Jasněže, zrovna jsem hledal někoho, komu bych ho dal.“
„Ehm...“
„Tak to já si ho ráda vezmu! A už pro něj mám i jméno! Když se mu tak hrozně podobáš, tak budeš Sasuke!“
„No, aspoň budu vědět, o kom mluvíte – moment, já NEJSEM věc!“
„Tak dohodnuto...tak já jdu zase do Ichiraku, mám ještě hlad, ale bál jsem se, že by chtěl ten pes – teda, Sasule – další misku,“ prohlásil Naruto a otočil se k odchodu.
„Podvodníku,“ zavrčel na něj Sasuke. Toho už se ale Sasukeho ujmula Sakura.
„Tak póóójď, jsi celej špinavej, musím tě aspoň umýt, aby mi mamka povolila tě mít doma,“ Sakura doslova zářila, když táhla Sasukeho dovnitř domu. Ten jen vyděšeně kňučel.
„Krucinál, už v život nesáhnu na nic, co Kabuto zkoumá. Nikdy! Nikdy! Já chci zpátkyyy!“