Alone…

Sama. Navždy sama. Chtěla bych vědět, kdo by tohle podstoupil. Byla, jsem a budu sama. Napořád. Ptáte se proč? Na to není odpověď… Vždycky to tak bylo. A mě to vlastně ani nevadilo. Proč? Vyhovovalo mi to. Nikdo mě o nic nežádal, nikdo mě neotravoval. Měla jsem podobnou povahu jako vlk. Byla jsem samotářská, mise jsem plnila výhradně sama. Pokud jsem byla donucena pracovat v kolektivu, ani jednou jsem se neozvala. Nikdy mě nic moc nezajímalo, ale u jedné věci jsem vydržela dlouho. To bylo psaní. Vždy jsem po večerech psala povídky. Bylo mi jedno jaké budou, hlavně že jsem psala. Jediný problém byl, že si je nikdo nemohl přečíst. Neměla jsem rodinu ani přátele. Proto jsem ty povídky po několika dnech pálila. Bílé, popsané papíry černaly a měnily se na popel. S každým papírem odešla další moje část. Ale zase vždy s každou novou povídkou se ta moje část rodila znova. Ani jednou mě ale nenapadlo, proč to dělám. Teď však vím, proč jsem to dělala. Utíkala jsem do svého světa. Do světa, kde jsem byla sama, ale kde byli i mí přátelé a rodina. Postupem času jsem si přátele začala získávat. Šlo to těžce, protože každý mě měl za tu divnou holku. Vždy jsem pro každého byla tou tajemnou osobou, která nikdy nedala nic najevo. Dokonce i když jsem musela zabít, ani jsem nemrkla. Možná jsem měla. Všechny pocity jsem utápěla v sobě. Nikdy jsem nic nedala znát.
Proč bych měla?
To jsem si tehdy říkala. Ale teď vím, že jsem je měla dát najevo. I přes to všechno jsem získala několik přátel. Ano, bylo jich málo, ale zato opravdových. Oni mě pomalu začali vytrhávat z toho samotářského světa a já se jim podvolila. Možná, že jsem neměla. Možná, že kdybych ty přátele neměla, bylo by to pro mě jednoduší.
Ale přátelé jsou důležití, řekla mi jednou moje dávná přítelkyně. Nejspíš ano, ale ne pro osobu, jako jsem já. Vždy jsem hledala odpověď, proč jsou ti přátelé tak důležití. Dnes jsem tu odpověď našla. Vždy podpoří a obětují svůj čas jen proto, aby mohli poradit, pomoci nebo jen potěšit slovem. Tohle dělají jen ti opravdoví přátelé. Rozdíl mezi mými přáteli a mezi těmi ostatními je, že mí přátelé nikdy tohle neudělali. Když jsem dostala rozkaz, zabij, zabila jsem. Nedala jsem své pocity najevo, ale v hloubi duše jsem věděla, že před svými přáteli to najevo dám. A taky jsem dala. Po každé vykonané vraždě. Oni mě ale nikdy neutěšili, nikdy mě nepodpořili. Nakonec mi zbyla jen moje nejlepší kamarádka. Ale i ta po několika měsících odešla. Teď, se srdcem plným bolest a s duší naplněnou zármutkem, opouštím ten svět, kde jsem se svými přáteli, kteří se mi měli stát i rodinou a navracím se do toho starého samotářského světa.
Přátelé přicházejí a zase odcházejí, uvědom si to.
Tohle mi právě řekla má takzvaná nejlepší kamarádka. Tím mi zabodla pomyslnou dýku do srdce a já jsem se opět musela stáhnout do svého pravého světa.
Vypadalo to, že mi všichni naznačují jednu a tu samou věc.
Sem nepatříš, táhni.
Dobře, když tedy mezi ně nepatřím, tak ať.
Neměla jsem se stát kunoichi. Nikdy…
I přes to, že podle nich nemám žádné city, cítím bolest. Nesnesu pomyšlení, že se zase budu muset vrátit do toho světa, odkud jsem přišla. Ale já své city a duši neposlechla a vrátila. Opět žiju samotářským životem. Teď už se ale k psaní nevracím. Tentokrát pálím vše, co jsem doposud napsala a nechala, aby si to jednou mohl někdo z mých přátel přečíst. S každým papírem tedy odchází část mé duše a tentokrát se již nikdy nevrátí. Nechci aby se vracela. Uzamknu své city na dno duše a nikdy je nenechám, aby vypluly na povrch. Již nikdy více. Již nikdy více nechci zažít tuto bolest.
Už nikdy se nenechám vytrhnout z tohoto světa…