Papačka11 aneb Někdo, kdo tě má rád

Hned jak jsem znovu zachytila Černého, začala jsem mu nadávat, že jestli to udělá ještě jednou, budu se zlobit. Smál se, že mu prý nic neudělám, protože jsem oproti němu slaboučká a moje bezvýznamná existence ho prý nezajímá. To mě dost rozesmutnilo, jsem vážně děsně slabá. Chvíli nikdo nic neříkal, ale potom mi Černý slíbil, že mi aspoň trošku pomůže zlepšit moje dovednosti...

Jsem na rozlehlé louce, koukám okolo sebe, čekám, co mi řekne.
„Tak Bílá, slíbil jsem, že tě něčemu přiučím, ale potřebuju na tebe dolížet z jiného úhlu,“ řekl a zazubil se. Nechápala jsem, o comu jde. V tom mě děsně začalo bolet tělo a chtělo se mi brečet a řvát bolestí. Ale ani jedno jsem nestihla, za pár vteřin přede mnou stál...
„Jsme rozdělení, aspoň prozatím... tvůj dnešní úkol je chytání ovcí,“ řekl a ukázal na houf oveček. Byl černý jako tehdy, když jsem ho poprvé viděla, ale měl po sobě stále bílé tečky. Ostatně stejně jako já ty černé.
„Chyť jich několik a já tě budu sledovat, vyostříš si smysly a budeš rychleji běhat.“
„Chápu, Černý, ale alespoň mi pro začátek ukaž, jak na to,“ řekla jsem a čekala. Černý se rozhlédl po ovcích a potom se chvíli soustředil na jednu z nich. Přikrčil se k zemi a opatrně se prodíral trávou. Když byl kousek od jedné z nich, všimla si ho a začala utíkat. Všechny ostatní za ní. Černý vyskočil a zamněřil se na poslední jehně. Jednoduše k němu doběhl a chytil ho za krk. Přinesl ho v drápech ke mně.
„A co mám dělat teď? Zardousit? Podříznout? Zakousnout? Probodat nohy? Nebo snad...“ pohladil ho drápem po bradě, „zabít pohledem do očí?“ Chtěla jsem mu říct, aby ho nechal běžet, ale zbavil mě hlasu. Potom se usmál.
„Neudělám ani jedno, jehněčí mi nechutná,“ řekl a hrubě jehně zahodil.
„Teď jě řada na tobě. Dělej co umíš!“ řekl a vyskočil si na seník. Příjemně se uvelebil na břicho a sledoval mě. Vyběhla jsem proti jehňatům, ale okamžitě se všechna rozutekla...
O hodně dlouho později...
„Ovce jsou možná neinteligentní, ale nejsou to blbečci, když se blíží nebezpečí, utečou a nebudou jen blbě čumět a čekat, až je chytíš,“ řekl Černý po mém dalším nezdařeném výpadu. Naštvaně jsem se otočila, ale než jsem mu stačila říct, aby mi do toho nekecal, znovu mě zbavil hlasu.
„Máš velkou sílu, nauč se ji používat i když ji zrovna nepotřebuješ,“ řekl a propustil mě. Vzpoměla jsem si na ty nehodičky a bála se použít mojí ''Flover-Power''. Ale co naplat, musela jsem to alespoň zkusit. Znovu jsem se rozběhla proti stádu a když se začaly rozbíhat, zahradila jsem jim pralesem cestu. Zmateně běhaly sem a tam a už bylo jednoduché uzavřít pralesový kruh a pochytat jich pár uvnitř. Černý se usmál a zastřihal ušima (To jsem vám možná zapomněla říct, Černý má kočičí uši... tedy netopýří, je to Démon Tmy).
„Dobrá práce, příště tě naučím, jak správně použít tu sílu,“ řekl a znovu se se mnou spojil. Znovu to bolelo, ale ne tolik.
„A... neviděla si nějak moc dlouho Shikamara.“ zašuškal se potměšile. Málem se mi zastavilo srdce. Vyběhla jsem domů obovskou rychlostí, otevřela dveře a... vyrazila Shikamarovi pekáč se sušenkami.
„Pozor! Lítáš jak střelená,“ řekl a chtěl začít sušenky sbírat, ale obejmula jsem ho s uslzenýma očima.
„Shikamaru-dana! Já se tak bála!“ vzlykala jsem. Odpovědí mi byl nechápavý pohled. Potom se usmál.
„Taky jsem měl strach. Kde jsi byla celý den?“ zeptal se a konečně začal sbírat pečivo ze země.
„Ehh... na louce...“
„To bych možná poznal podle těch špinavých kalhot... běž se umýt a šup do postele! Víš ty vůbec, kolik je hodin?“ pohrozil prstem a ukázal mi pokoj. Mno, aspoň že je v pořádku...