Příběh dítěte lásky 2- Odpovědi- 6. kapitola

Setkání plné paniky

,,Takže už jsme u cíle.'' řekl si sám pro sebe Shino, když jsem jemu a Hinatě pověděla své náhlé zjištění. Bylo více než krizové, že se člen Akatsuki pohyboval jen pár hodin od Konohy.
,,Co uděláme teď?'' zeptala se Hinata.
,,Nejprve musíme zjitit, jestli je tam doopravdy jejich skrýš a nebo tudy jenom prochází.'' To byla pro Hinatu jasná výzva a hned zapla svůj Byakugan.
Chvíli se dívala směrem k němu a pak se otočila zpět na nás: ,,V jejich okolí žádná větší skrýš není.''
,,Toho jsem se obávala,'' svraštila jsem obočí, ,,budeme je muset obejít. Poté zachytíme jejich stopu a brouci nás zavedou až k jejich sídlu.'' Podívala jsem se jim do očí, abych se ujistila, že mi rozumí. Jejich odhodlané pohledy mě přesvědčily, že jsou připraveni vyrazit. Vztala jsem a začala jsem si do vlasů dávat hůlky.
,,Tentokrát půjdeme všichni spolu, bylo by nesmyslné, kdyby jsme se pohybovali rozděleně.'' I oni vztali a přešli ke mě.
,,Použiješ opět své jutsu?'' zeptal se mě Shino.
,,Ne,'' zavrtěla jsem hlavou, ,,bylo by to nepraktické a sebralo by mi to hodně čakry.''
,,Jdeme.''

Dávali jsme si dobrý pozor, aby jsme se cestou drželi v bezpečné vzdálenosti od Hoshigaki Kisameho. Naneštěstí, jediná schůdná cesta byla právě v jeho blízkosti.
,,Hinato, nevidíš něco podezdřelého?'' ujišťovala jsem se znovu. Byla jsem víc než dost nervózní. Ano, nebylo možné aby nás jen tak zpozoroval, ale všechna ta opatrnost při plížení mě stresovala.
,,No?'' Bylo by zcela oprávněné, kdyby Hinata byla z mého věčného vyptávání celkem dost otrávená. Ale ona mi vždy klidně odpověděla, že žádné nebezpečí nehrozí. Šli jsme úzkou lesní cestičkou, asi tak půlkilometru od trasy Hoshigaki Kisameho. Podle Hinaty šel směrem na západ, takže úplně jinam než my.
,,Co?'' řekl z ničeho nic Shino. Všichni jsme se naráz zastavili. Asi tři vteřiny se nic nedělo, ale já cítila, že tohle není dobré. Když jsem se chtěla zeptat co se stalo, nemohla jsem. Nemohla jsem ani vykročit, ani pohnout rukou. V mozku se mi spustila panika. Co se to stalo??
,,Počkejte...'' Cizí hlas se zničeho nic ozval za našimi zády. Slyšela jsem, jak mi srdce hlasitě bije a byla jsem si jistá, že všichni okolo to musí slyšet. Ten člověk nám pomocí nějakého jutsu znemožnil pohybovat všemi svaly. Ovšem na mě si jen tak nepříjde. Bleskově jsem zasáhla na místo, odkud jsem slyšela jeho hlas. Ale místo mysli tam nic nebylo. Kdybych mohla, tak bych překvapením zamrkala. Zkusila jsem to znovu a výsledek stejný. Třeba už odešel, pomyslela jsem si. Když jsem uslyšela tiché pokašlávání bylo mi jasné, že tu je. Ale o to míň mi bylo jasné, proč ho nemůžu napadnout. Čakra je samozdřejmě i v mysli a takže ten kdo má čakru má i mysl. A že tenhle chlapík má čakru o tom jsem nepochybovala. Ne, nikdo by ji nedokázal takhle potlačit.
,,Hinato, koukni se po něm.'' poslala jsem do Hinatiny hlavy. Modlila jsem se, aby Byakugan šel. Naštěstí se mi zanedlouho dostalo odpovědi.
,,Je tam, stojí necelé dva metry za námi.'' Tak to bylo jasné. Ten muž neznámo jak potlačil veškerou svoji čakru. Normální člověk by v tomto stavu byl už mrtvý, ale on tu očividně byl. Zjevně to byla nějaká jeho specifická vlasnost, něco jako kekkei genkai.
Další dvě minuty jsme tam stáli beze změny, neznámý muž byl pořád za námi a mlčky a nehybně nás pozoroval. Když jsem jako každou minutu kontrolovala mysli Hinaty a Shina, zjistila jsem od Hinaty zarážející skutečnost.
,,Další člověk se blíží.'' přečetla jsem si v její hlavě. To nebylo dobré, jestli dojde k boji tak naše situace bude zase o něco těžší. Ale na druhou stranu budeme moct dělat něco jiného, než jen koukat dopředu. Ale co když ten člověk... Napadl mě jeden z možných scénářů, který by se nám zrovna moc nehodil. Co když to je...
,,Jsem tu.'' Moje myšlení rázem zamrzlo. Nebylo pochyb, že moje obavy se naplnili. Přímo před nás doskočil vysoký muž modré pleti s velkým mečem na zádech, oblečený v plášti Akatsuki. Před námi stál Hoshigaki Kisame. Ze všech sil jsem se snažila pohnout svaly okolo očí, abych vytvořila aspoň pohled plný vzdoru. Ovšem ani moje snaha nedala svaly do pohybu. Kisame si nás všechny prohlídl.
,,Džíš je tu už dlouho.''
,,To je jedno.'' Hlas muže stojícího za námi zněl zvláštně ponuře, až nemocně. Bylo vidět, že účelem této věty byl vzdor Kisamemu.
,,Pusť je už, jinak s nimi nebude žádný boj.'' řekl Kisame a prošel mezi mnou a Shinem.
,,Kai.'' řekl muž a já jsem cítila, jak se všechny mé svaly nadpozemsky uvolnily. Nebyla jsem schopná se rychle zfázovat, a tak jsem nemotorně padla na kolena. Chvíli jsem se rozdýchávala a když jsem si uvědomila, že za námi stojí nebezpečný zločinci, vystřelila jsem zpět na nohy. Znovu jsem viděla vysokou postavu Hoshigaki Kisameho a vedle něj menšího člověka. Muž, který nás uvrhl do svého jutsu, měl kratší husté hnědé vlasy, zelené oči a plášť Akatsuki. Bylo jasné, že oba naši nepřátelé jsou víc než silní ninjové. Ve chvíli, když jsem začínala litovat, že jsme vybrali právě tuto cestu, se Hinata a Shino zvedali. Kisame se vyzívavě smál a ten druhý muž se na nás díval pohledem napůl zabíjejícím a napůl smutným. Na jeho tváři se skvěl prázdný výraz, žádný úsměv ani škleb, prostě nic. Jako by byl chodící mrtvola. Ale mrtvola s nádherným nádechem. Byl krásný, to ano. Byl dokonce moc krásný. Ale... Ale takový mrtvý... Mrtvá krása, to je ono.
,,Kdo bude bojovat se mnou?'' zeptal se Kisame.
,,My.'' odpověděl Shino bez rozmyšlení. Chvíli jsem nechápala co tím myslí, ale když na něj Hinata kývla a oba se na mě podívali pohledem 'toho-zmákneme-my' věděla jsem, že toto je jejich souboj.
,,Jo, jdu na toho druhýho.'' mrkla jsem na ně. Oba zároveň vyběhli dál po cestě a Kisame s úsměvem za nimi. Zůstala jsem tu jenom já a neznámý člen Akatsuki. Chvíli bylo ticho, oba jsme stáli a beze slov na sebe koukali. Pak mě ale zmohla zvědavost.
,,Jak jsi to udělal? Jak jsi potlačil naprosto všechnu svoji čakru?''
,,Moje kekkei genkai.'' V tom případě mi to bylo jasné.
,,A to, že jsi o nás věděl, je také vlastnost tvého kekkei genkai?''
,,Ano.'' Sklopila jsem zrak k zemi, abych si to v hlavě všechno uspořádala.
,,Použila jsi na mě své kekkei genkai.'' řekl. Nečekala jsem, že i se bude ptát.
,,Jo.'' Měla jsem za to, že bude v debatě pokračovat, ale on znovu mlčel. Byl čas začít. Začala jsem dělat složité pečetě. Zatím co já jsem dělala pečetě, on tam stál a díval se na mě. Jen se díval, nic nedělal. Jeho nečinností jsem se nenechala rušit a pokračovala jsem v soustředění.
A když konečně byly všechny pečetě hotové, mohla jsem slavnostně říct: ,,Soraton: Misairu.''