Elitní Ninja II - Sedm let [1]

Takže, pokračování Elitního Ninjy. Děj se odehrává o sedm let později. Užijte si to!

Zek byl uprostřed hořícího domu. Všude byla krev a uprostřed na podlaze ležela žena. Zek stál nad ní a sledoval jí s odstupem. V ruce držel zakrvácený kunai. Pustil ho na zem a překročil ženu. Celý dům se rozpadal. Ze stropu, odpadávaly dřevěné trámy, ale Zek si toho nevšímal. Podíval se do zrcadla, které bylo na zdi za ženou. Čekal, že uvidí svůj obličej, ale místo toho, zůstal stát v šoku. V zrcadle se na něho koukal úplně někdo jiný. Měl dlouhé a křivé zuby a podlité oči. Jeho dlouhé husté vlasy mu trčeli do obličeje, takže nehezky šilhal. Zek byl ze svého vzhledu tak v šoku, že se nevšiml, že na něho právě letí trám. Zasáhl ho do hlavy a Zek se svalil na zem.

V tu samou chvílí se Zek posadil na posteli. Hluboce dýchal a hodně se potil.
„Ten obličej... To je on...“ opakoval si. Zvedl se z postele a pomalým krokem přešel do koupelny. Chtěl se přesvědčit, jestli to byl vážně sen. Podíval se do zrcadla a uviděl sebe. Patnáctiletého kluka s hnědými oči i vlasy. Hodně se potil a vypadal na pokraji zhroucení. Jeho chomáčky mokrých vlasů, se mu lepily na čelo. Zek si opláchl obličej a vlezl si zpátky do postele. Nemohl však znovu usnout. Zvedl se z postele a vyšel z pokoje. Zaslepilo ho světlo. Zek si zakryl oči, než si na něj zvykl. Rozhlédl se. Byl v místnosti s velikým stolem. Kromě něho tam byl ještě někdo.
„Ahoj Zeku. Taky nemůžeš usnout?“ řekla dotyčná osoba. Zek neodpověděl, pouze si sedl naproti němu.
„Hmm? Nebavíš se, se mnou?“ zajímal se.
„Nemám o čem, Kabuto.“ odbyl ho Zek.
„Aha. Jsem pro tebe příliš bezcenný, aby ses se mnou bavil, že?“ řekl mu Kabuto. V jeho hlase byla slyšet nenávist. Zek si toho všiml a podíval se mu do očí.
„To jsi řekl ty. Mimochodem, už je tady něco k jídlu?“ zeptal se ho, protože si právě uvědomil, že má hlad.
„Ne, bohužel. Jestli máš vážně takový hlad, můžeš v jezeře zkusit chytit nějaký ryby.“ poradil mu Kabuto, už zase svým obvyklým hlasem.
„Fajn.“ souhlasil Zek a vrátil se do svého pokoje. Kabuto se koukal, jak se za ním zavřely dveře. Když se Zek vrátil, Kabuto už byl pryč. Zek měl na sobě oblečení, ve kterém chodíval normálně. Od shora, až dolů byl celý v černém včetně černého pláště. Přes hlavu si natáhl kápi a vyšel ven. Prošel skrz jezerní skrýš a po hladině došel na své oblíbené místo ke břehu. Rostl tam veliký a starý strom, který obklopovalo křoví.
„Dneska je zima.“ říkal si a hledal dřevo, aby mohl rozdělat oheň. Neuběhlo ani patnáct minut a už si pochutnával na rybě. V tom ho však vyrušili cizí kroky. Zek přestal jíst a podíval se tím směrem. Bylo slyšet pouze ticho.
„Kdo je tam?“ zeptal se Zek a zvedl se. Po chvíli vylezl z křoví malý kluk. Zek vytřeštil oči.
„Co tu děláš v tuhle dobu? Měl bys bejt doma v posteli!“ vyjel na něj Zek.
„Omlouvám se, pane. Ale já a má rodina nemáme co jíst a tak jsem šel najít něco k jídlu. Sem mě dovedla vůně ryb.“ řekl kluk a ukázal na ohniště. Zek hned pochopil.
„Tyhle ještě nejsou hotový, ale můžeš dojíst tuhle.“ řekl a nabídl mu rybu, kterou předtím nestihl sníst. Klukovi se rozzářily oči. Rychle si vzal od Zeka rybu a ještě rychleji jí snědl. Sedl si vedle Zeka.
„Můžu prosím dostat ještě?“ zeptal se.
„Jistě.“ řekl mu Zek a usmál se na něj. Chlapec se také usmál. Za chvíli Zek, začal sundávat ryby z ohně.
„Na.“ podal jednu chlapci.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Zek během jídla.
„Len. A vy pane?“
„Mě říkají Zek.“ představili se. Nastalo mezi nimi ticho, během něhož se oba dva cpali, co zvládli. Ryb však měli stále spoustu. Když, už ani jeden nemohl. Zek řekl:
„Lene, vezmi si těch ryb, kolik chceš. Určitě budou doma rádi.“ nabídl mu. Lenovi se opět rozzářily oči.
„Děkuji, pane!“ řekl a nabral si tolik ryb, kolik jenom pobral.
„Teď už jdi, doma tě určitě čekají. Rád bych šel s tebou, ale bohužel nemohu.“ řekl mu Zek. Len přikývl a obtěžkán rybami se rozeběhl pryč od Zeka, div neupadl. Zek se spokojeně uvelebil a díval se na měsíc. Byl rád, že pro někoho udělal něco dobrého. Neuběhalo však ani deset vteřin a znovu někdo přišel.
„Tak tady si Zeku!“ promluvil známý hlas.
„Ty si zase ty, Kabuto? Co chceš?“ odbyl ho znovu Zek.
„Heh! To bys nevěřil, co se stalo.“
„Co?“ řekl nepřítomně a pozoroval měsíc.
„No někdo nás vyšpehoval, ale neboj se. Dostal jsem ho!“ pochlubil se Kabuto.
„Cože?“ otočil na něj hlavu.
„No nekecám! Nějakej malej kluk odtuď utíkal, jak by ho někdo honil. Hned mi bylo jasný-“ nestihl doříct Kabuto, protože ho Zek přitlačil rukou na strom.
„Ty si děláš pr*el, že jo?!“ vyštěkl na něj Zek. Kabuto se na něj divně díval, pak mu to došlo.
„Aha! Tak to tedy nebyl špion! Smůla spletl jsem.“ řekl Kabuto. V tu chvíli však dostal ránu do pravé tváře a vykašlal krev.
„Heh! Co chceš dělat Zeku?!“ ptal se Kabuto. Bylo vidět, že se baví. Zek měl tvář vzteky zkřivenou jediné, co však udělal bylo, že dal Kabutovi takovou ránu, že se strom rozletěl na třísky.
„Nepleť se mi do cesty! Nikdy!“ zařval na něj a pustil ho. Kabuto se bezvládně zhroutil na zem. Zek se otočil a vyšel zpět na hladinu. Myslel na toho chlapce, jeho srdce mohlo puknout žalem.
Je to moje vina! Neměl jsem ho posílat domů! myslel si.
„Hej Yuuhi!!! Neotáčej se ke mně zády!!“ ozval se za ním hlas šílence. Než se však stačil otočit, dostal takovou ránu, že odletěl dobrých deset metrů. Zek zůstal ležet nehybně tváří ve vodě.
„Hehe! Věděl jsem, že ty řeči o tobě, nemůžou být pravda!“ smál se Kabuto a ve tváří měl šílený výraz.
„Ty...“ řekl pomalu Zek a zvedal se na nohy.
„Ty chceš teda vážně bojovat? To je dobře!“ řekl a zvedl hlavu. V obličeji měl ještě šílenější výraz než Kabuto. Když to jeho souper uviděl, na chvíli se zarazil. Pak se však vítězně usmál.
„Výborně!! Na tuhle chvíli jsem čekal, Zeku!!“ zařval a vyrazil proti Zekovi obří rychlostí. Ten vyrazil proti němu a dal mu ránu přímo do obličeje. Kabuto letěl do zadu a házel žabky o vodní hladinu. Za letu otevřel svoji pusu jako had a z ní vylezl další Kabuto, který se hnal přímo na Zeka. Zeka neváhal a v ruce vytvořil Rasengan. Kabutovi však z rukávu vyletěl dlouhý had a omotal se Zekovi kolem ruky tak, že s ní nebyl schopný pohnout.
„Sakra!“
Kabuto už však do něj nalítl takovou rychlostí, že Zekovi rukou projel břichem. Zek v tu ránu vykašlal krev, ale dál stál pevně na nohou. V druhé ruce rychle vytvořil Rasengan a zasáhl Kabuta do hrudi, který pod náporem té síly složil na kolena. Zek škubnutím vytáhl jeho ruku z rány, která se začala okamžitě hojit.
„Hehe! Tvoje síla je stejně úchvatná, jako ta Uzumakiho!“ řekl Kabuto a vykašlal krev.
„Co to ještě žiješ?!“ lekl se Zek a odskočil od Kabuta.
„Překvapen?! Myslíš si, že tohle je poprvé co vidím tuhle techniku? Už dávno jsem přišel na to, jak se jí bránit!“
„Sen'eitajashu!“ pronesl Kabuto a z jeho úst vyšlo stovky hadů, kteří se sápali na Zeka. Ten stále v šoku, že Kabuto přežil Rasengan vyskočil do vzduchu a udělal jeden klon.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ provedl jutsu jeden Zek.
„Fuuton: Reppushou!“ provedl jutsu druhý Zek. Výsledek byl obří ohnivý vír, který se řítil přímo na Kabuta.
„Kombinace živlů, jo?“ řekl s udiveným výrazem. Jutsu ho zasáhlo přímo. Celé jezero rozvířil obří výbuch. Najednou však pod hladinou vyjel neuvěřitelně dlouhý meč a mířil přímo na Zeka. Ten se ho ve vzduchu pokusil chytit ze stran. Povedlo se. Meč měl však takovou sílu, že tlačil Zeka před sebou dál, Zek ho však po dvaceti metrech zastavil. Stálo ho to však většinu sil a zhroutil se na zem. Kabuto vylezl na hladinu a meč Kunasagi se mu pomalu vracel do pusy. V tom však z vody vyskočil Zek a vší silou, zarazil Kabutovi rukou do krku, až nahmatal jílec meče, po té škubnul a vytrhl Kabutovi jednu z jeho nejsilnějších zbraní. Meč se okamžitě zmenšil do podoby normálního meče.
„Áááá!“ zaječel Kabuto a začal se svíjet v křečích bolesti a kašlání krve.
Zek se rozmáchl Kunasagim a chtěl to ukončit.
„Tak jaký to je co?! Jak se ti to líbí?!“ řval na Kabuta Zek. Ten měl ve tváři pouze strach.
„Měl si toho kluka nechat jít! Pak by se nic takového nestalo!“ Zek to chtěl už skončit, ale někdo mu chytil ruku, ve které držel meč.
„Hmmm. Vypadá to, že jsem se vrátil právě včas!“ pronesl někdo, oblečený stejně jako Zek.
„Naruto-sensei!“ poznal ho okamžitě Zek.
„Uzumaki?!“ vyděsil se Kabuto, když si vyléčil zraněný krk.
„Co se tady děje?“ chtěl vědět Naruto.
„Spravedlnost.“ řekl Zek.
„Spravedlnost?“ opakoval Naruto.
„Přesně! Kabuto zabil malé dítě, které tu pouze hledalo něco k jídlu. Nechtěl jsem ho hned zabít, ale on mi nedal jinou možnost.“ vysvětlil Zek stručně. Naruto se podíval na Kabuta, který stále ležel na zemi.
„Je to pravda?!“ vyjel na něj.
„Je, ale myslel jsem, že to byl nepřátelský zvěd!“
„Fajn. Tohle není moje věc. Tohle si s tebou vyřídí Tenshu-sama.“ Když to Kabuto slyšel okamžitě zblednul.
„Ne! To mu nemůžete říct!“ žadonil Kabuto.
„Nevím, co sis myslel, ale tohle vaše divadlo, bylo vidět na míle daleko! Takže Tenshu-sama, to ví určitě.“ řekl a zmizel. Zek také dlouho nečekal a odešel. Kabuto tam zůstal ležet, vystrašen z toho co ho čeká.

Doufám, že se líbilo. Komenty prosím. ;)

celá má fanfiction