Elitní Ninja II - Na Akatsuki! [2]

Tak jsem to stihl na poslední chvíli. Přeji příjemné čtení.

Zek opustil Kabuta i s mečem Kusanagi. Šel zpátky do místnosti s dlouhým stolem. Naruto už tam čekal.
„Co sis k čertu myslel, že děláš?!“ vyjel na něj.
„Omlouvám se.“ řekl Zek a sklopil hlavu.
„Pokud se pokaždé necháš takhle vyprovokovat, tak zemřeš!“ varoval ho. Zek pouze mlčel a dál se koukal do země a jediné co si přál, aby mohl změnit, co se stalo.
„Nic mi na to neřekneš?“ zeptal se Naruto a zvedl obočí.
„Ne, Mistře.“ odpověděl Zek. Naruto vzdychl.
„Pojď se mnou.“ řekl a naznačil mu rukou, aby ho sledoval. Zek neváhal a šel za ním. Vedl ho skrz labyrint chodeb, všude byli ložnice, ve kterých spali členové Kruhu. Naruto se zastavil u posledních dvéří a vzal za kliku. Vešel dovnitř, se Zekem za patami. Místnost byla zcela prázdná, jediné co bylo zajímavé, byla protější zeď plná jmen.
„Kde to jsme?“ zeptal se Zek, protože zde byl poprvé.
„Tahle místnost byla zasvěcená padlým hrdinům Kruhu.“ řekl Naruto a ukázal na jména. Bylo jich tam nepočítaně.
„Tolik lidí patřilo ke Kruhu?“ podivil se Zek.
„Ne to ne, ale tolik lidí padlo, aby zastavili Akatsuki. Mezi nimi je i tvůj otec.“ Zekovi se zúžili oči, když to slyšel.
„Můj otec?“ zeptal se Zek a přiběhl ke stěně. Na stěně bylo však tolik jmen, že ho nedokázal najít. Naruto přistoupil k němu a po chvilce, mu ho ukázal. Stálo tam Sarutobi Asuma.
„Sarutobi Asuma… Otče...“ řekl Zek sám pro sebe a lehce se dotkl nápisu na stěně. V tu chvíli Zeka zaplavilo oslnivé světlo. Když se rozkoukal, zjistil, že už není s Narutem v místnosti. Místo toho byl někde venku a slyšel zpívání ptáků.
„Kam jsem to dostal?“ ptal se sám sebe. Najednou uslyšel výbuch a za stromy se vynořil kouř. Zek vyběhl tím směrem. Když tam dorazil, zjistil, že je uprostřed bitvy.
„Akatsuki!“ poznal dva muže v pláštích. Nikdo si však Zeka nevšiml. Kromě Akatsuki, tam byli ještě další čtyři ninjové. Jednoho z nich poznal. Byl to Shikimaru asi tak v Zekovým věku.
„Asumo!“ zavolal Shikimaru skrz zaťatý zuby na nejstaršího muže mezi nimi.
„Asumo?!“ lekl se Zek a ukazoval na muže. Nikdo si ho však nevšímal.
„Co se to děje?! Kde to jsem?!“ volal zoufale Zek.
„Jsi ve chvíli, kdy zemře tvůj otec.“ řekl mu někdo za ním. Zek se otočil, stál tam Naruto.
„Cože?!“ zeptal se.
„Slyšel si. Zapomněl jsem ti říct, že tato místnost slouží, aby člověk nikdy nezapomněl na své blízké. Každá část života člověka, který je zapsán na té zdi, se zde dá vidět. Ty jsi si přál vidět smrt svého otce, že?“ zeptal se Zeka. Ten přikývl a stále se díval na bitvu před sebe.
„Radši půjdeme, není to hezký pohled.“ vyzval ho Naruto a položil mu ruku na rameno.
„Ne, chci to vidět!“ oponoval mu.
„Jak myslíš.“ Zek to sledoval.
Tak tohle je můj otec? Je silný... říkal si. Pak to však uviděl, smrtelnou ránu.
„Ne... Otče...“ říkal a po tváří mu tekly slzy.
„Otče!!!!!“ křičel zoufale Zek. Zjistil, že už je zpátky. Udiveně se kolem sebe rozhlížel. Po tváři mu tekly stále slzy.
„Je tu i moje matka?“ ptal se Zek. Naruto se zlomek vteřinky zamyslel.
„Ne.“ zalhal. Zek nevypadal přesvědčeně, neřekl však ani slovo.
„Proč můj otec zemřel?“
„Proč zemřel? Protože chránil mír.“ řekl Naruto prostě.
„Mír? Ale stejně zemřel a zbytečně!“ brečel stále Zek.
„Ne zbytečně ne... Zemřel, aby dal šanci další generaci, mě. Jestli chceš jeho smrt oplatit, je pozdě. O to se postaral Shikimaru.“
„Jak to? Akatsuki stále existuje!“
„Správně, ale vrah tvého otce je už po smrti.“
„To nestačí! Pokud takoví lidé stále jsou, nebudu mít klid, dokud je nezničím!“ řekl Zek. Narutovi tím však vyrazil dech.
„Fajn... Brzy budeš mít možnost. Vlastně, právě proto jsem pro tebe přišel. Je čas zničení Akatsuki.“
„Zničení Akatsuki?! Tak proto jsou všichni pryč.“
„Správně, momentálně bojují s ostatními členy Akatsuki. Na nás zbyl jejich vůdce. Bohužel my sami, proti němu nemáme šanci.“
„Ne?! A jak ho teda chcete porazit?!“ nechápal Zek.
„Budeme potřebovat pomoct. Pomoc mého starého přítele. Jmenuje se Uchiha Sasuke. Bez něj nevyhrajeme.“
„Uchiha? Ten padlý klan?“ nechápal Zek.
„Není padlý. Ne úplně. Stále dva členové žijí. Sasuke a právě vůdce Akatsuki.“
„A to ho sami nezvládneme? Vždyť jsme dva!“
„Uchihu dokáže porazit pouze Uchiha. Tak to prostě je. My tam budeme, pouze jako pomoc.“
„A kde je ten Uchiha?“
„Žije daleko v horách, proto musíme jít už teď!“ zavelel Naruto. Zek hned pochopil a šel si pro věci. Zek šel k sobě do pokoje. Stále myslel na to, co viděl. Sbalil si všechny věci, které potřeboval k boji. Pak se podíval na meč Kunasagi, který měl stále u sebe. Podíval se na jeho lesklou čepel. Viděl v ní svůj odraz.
„Dokážu to!“ řekl si a připevnil si ho na záda.

Ve velké místnosti, už čekal Naruto a zamyšleně se koukal do dřeva.
„Jsem připraven, Mistře!“ vyrušil ho z jeho myšlení Zek. Naruto zvedl svůj pohled.
„Výborně. A ten meč, není náhodou Kabuta?“ zeptal se.
„Ne. Nezaslouží si ho.“ řekl suše Zek.
„Dobrá, tak bys měl vědět, že je to silná a nebezpečná zbraň. Dej si pozor, až jí budeš používat!“ varoval ho Naruto. Zek přikývl.
„Výborně. Vyrážíme!“ zavelel Naruto a oba rychlostí vyrazili ven. Naruto šel první, protože jedině znal cestu.
„Kam to jdeme?“ zajímal se Zek.
„K hranicím, se zemí Větru. Jsou tam vysoké hory, tam ho najdeme.“
„Můžeme Uchihovi věřit?“ zeptal se Zek nejistě. Naruto chvíli mlčel.
„Doufám. Je to naše jediná šance.“ řekl.
„A odkud ho znáte?“ chtěl vědět.
„To je dlouhá historie. Jako malí jsme byli ve stejném týmu. Byli jsme přátelé. Později se však naše cesty rozdělili. Jednu chvíli byl členem Akatsuki.“
„Cože?! Akatsuki?!“ skočil mu do řeči Zek.
„Ano. Pak se však proti nim otočil a opustil všechny, které znal. Od té doby jsem ho neviděl.“
„A opravdu si myslíte, že s nimi není ve spojení.“ nebyl si jistý Zek.
„To nevím. Můžeme pouze doufat.“ říkal Naruto a utápěl se ve vzpomínkách. Zek ho pozoroval. Takhle ho nikdy neznal. Vždy byl plný energie a sršelo z něj nadšení. Nyní vypadal jako člověk, co ztratil svou hrdost.
„Je vám něco?“ řekl Zek své obavy nahlas. Naruto se na něj otočil.
„Ne... Jen... To je jedno. Za chvíli tam budeme.“ Zek se usmál.
„Procestoval celou zemi během hodiny, je úžasné, že?“ Naruto se také usmál.
„Ano to je, ale s porovnání s jinými, je to pořád pomalé.“ řekl Naruto a zastavil se. Zek se také zastavil.
„Jsme tady?“ zeptal se.
„Ano. Ty necítíš tu chakru?“ zeptal se.
„Teď když jste to řekl, tak ano.“ přikývl Zek.
Naruto vyšel směrem k úpatí hor, které se tyčili až nad mraky. Došel k nim, až našel to, co hledal. Malé schůdky, které vedli nahoru.
„Tudy.“ ukázal Naruto a začali stoupat. Schody se stále klikatili, ale stoupali vzhůru. Zekovi to přišlo jako nekonečné. Byli tak vysoko, že se mu už špatně dýchalo.
„Tady přece nikdo nemůže nikdy žít!“ řekl přidušeným hlasem.
„Ještě kousek.“ ubezpečoval ho Naruto, sám měl také co dělat. Pak to uviděli. Před nimi byl vysoký oblouk a za nimi to vypadalo na nějakou malou vesnici. Když přešli oblouk, okolní tlak, jakoby polevil i vzduch tu byl dýchatelný. Zek se tomu divil.
„Co to je?“ ptal se Naruta.
„Nejspíš chakrová bublina.“ řekl Naruto nevzrušeně.
„A kdo jí mohl vytvořit? V takové velikosti?“ divil se Zek.
„To jsem byl já.“ ozval se jim za zády mužský hlas. Naruto i Zek se otočili. Na oblouku pohodlně seděl vysoký shinobi s černými vlasy oblečen v bílém obleku, který byl tak lehký, že si s ním hrál i větříček. Na zádech měl připevněnou katanu a sledoval naše dva hrdiny.
„Uchiha Sasuke...“ řekl rozhodně Naruto a koukal mu do očí.
„Uzumaki Naruto...“ řekl shinobi a na tváři se mu objevil ironický úsměv.

Doufám, že se líbilo a chci poděkovat všem mím věrným čtenářům. ;-)
celá má fanfiction