Mikazuki: Nový příběh (8.) - V Suně

„Chakra nawa!*“ zaburácelo lesním tichem.
Hned nato bylo vidět, jak se červenovlasé kolem pasu obmotal jakýsi světle modrý provaz a zastavil její pád asi dvacet metrů nad zemí. Druhý konec třímal v ruce blonďák, klouby na rukou celé bílé, paty hluboko zaryté do silné větve. Zaťal zuby, pevně sevřel provaz, načež s řevem vší silou trhl. Bezvládné tělo dívky vystřelilo nahoru neuvěřitelnou rychlostí, přičemž po deseti vteřinách přistálo v náruči připraveného chlapce. Ten se pak sklonil, posadil červenovlasou na větev a opřel ji zády o mohutný kmen.
„Co je jí? Je zraněná?“ vyjekla Arawa a přiskočila ke svým vrstevníkům.
Naru zavrtěl hlavou. „Vážně nevím, je v bezvědomí.“
Hnědovláska poklekla, složila jednoduchou pečeť, načež natáhla nazelenalé ruce před dívčinu hruď. Po chvilce se stáhla, ve tváři zmatený výraz. „To nechápu, je úplně v pořádku.“
Nastalo zadumané ticho, když vtom si Naru na něco vzpomněl. „Počkej, Yoshie je přece úzce spojená s přírodou, takže by se měla každou chvílí začít regene-“
Najednou dívčino tělo obklopila jasná zelená záře, načež po pár vteřinách zmizela stejně rychle, jako se objevila. Než se ti dva stačili rozkoukat, červenovlasá otevřela oči.
Arawa trhnutím hlavou přišla k sobě. „Yoshie, není ti nic?“
„Co se stalo?“ zeptal se horlivě Naru.
Zamyšleně na něj pohlédla. „Myslím... že jsme na místě činu. Tady byli ti uprchlíci zabiti.“
Blonďák vykulil oči. „Jak-jak to víš?“
„Yoshie má v sobě smrtonosný radar,“ odbyla ho hnědovláska. „Tusíš aspoň odhadem, kolik jich bylo?“ vychrlila na červenovlasou.
„No, vzhledem k tomu, že jsem z toho omdlela... asi všech devět.“
Druhá dívka i chlapec strnuli, ve tváři se jim usadil zděšený výraz.
„Ehm, poslyšte,“ začala červenovlasá, když ticho stále přetrvávalo, „nechci být otravná, ale strejda Kankurou potřebuje naši pomoc. Navíc bylo v tomhle lese zabito devět lidí a někde nám tu běhá masovej vrah, takže bych se už ráda vydala na cestu. Co vy?“
Po těchto slovech je nemusela dvakrát pobízet, oba vyskočili na nohy rychlostí blesku.
„Souhlasíte, to je fajn.“ Postavila se, krátce na ně pohlédla, načež se odrazila od větve a zmizela v hloubi lesa.
Zbylí členové týmu jedenáct nezaháleli a rychle pádili za ní.

Dopoledne v Sunagakure bylo horké. Slunce pražilo vysoko na obloze, navíc převládalo naprosté bezvětří. Dusno bylo nesnesitelné, i samotný Kazekage tak usoudil. Právě četl novou zprávu a strašně se u toho potil. Po chvilce zhnuseně odhodil rozložený svitek. Teď by mu skutečně pomohl jen zázrak.
„Strejdo Kankurou!“ zaznělo ode dveří.
Oči se mu rozšířily, rychle zvedl hlavu. „Yoshie?“
Červenovlasá dívka se k němu vydala s širokým úsměvem na tváři, její společníci ji těsně následovali.
Kazekage vstal, obešel stůl a přistoupil ke své neteři. Položil jí obě ruce na ramena, přičemž si ji pozorně prohlédl od hlavy až k patě. „Panečku, ty jsi zase vyrostla. Ještě si tě pamatuju jako malého mrňouse a z tebe se mezitím stala dospělá ženská!“ Spustil z ní paže.
Zasmála se. „Tos mě viděl na Chuuninský zkoušce před dvěma roky. Ale moc jsem se nezměnila, kromě skutečnosti, že je teď ze mě Jounin.“
Muž vykulil oči. „Už? Ten čas vážně letí... Tak to ti srdečně gratuluju.“
„Díky.“ Usmála se.
Jako by Gaarovi z oka vypadla... pomyslel si Kankurou.
„Nuže, co pro nás máš?“ přerušila Yoshie tok jeho myšlenek.
Nepatrně trhl hlavou, otočil se a zvedl ze stolu rozložený svitek. Podal jí ho. „To je nová zpráva z věznice, postrádají další dva muže a jednu ženu.“
Dívka si svitek pozorně pročetla, pak ho podala Arawě.
„Byli odsouzeni na smrt?“ zeptal se blonďák.
Kankurou na něj pohlédl. „Myslím, že ano. Ale teď si tím nejsem jistý, musel bych se podívat do spisu trestanců.“
„A máte ho tady?“ optala se hnědovláska a podala svitek Naruovi.
„Ehm, určitě tu někde bude,“ zamumlal muž, podmračeně hledíc na stůl přeplněný tuctem papírů.
„Mám ho!“ vykřikla Yoshie, svírající v ruce složený svitek.
Kazekage nevěřícně vytřeštil oči. „Jak... jak jsi to -“
„Naše Yoshie má úžasné hledací schopnosti,“ pronesla s úsměvem Arawa.
Červenovlasá se ušklíbla a otevřela svitek. Letmo po něm přejela očima, pak zvedla hlavu a pohlédla na strýce. „Mohla bych si to půjčit? Neboj, vrátím ti to.“
Kankurou přikývl. „Samozřejmě. Teď půjdete do věznice?“
Všichni tři přikývli.
Mužův obličej se trochu zasmušil. „Ani naši ANBU na nic nepřišli... Přeju vám tedy hodně štěstí.“
„Děkujem. A žádný strachy, strejdo, my tu záhadu vyřešíme,“ řekla Yoshie s úsměvem.