Sakura a její kluci 06. - Musíme odejít

Několik dní Sakura strávila ve skoro stejném stereotypu, akademie, nemocnice, kamarádky, hlavně nebýt sama. Někdy zašla i za Kibou, nebo si popovídat s jinými kluky. Takhle to šlo nějaké dva týdny až do dne, kdy se všechno změnilo. Bylo to začátkem října. Ten den bylo na tu dobu ještě teplé počasí a Sakura se právě vracela z bojové mise se svou třídou. Její a vedlejší třída plus učitelé, několik chininů a dva Jounini šli s nimi. Sakura byla právě obklopena několika tří čelenými skupinami a vysvětlovala jim pár věcí, když k nim přišel Kiba, vzal Sakuru kolem pasu a odvedl ji pryč.
,,Kiba sensei, my se tu učíme.“ Křičela děcka, ale Kiba se z toho vymluvil.
,,Vašeho senseie vám hned vrátím, jen se s ní musím na něčem domluvit.“
„Kibo, já tu mám práci, tohle nemůžeš dělat.“ Začala se Sakura smát, ale nechala se odvést.
„Zajdeme dneska večer na večeři? Zvu tě, pak můžeme zajít třeba do parku na procházku a pak třeba ke mně.“ Zaculil se.
„Hlavně že to umíš tak krásně zakecat. Nevím, já uvidím, jak na tom budu večer.“ Odbyla ho a vrátila se ke svým žákům protože se právě blížili k vesnici.
„Váš úkol, který mi za dva dny donesete, bude následovný. Jak jste byli rozděleni ve skupinách, tak jste měli řešit různé úkoly podle zaměření a vašich sil, každá skupina a každý vůdce skupiny si všechno pamatuje. Všichni mi napíšete na dvě strany práci o tom co jste se naučili, co jste museli dělat a některá řešení nám potom předvedete.“ Jen co to dokončila její žáci se s ní rozloučili a odběhli. „A nezapomeňte, že tohle je velice potřebná zkušenost ke složení závěrečných zkoušek.“ Zavolala za nimi a pak se otočila na zbytek svého doprovodu.
„Nikdy bych si nemyslela, že dva dny v přítomností těchle ninjovských učňů budou tak těžké.“ Zasmála se, ale smích ji přešel když na cestě vedoucí k vesnici zahlédla dvě postavy. Jedna ji neupotala, ale ta druhá ano. Blond vlasy a na čele uvázaná čelenka, opálené tělo a správně vytrénované, černé tričko na zádech batoh a přes rameno oranžová bunda. Její rty tiše opakovali jedno slovo. „Naruto!“ oči se jí zalily slzami. Nejraději by se k němu rozeběhla a pevně ho objala. Strašně ji chyběl. Nikdy by si to nepřipustila, ale chyběl jí.
„Sakra Naruto, konečně jsi zase zpátky. Tak co ses zase naučil?“ zeptal se ho hned Kiba a bouchl ho do ramene.
„Skoro nic.“ Zasmál se Naruto.
„Sakra, ty ses teda opálil. Už jsme si říkali, že jsi pryč nějak dlouho.“ Přidal se Shino. Naruto se ze všemi vesele bavil, jen Sakura tam tiše stála. Tak moc se změnilo za těch pět měsíců co byl pryč.
Sluší mu to. Chtěla bys ho obejmout?
Chtěla. Moc. Chyběl mi.
Vyhnala jsi ho.
Já vím.
Lituješ toho?
Někdy… trochu… ano.
„Ahoj, Sakuro.“ Vyrušilo jí z jejího blomání. Sakura sebou trhla a rozpačitě se usmála.
„Vítej zpátky Naruto.“ Sklonila hlavu a zahleděla se do země. Najednou ucítila jeho ruku na svých vlasech.
„Máš dlouhé vlasy. Viděl jsem tvou třídu. Dotáhla jsi to s nimi daleko za tu dobu co jsem tu nebyl.“ Usmál se na ni a Sakuře vběhly do očí slzy, které se nedalo zahnat ani mrkáním.
Co to dělá? On na to všechno opravdu zapoměl? Naruto! Vykřikla v duchu a zadívala se na jeho optimistický úsměv.
„Hej, a co já? Mě tu nikdo nepřivítá? Já jsem legendární hvězda.“
Vítejte Jiraya-sama.“ Usmála se Sakura a ustoupila o krok dozadu, aby byla dál od Naruta.
„Hej, zvrhlíku, co kdybychom zašli večer do baru, na saké, oslavit návrat.“ Navrhl Naruto a hned se otočil i na Sakuru. „Šla bys taky?“ zeptal se jí.
Ach Naruto, proč to děláš? Křikla v duchu a přiskočila k němu. Musela to uzdělat, musela ho obejmout a vtisknout mu polibek na tvář.
„Nevím. Vítej zpátky.“ Zašeptala a utekla.
Ve zbytku dne za ní přišel i Kiba, pozvat ji na tu Narutovu párty. Po naléhání z několika stran souhlasila. „Pak můžeme jít ke mně a pokračovat v programu.“ Řekl Kiba a pak se rozloučil.
Celou párty se Sakura snažila vyhýbat konverzaci s Narutem a raději si povídala s Hinatou a dalšími… Po nějaké době se TenTen s Nejim zvedli a rozloučili se, že musí domů.
„My už taky půjdem, že Sakuro?“ usmál se Kiba značně v náladě po několika sklenkách saké.
„Někdo tě odvést domů musí. Tak jdeme.“ Zvedla se s předstíranou veselí a jala se odvádět Kibu k němu domů. Nedokázala se vyhnout Narutovu smutnému pohledu.
Taky to pro něj není lehký. Zapoměl, ale vrátil se zpátky. Už mu víc ublížit nemůžeš. Šeptal hlásek, který se Sakura snažila ignorovat, ale mluvil pravdu. Všechno se odehrálo v obrovské rychlosti. Úsměv, polibky prudká vášeň a výčitky svědomí.
Už je půl jedné? Nemůžu spát pořád musím myslet na Naruta. Měla bych se mu omluvit. Musím si s ním promluvit. Sakura se zvedla a na svou noční košilku oblékla růžový lehký župan a vyběhla ven.
O čem s ním chceš mluvit? Sakuro není zbytečné se s ním vidět? Zbytečně to všechno kazíš. Hučel do ní hlásek, ale to už Sakura stála před Narutovým domem. Zhluboka se nadechla a tevřela branku. Zaklepala a tlučícím srdcem čekala až se otevřou dveře. Po chvilceuslyšela cvaknutí klíče v zámku a ospalý Naruto otevřel.
„Kdo tu otravuje v jednu ráno.“ Zahučel mrzutě, ale hned ho to přešlo když spatřil Sakuru před prahem. „Sakuro!“ zašeptal. „Ježiš, pojď dál, nebo zmrzneš, co tě to napadlo.“ Zavřel za ní dveře a zcela střízlivý se na ni podíval. Sakuře se z toho všeho chtělo zase brečet.
„Naruto, promiň. Jsem hloupá a nevím co chci. Tehda jsem si s tebou nemohla ani pořádně promluvit… Já… Já… Mrzí mě důvod proč jsi odešel. Naruto nezazdívej mě, prosím!“ křikla když nic neříkal.
„To je dobré. Já se už nezlobím. Eh… udělám ti čaj, sedni si.“ Otočil se a šel do vedlejšího pokoje. Když se vrátil našel Sakuru ležící na gauči, přikrytou dekou a spící. Asi ji unavil ten pláč. Pomyslel si.
„Sakuro, Sakuro. Co jsi to udělala. Když jsem si konečně myslel, že za tebe zapomenu a bude to dobré, ty se mi tu rozpláčeš a usneš mi tu. Zlomila jsi mi srdce víš to?“ tiše jí šeptal a hladil po vlasech. Sakuře po tvářích stále tekly slzy. Najednou na své tváři ucítila jeho rty a donutilo jí to otevřít oči. „Promiň“ zašeptal Naruto, ale Sakura si ho přitáhla a políbila na rty. V Narutově náruči se po dlouhé době cítila hezky, ale všechno jednou končí a i tahle krásná noc a její dosavadní život.
Musíme odejít. Řekl jí hlas a Sakura souhlasila.
Musíme, už jsem toho zpackala moc.