S+A SPECIÁL!!!!

Tak sem to konečně sesmolil, ale bojim se, co na to budete říkat... no nic, tak tady to máte no :-)

„Skrč se!“ usmála se Anko a stáhla za roh svého milého.
„Co se děje?“ zamračil se nechápavě Shikamaru a snažil se jí vytrhnout ze sevření. Anko se opět usmála.
„Myslím, že v Konoze brzy bude nový pár,“ řekla nakonec tajemně a rychle zacpala Shikamarovi pusu, aby unikla zbytečným otázkám, na které by stejně neodpověděla. Pak se zaposlouchala do ticha ranní ulice…

„Dobrý den, sensei, co tady děláte?“ ozvala se Ino a sensei sebou škubl. Její hlas jí vystrašil. Nečekal, že by tady někdo mohl být, proto ho dost překvapilo, že za ním stojí Ino. Bylo chladno, konec konců ještě ani neodbila pátá hodina ranní, a Asuma spatřil, jak se kunoichi klepe zimou.
„Pojď blíž, Ino“ nasadil vlídný výraz a sundal ze sebe kabát, aby jím mohl krásnou Ino zakrýt.
„Děkuji, sensei,“ ulevilo se jí, když konečně pocítila špetku tepla. Asuma se opět zahleděl za obzor.
„Na co koukáte?“ zeptala se opatrně Ino, i když už předem znala odpověď. Od té doby, co byla Anko vyhozena, zde stával pokaždé. Ne že by ho sledovala, ale občas se za ním přišla podívat.
„Víš, jak je krásný východ slunce?“ odpověděl sensei na otázku otázkou.
„Ne,“ zalhala Ino a musela se při tom kousnout do jazyka. Samozřejmě, že to věděla! I když ho viděla už minimálně stokrát, pokaždé při té nádheře žasla. Byl to úžasný pocit, sledovat první paprsky slunce, dopadající na Konohu. A nejen to, bylo to hlavně úžasně romantické.
Asuma se na Ino podíval a usmál se. Věděl, že lže. Často jí vídal, jak ho sleduje. Nikdy sice nepochopil, proč, nicméně její zvídavost pro něj byla dost zábavná.
„Tak se dívej, každou chvíli by se měly objevit první jitřní paprsky,“ ozval se znovu Asuma.
„Víte, sensei, tohle místo je tak krásné,“ vzdychla Ino a rychlostí blesku Asumu objala. Pevně si ho k sobě přitiskla, aby nemohl vzdorovat a pak se mu zahleděla do očí.
„Co to děláš, Ino?“ zamračil se Asuma, šokovaný tím, co právě Ino udělala.
„Sensei,“ nevšímala si otázky Ino a pak pokračovala ve svém proslovu. „Celou dobu jsem k vám vzhlížela, celé ty roky, co se známe, jste pro mě byl jediný hrdina na světě. A pokaždé, když jsem vás zahlédla, se mi po těle rozlilo štěstí a já věděla, že s vámi se nemusím ničeho bát. Byl jste pro mě prostě ten jediný, ten dokonalý.“ Asuma se na Ino překvapivě podíval. Dost dobře nechápal, co tím vším Ino myslí. Jeho pocity, jeho všechno, se jakoby rozbořilo a přestalo existovat.
„To mě strašně těší… ale stále nechápu, co tím vším chceš říct,“ promluvil konečně Asuma po dlouhé odmlce.
„A tehdy jsem si uvědomila,“ pokračovala Ino, jako kdyby jí sensei nic neřekl. „Tehdy jsem si totiž uvědomila jednu věc - a to, že vás miluju,“ dokončila Ino a ještě před tím, než se začala cítit trapně, vlepila Asumovi pusu. Pak se od něj odtrhla, rychle mu vrátila kabát a začala pomalu odcházet.
Asuma tam jen tak stál, celé tělo měl jak z kamene, a snažil se pochopit, co to právě Ino řekla. A to že vás miluju, znělo Asumovi neustále v hlavě. Že vás miluju… miluju… miluju… vás… Asuma rychle zavrtěl hlavou. Přece k ní necítí totéž! Nemůže! Je moc mladá! A navíc přece miluje Kurenai… co ta by na to řekla, kdyby se to dozvěděla? Jenže Asuma už teď nevěděl, co cítil, nevěděl, koho doopravdy miluje.
„Ino!!!“ zakřičel na odcházející kunoichi tak hlasitě, až sebou Ino škubla. Zastavila se a s očima plnýma slz se otočila. Nechápavě se na Asumu podívala.
„Ino! Počkej!“ rozběhl se za ní Asuma. V tu chvíli mu bylo všechno úplně jedno. Nezajímalo ho, jak se na něj budou ostatní dívat, nezajímalo ho, jestli ho Tsunade vyhodí z práce. Ten okamžik myslel jen na jediné - na krásnou tvář své žačky. Doběhl k ní a pevně ji objal.
„Já tě taky miluju,“ vydechl a políbil ji. Stáli tam snad celou věčnost. Objímali se a jejich ústa stále utvářela ten krásný a dlouhý polibek. A najednou oba věděli, že už všechno bude dobré, věděli, že konečně našli sami sebe.

„No není to úžasný?“ zeptala se Anko v tom návalu romantiky a sledovala nově vzniklý pár, který právě odcházel.
„To je taková otrava!“ postěžoval si Shikamaru. „Všichni se nás jen snaží napodobit.“ Anko se na něj s úsměvem podívala. Někdy se Shikamaru choval jako malej. Nechápal, co ti dva právě prožívají.
„Víš co, Shikamaru? Jdeme se podívat na východ slunce,“ chytila Anko Shikamara za ruku a rychle ho táhla k místu, kde ještě před chvílí stála Ino a její sensei. Shikamaru Anko objal a pohladil jí po jejím velkém břichu.
„Už devátý měsíc,“ vzdychl zasněně. Už devět měsíců s Anko byl a už devět měsíců s ní čekal dítě.
„Ano,“ odpověděla trochu napjatě Anko. „To dítě by mělo již brzy přijít.“ Nechtěla Shikamarovi říct, že posledních pár dní mívala v noci křeče. Nechtěla ho tím zatěžovat. Ne teď, ne v téhle době.
A pak se jí rozsvítila tvář. Nebo lépe řečeno rozzářila. První paprsky dopadly na Anko a chvilku na to i na Shikiho. A tak tam stáli, v záři vycházejícího slunce a přáli si, aby tato chvíle trvala věčně. Spojili se v úžasném polibku a oba dva zavřeli oči, aby si to celé co nejvíce užili.
„Miluju tě, Shikamaru,“ vydechla po chvíli Anko a položila mu zasněně hlavu na rameno.
„Já tebe taky,“ odvětil na to Shikamaru a něžně jí projel rukou vlasy. Jenže v tom to na Anko přišlo. Tělem jí projela ohromná křeč a ona se svalila na zem.
„Co se děje?“ ptal se rychle vylekaný Shikamaru a uchopil Anko. Ta si sedla na zem a začala zhluboka dýchat. Po chvíli se zakřenila při další křeči.
„Myslím, že naše miminko chce na svět,“ zašeptala Anko v bolestech a pevně Shikamara stiskla. „Budu rodit!“
Shikamaru se na ni vytřeštěně podíval. „Vydrž tady, hned zajdu pro pomoc,“ řekl jí a už se chtěl zvednout a vyběhnout, když ho Anko prudkým škubnutím zase přitáhla k sobě.
„Ne… prosím… zůstaň tady… se mnou,“ vydechovala rychle Anko a na jejím výrazu šlo vidět, jak strašné bolesti právě prožívá. Shikamaru se kolem sebe začal rozhlížet. Nevěděl, co má teď dělat.
„Pomoc! Je tady někdo?! Pomozte nám!!!“ zakřičel z plných plic, ale odpovědi se nedočkal. Anko v břiše cítila hrozný tlak, věděla, že za chvíli bude rodit a také věděla, že sama to nezvládne. A tak tam seděla, v příšerných křečích, zatímco se jí Shikamaru snažil nějak pomoct… a nikoho ti dva nezajímali…