Pár týdnů: kapitola 02 - Dávný slib

Ten den bylo krásné slunné odpoledne a pětiletý chlapec se klidně procházel po lese, nakukoval pod kameny, listy rostlin a ke kořenům stromů a pozoroval brouky. U každého se na chvilku zastavil, nesahal na ně, jen se díval, a pak šel zase dál. Nevadilo mu, že tyto brouky viděl už včera, předevčírem, a vlastně skoro každý den, každé jeho nové setkání s nimi bylo jiné, pokaždé se o nich dokázal dozvědět něco nového. Už se takto procházel asi hodinu a půl, když si všiml, že na jeho oblíbeném stromě pospává nějaká holka. A to zrovna u hnízda jednoho z nejvzácnějších brouků v této krajině!
„Hej!“ zavolal na ni a rozběhl se jejím směrem. „Vstávej!“ křikl, když se zastavil téměř pod stromem.
Holku to očividně probralo, protože otevřela oči a zvedla hlavu z větve.
„Co se...“ zamžourala ospale.
„Vstávej!“ zavolal rozčileně znovu. „A slez z toho stromu!“
„A proč?“ zeptala se trochu zmateně.
„Protože tam, kde sedíš, má hnízdo jeden hodně vzácnej brouk,“ odpověděl.
„Jé!“ lekla se, ztratila rovnováhu a spadla z větve rovnou do křoví pod ní.
„Seš v pořádku?“ strachoval se. Když dostal kladnou odpověď, zamračil se.
Holka vylezla zpod keře a začala si z rozcuchaných světle fialových vlasů délky na ramena vybírat listí a větvičky. Z takovéto blízkosti bylo již poznat, že je trochu umouněná a oblečení má na několika místech potrhané.
„Ahoj,“ usmála se.
„Ty se bojíš brouků?“ zeptal se trochu smutně.
„Nebojim,“ odpověděla překvapeně.
„Tak proč ses lekla, když jsem ti o něm řek?“
„Já jsem se bála, jestli jsem mu neublížila...“
„Aha,“ chlapec se usmál.
„Ukážeš mi to jeho hnízdo?“
„Jasně. A jsem Aburame Shino,“ podal jí ruku.
„Terri Rae,“ ruku přijala a také se usmála.
„Tak pojď, ale opatrně,“ vyzval ji Shino a začal pomalu šplhat na strom. Rae ho mlčky následovala, její tvář hořela zvědavostí. Až do večera potom spolu pozorovali brouky a jinou lesní havěť a ani jeden nevypadal, že by se nudil. Proto taky zjistili, že už je pozdě, až když slunce začalo zapadat za obzor.
„Už musim domů,“ prohlásil Shino smutně.
„Já asi taky…“ Rae se poškrábala na hlavě.
„Kde ty vlastně bydlíš?“ zeptal se najednou chlapec. „Z Listový si tě nepamatuju.“
„No, nemůžu to říct, ale je to kousek,“ odpověděla a dívala se při tom do země.
„To nevadí. Zítra přijdeš?“
„Jasně! Zase odpoledne tady.“
„Slibuješ?“
„Slibuju,“ usmála se a nastavila ruku. Potřásli si malíčky a Shino radostně odběhl domů.
Druhý den se na místo vrátil a přinesl své oblíbené sušenky, aby je jeho nová kamarádka mohla také ochutnat, ale ona nepřišla.
Ani další den.
Ještě týden na to místo chodil denně, ale už ji neviděl.

Probudila se a kolem ní bylo ticho a bílo. Nevěděla, co se s ní stalo, ani kde je, pamatovala si jen jednu tvář. Tvář jediného člověka, který se s ní kdy kamarádil proto, jaká je a ne proto, co je zač. Znovu se jí chtělo plakat, ale překonala to a raději se posadila a rozhlédla se. Nic jí tu nepřipadalo povědomé. Stěny, strop, podlaha, povlečení, závěsy i její oblečení, všechno bylo bílé. Pootevřeným oknem dovnitř proudil mírný svěží vánek. Ani si nepamatovala, kdy jej naposledy cítila. Posledních několik let byla zavřená stále v podzemí. Okamžitě věděla, že byla vysvobozena ze svého vězení.
Po několika minutách do místnosti vešly dvě ženy. Teda spíše jedna žena a jedna dívka. Ta starší vypadala tak na dvacet pět let, měla dlouhé blond vlasy upevněné do dvou culíků, hnědé oči a na čele fialovou tečku. Její pohled byl přísný. Mladší byla jejím pravým opakem, alespoň co se týče vzhledu. Její dlouhé rovné rozpuštěné vlasy měly barvu letní noční oblohy, akorát ty hvězdy chyběly. Oči měla téměř bílé a bez zorniček, možná to byly ty chybějící hvězdy, a tvářila se plaše a zvědavě zároveň.
„Nacházíš se ve Skryté Listové, přinesli tě sem v dost špatném stavu,“ oznámila blondýna. „A protože tě našli v Orochimarově laboratoři, představuješ pro nás dost velké riziko. Teď nám zodpovíš pár otázek.“
Rae přikývla.
„Takže jak se jmenuješ?“ začala s výslechem.
„Terri Rae,“ odpověděla po pravdě.
„Proč jsi byla zavřená v té laboratoři?“
„Nevím přesně, dělali na mně pokusy, zavírali mě…“ podvědomě se roztřásla.
„Jak dlouho jsi tam byla?“
„J-já… nevím…“ rozhlédla se po místnosti a všimla si malého stolního kalendáře. „To je dnešní datum?“
Obě návštěvnice přikývly.
„Takže téměř deset let…“
Tmavovláska si přikryla rukou ústa.
„Jaké pokusy na tobě dělali?“
„Nevím přesně. Píchali mi injekce, dávali mi takovou divnou helmu, nechávali mě pít lektvary…“
„Dobrá, už tě nechám,“ řekla blondýna o poznání vlídněji. „Teď se tě ujme tady Hinata a zítra tě doprovodí ke mně na kompletní lékařskou prohlídku. Musíš být zdravá a při síle, takže žádné vylomeniny,“ prohlásila a odešla.
„Um… Rae-san? Já jsem Hyuuga Hinata,“ promluvila modrovláska tichým hlasem. „Přinesla jsem ti nějaké oblečení, našli jsme tě úplně nahou…“
„Děkuju, Hinato-san,“ Rae se usmála a vzala si nabízený balíček se šatstvem. Poměrně rychle si oblékla žluté tričko, tmavošedé kalhoty a hnědou propínací mikinu s kapucí. Vedle postele našla boty a obula se.
„Sluší ti to,“ usmála se Hinata. „Shino měl pravdu.“
„Shino?“ tázavě se na ni podívala. „Aburame?“
„Ty ho znáš?“ teď vyvalila oči Hinata.
„Tak trochu,“ odpověděla Rae. „Jednou, kdysi dávno, jsem ho potkala.“