Pár týdnů: kapitola 03 - Čas, který zbývá

Při procházce vesnicí se Rae nemohla vynadívat na všechen ten život kolem. Hinata se ukázala jako dobrá průvodkyně, ukázala jí nejznámější místa a při popisování neřekla jedinou strategicky významnou věc. Rae to nevadilo, byla ráda, že konečně může dýchat čerstvý vzduch. Za téměř celý svůj život poznala jen prostory uvnitř laboratoře a těch několik vyvolených, kteří se o ni starali.
„Nemáš hlad?“ zeptala se najednou Hinata.
„Tak trochu,“ omluvně se usmála fialovláska.
„Tak pojď, jsme blízko Ichiraku, dělají tu nejlepší ramen v Zemi ohně.“
Rae se sice připravila na jídlo o něco lepší, než doposud jedla, ale to, co před ní postavila kuchařka v bistru Ichiraku, opravdu nečekala. Dvakrát si přidala, než si uvědomila, že jídlo nemá jak zaplatit.
„To je v pořádku, Hokage-sama mi dala peněz dost,“ usmála se Hinata, po celou dobu svou svěřenkyni zkoumavě pozorovala.
„Omlouvám se, opravdu to bylo moc dobré.“
„Opravdu ti je v pořádku.“
Po jídle se vydaly na procházku do malého lesíka těsně před okrajem vesnice, tu Rae opustit nesměla. To jí také nevadilo, byla fascinována stromy, keři i malými živočichy, kteří mezi nimi žili.
„Héj, Hinató! Taky sis vyšla na procházku?“ uslyšely hlas a vzápětí zahlédly i jeho majitele. Na velkém bílém psu přijel mladík s ježatými hnědými vlasy a rudými trojúhelníčky na tvářích.
„A co ona tady dělá?“ zeptal se, když si všiml Rae.
„Ahoj, Kibo-kun, dostala jsem od Hokage-sama za úkol, abych jí ukázala vesnici a připravila ji na zítřejší lékařskou prohlídku,“ vysvětlovala Hinata. „Nemyslím si, že je nepřítel.“
„Aha, já jsem Inuzuka Kiba a tohle je Akamaru,“ představil sebe i svého mazlíčka. „A ty seš?“
„T-Terri Rae.“
„Musíš ho pohladit, jinak si bude myslet, že ho ignoruješ,“ ukázal Kiba na Akamara.
„A-ale...“
„Neboj, nekousne tě. Leda bys na něj zaútočila.“
„Ahoj Akamaru, já jsem Rae,“ podrbala psa na hlavě, ten radostně štěkl.
„Líbíš se mu,“ zhodnotil Akamarovu reakci Kiba.
„Je krásnej,“ usmála se Rae.
„Ty máš ráda psy?“
Přikývla. „Vlastně mám ráda všechny zvířata.“
„Všechny? To jako i brouky?“ zeptala se Hinata.
„Mhm,“ přikývla Rae.
„Shino! Pojď sem!“ zavolal Kiba na člena svého týmu, právě procházel kolem. „Tahle holka tvrdí, že má ráda i brouky!“
„Já vím,“ řekl Shino, když přišel blíž. Rae stočila pohled do země.
„Vy se znáte?“ Kiba vykulil oči.
„Jo,“ odpověděl Shino.
„Ale když jsi tvrdila, že jsi byla zavřená skoro deset let, jak jste se mohli potkat?“ Hinata si srovnávala fakta.
„To bylo těsně předtím. Téměř hned, jak jsme se rozloučili, mě chytli Orochimarovi poskoci,“ posmutněla Rae.
„To se divim, že si to pamatujete takovou dobu,“ nevěřícně kroutil hlavou Kiba.
„Taky by sis pamatoval poslední šťastný zážitek před dlouhou dobou vězení,“ Rae na něj vrhla zlý pohled. Najednou si uvědomila, že vidí jeho chakrový oběh.
„Co se to děje?“ zpanikařila a rozhlédla se kolem. Všechno nyní viděla jinak než předtím. Kiba, Hinata i Shino vypadali hodně překvapeně.
„Kde jsi vzala Byakugan?“ zeptala se Hinata, když se vzpamatovala z šoku.
„Bya-co? Já nevím... Jak se toho zbavím?“ Rae několikrát za sebou pevně zavřela oči a znovu je otevřela, ale nepomáhalo to.
„Byakugan, kekkei genkai klanu Hyuuga. Nemělo by to jít přenášet.“
„Vezmeme ji k Hokage, tohle musí vědět,“ rozhodl Shino. „Zavři oči, ať nevyděsíš lidi kolem, já tě ponesu,“ řekl snad nejdelší větu za posledních několik let. Rae poslechla, Shino ji jemně vzal do náruče a vydali se do nemocnice, Kibu s Akamarem poslali pro Tsunade.

„Měla jsi nějakou kekkei genkai předtím, než tě zavřeli?“ zeptala se Tsunade, když dívku prohlédla a pomocí léčivé chakry jí pomohla Byakugan vypnout.
„Ne, ani jsem nebyla ninja, narodila jsem se na farmě,“ odpověděla již uklidněná Rae.
„V tom případě to je ještě horší, než jsem si myslela,“ prohlásila Hokage s vážným výrazem. „Budu k tobě upřímná, nezbývá ti moc času.“
„Co tím myslíte?“
„Ty pokusy, co na tobě dělal Orochimaru a jeho poskoci se nesmazatelně podepsaly na tvém těle. To je teď schopno pojmout jakoukoli ninja techniku, i kekkei genkai, pouhým dotekem s uživatelem, ale zároveň ti to zkracuje život. Zbývá ti nanejvýš několik týdnů, než zemřeš.“
„Můžu... zůstat tady?“

„Rae, co tady děláš?“ podivil se Shino, když zahlédl fialovlasou dívku na dvoře akademie, kde léčila dětem drobná zranění způsobená tréninkem.
„Pomáhám jim, aby mohli dál trénovat,“ usmála se.
„Pojď se mnou na chvíli,“ vyzval ji. „Prosím.“
„Dávejte na sebe pozor,“ rozloučila se s dětmi a vyrazila za Shinem. Když byli z doslechu akademie, náhle se zastavil.
„Proč tohle děláš?“ zeptal se.
„Chci být užitečná, zasloužit si pobyt tady,“ odpověděla s pohledem upřeným do země.
„Tím, že budeš od rána do večera dřít, to ale přeháníš.“
„Jenže já musím něco dělat,“ do očí se jí nahrnuly slzy. „Deset let jsem byla zavřená, téměř jsem nespatřila denní světlo. A teď, když jsem volná, se dozvím, že za pár týdnů umřu a nemůžu tomu zabránit! Já se bojím.“
Rozvzlykala se naplno a nedokázala přestat.
„Nechci na to myslet.“
Jemně ji objal.
„Tak na to nemysli. Budu s tebou, jako tenkrát.“
Překvapeně se na něj podívala.
„Ale já jsem porušila slib...“
„Za to jsi nemohla.“