... ALIVE?! II-fight to death 03-Přežít vlastní smrt

Neznámému zmizel úšklebek z obličeje, místo toho mu tvář sklesla údivem. Dobře věděl, co tím myslí, ovšem za celou dobu nepomyslel na to, že to opravdu myslí vážně.
Pokoušel se tvářit trochu normálněji, nechtěl to na sobě nechat znát. Sasuke se však neodvratitelně blížil. Z pláště mu pomalu vyklouzávala katana, která byla ještě od krve z minulé akce. Tentokrát už to hodlal zastavit, tentokrát ji nenechá trpět. Blížil se, ale neznámý v křesle se posadil pohodlněji. Strach z něj spadl. O co vlastně mohl přijít? O život? Jeho život teď neměl žádný smysl.
"A co jako uděláš. Zabiješ mě?" osekl z úšklebkem. Postavil se a bez jakéhokoli zaváhání odkráčel vratkým krokem k oknu. Sasuke na něj malou chvilku nechápavě hleděl, ale pak schoval katanu a přistoupil k němu. Stoupl si vedle něj a zahleděl se přes špinavé sklo okna ven na vycházející slunce. Nádherný pocit, zaposlouchat se do zpěvu ptáčků.
Že se předtím schylovalo k boji, už zapomněl. Možná by to byla chyba, stejně v tom podvodu jel taky. Toho právě litoval.
"Jak vidím tak sis to rozmyslel," podotknul muž v kápi a pohlédl mu do tváře. Sasuke uhnul pohledem, nemohl se mu podívat ani do očí. Cítil se provinile.
"Tenkrát si to byl ty, kdo mě sem donesl, vlastně jsi mi tak trochu zachránil život," pokračoval, ale Sasuke dál mlčel. Neměl k tomu co říct, všechno to byla pravda, jestli je tu někdo lhář, tak jen on.
"Ale teď bys to raději vzal zpátky, co?" dodal neznámý a znovu mu pohled do tváře, za kterou zakrýval veškerý ten vztek.
Neznámý i přes veškeré sebeovládání odhalil úšklebek na rtech.

"Jednoho syna jsem nechal o samotě, ať má alespoň ten druhý rodinu. Prosím," špitl a pomalu zavřel oči. Sakura nějakou dobu nebyla schopná promluvit. Věděla, co tím měl na mysli, ale nemohla to udělat… Nemohla ho opustit. Naklonila se k němu, ale on oči neotevřel. Jemně s ním zatřásla, ale i nadále zůstaly jeho oči uzavřené. Zmocňovala se jí panika, zatřásla jím trochu více a začala hystericky volat jeho jméno. Neodpověděl jí.
Stále jím třásla a volala, dokud ji od něj Sasuke neodtáhl. Bránila se, ale on měl moc velkou sílu. Odtáhl ji několik metrů od něj a nechal ji, aby se mu vyplakala na rameno.
"To bude dobrý," uklidňoval ji, ale sám věděl, že to není pravda. Minato byl mrtvý a to se nezmění.
Sakura stále plakala, nemohla přestat. Pomalu se jí začaly podlamovat nohy a tak se s ní Sasuke posadil na zem a začal ji hladit po vlasech, dokud mu v náruči neusnula.
Jakmile začala klidně oddychovat, sesunul ji ze svého klína a vydal se za Minatem. Ležel tam na zemi v louži vlastní krve.
Přistoupil k němu a sklonil se nad jeho tělem. Snažil se potlačit všechny emoce, které dlouho skrýval.
"Proč si to udělal?" řekl, i když dobře věděl, že už ho dávno neslyší, ovšem potřeboval to ze sebe dostat. Aby si alespoň trochu ulevil.
"Ty hajzle, jak jsi jí to mohl udělat, nechat se takhle zabít," vykřikl do lesního ticha. Nikdy ho nenapadlo, že tohle řekne. Dál kolem nich vládlo ticho, až na jeho oddychovaní. Znovu s ním zatřásl, ale jeho tělo bylo i tak bez života.
Jednou rukou ho pustil, ovšem tou další stále jímal jeho plášť.
Něčí ruka sevřela tu jeho. Zalekl se a pustil jeho plášť. Hleděl na ten výjev, jak na svatý obrázek, malou chvilku si myslel, že se mu to jen zdá. Jakmile však pohlédl do modrých očích, smířil se s realitou.
"Tohle není možné," vydechl a sklonil se nad jeho tělo.
"Minato, slyšíš mě?" otázal se ho a mírně s ním zatřásl. Minato přivřel oči a znovu je otevřel. Vypadal zmateně, byl i bledý, jak však pohlédl na ohromnou ránu na svém břiše, hlava se mu dočista zamotala.
"Neboj, odnesu tě do bezpečí," ujistil ho a zvedl ho oparně ze země. Minato byl ještě zpola v bezvědomí, ani nevěděl, kdo ho vlastně nese. Po chvilce mizeli v lese.
Minato zavřel oči. Sasuke si toho povšimnul a mírně s ním zatřásl. Měl jen strach, aby je znovu otevřel.
Dorazili k malé chaloupce, vevnitř to vypadalo snad ještě hůř než v venku. Ovšem alespoň měli střechu nad hlavou. Sasuke položil Minata na starou rozvrzanou postel a doběhl pro něco, čím by mohl zastavit krvácení.
Minatovi se mezitím hlavou honilo tolik myšlenek. Poslední vzpomínky jím docela otřásly, ovšem nebyl schopný pohybu, sotva dýchal. Rozhodně neměl sílu na to, aby se zvedl a utíkal za Sakurou. Možná to tak bude lepší, když na něj zapomene. Teď už by jí nemělo hrozit nebezpečí, ovšem srdce mu říkalo něco jiného.
Bolelo ho při pomyšlení na to, že ji viděl možná naposledy. Byla to však nutnost, jen tak teď mohla žít v klidu. S ním by to nemělo cenu. Stále by se jen musela skrývat.
Přivřel oči a nechal po zakrvácené tváři stékat slzy, jednu za druhou. Nikdy nevěřil, jak je těžké se od někoho odloučit, jednou to zažil, tohle však bylo bolestivější.
Znovu otevřel oči a viděl, jak se nad ním naklání Sasuke.
"Sakura, bude radostí bez sebe, až se dozví, že jsi naživu," řekl úsměvem na tváři, ale pomyšlení na ni ho donutilo znovu se rozplakat.
"Nesmíš jí to říct, nikdy," odpověděl mu ztěžka Minato a vykašlal trochu krve. Sasukemu ihned zmizel ten radostný pohled z tváře. Dobře věděl, co tím myslel, ale doufal, že se to nestane.
"Prosím, jen to ne."

"Jediné, co jsem po tobě chtěl, bylo, abys jí to neřekl, a to jsi udělal," poznamenal ten v plášti a odvrátil se zpět slunce, které už touto dobou ozařovalo krajinu. Nemohl se na něj dívat, vracely se mu vzpomínky na její nádhernou tvář.
"To jsem taky udělal," odpověděl mu Sasuke a sklopil hlavu.
Opravdu to udělal, nevěřil tomu.
Nemohl však zůstat a potkávat ji jen tak. Nedokázal by se jí podívat do oči, neunesl by pomyšlení na to, že jí lže, že ji okrádá o štěstí.
Sklopil hlavu a stejně jako on odešel od okna.
"Stejně jako já máš teď strach podívat se jí do očí, že?" podotknul neznámý a pomalu se vydal k němu. Sasuke znovu sklopil hlavu a zadíval se do země. Netušil, kam tím míří, ale věděl, co chce.
"Stejně jako já si ji miloval, ale nedokázal jsi jí to říct," pokračoval dál. Sasuke pozvedl hlavu a přestal hypnotizovat zen.
V hlavě se mu honila spousta myšlenek. Myslel i na ni a dobře věděl, co k ní cítí. On však svoji možnost nevyužil a nechal si ji uniknout mezi prsty.
"Mlč!" křikl na něj a doslova se po něm vrhl. Nedokázal udržet emoce, teď se mu jen vysmíval, jako on tenkrát jemu. Muž pod ním se však smál, jako by si ani necenil vlastního života. Jako by mu už bylo všechno jedno.
"Co teď uděláš? Vymlátíš ze mě duši za to, že jsem řekl pravdu?" uchechtl se a chytil ho z ruce. Jedním rychlým pohybem se přetočil tak, že Sasuke teď ležel pod ním. Jeho to vyvedl z míry, netušil, že po tom všem bude mít tolik síly.
"Je lehké hrát si na nebohého, ale je těžší jím nebýt," poznamenal, ovšem jeho hlas se změnil. Už to nebyl ten udýchaný hlas, který jako by patřil vetchému staříkovi. Tento hlas už znal.
"O tomhle ty víš nejvíc, co, Minato?!"